Umělá inteligence nebo studioví muzikanti?

Je mi jasné, že u studiově vyštafírovaných nahrávek se AI používá už dlouho, a to i tam, kde o tom podobní staromilci jako já nemají ani tušení. V téhle úvaze nebudu nikde jmenovat, ale mohu dosvědčit, že byla AI použita i u jednoho poměrně nedávného alba veteránského hudebníka, jehož album vzniklo z velké části de facto živým nahráváním ve studiu. Stejně při finálních úpravách pomyslný „Jáchym“, v tomto případě producent, „sáhl do stroje“. Kvalitě výsledku to v žádném případě nebylo na škodu.

Ono je totiž v konečném důsledku úplně jedno, jestli na desce hrají opravdu všichni ti, kteří jsou napsáni v tiráži, nebo někdo jiný. A nakonec nezáleží na tom, jestli je to najatý „bezejmenný“ muzikant, nebo šikovný programátor s nemenším hudebním potenciálem, který jen využije elektroniku. Před řadou let bylo v tzv. „branži“ veřejným tajemstvím, že skoro celé album jisté zpěvačky nahrál úplně jiný kytarista, než ten, který byl, zřejmě z jakéhosi zpěvaččina sentimentu, napsán na obalu. Nikomu z posluchačů to nevadilo, protože to nevěděl. Kdyby kytarové party byly zadány stroji a ten je během pár minut takříkajíc vyplivl na první dobrou, nevadilo by to úplně stejně.

V historii české populární hudby je spousta takových alb, u kterých se pochybovalo, zda je skutečně natočili ti muzikanti, kteří pod nimi byli podepsáni, protože posluchači věděli, jak kapely, které je vydaly, hrají naživo, a málokdo si dovedl představit, že by ve studiu najednou dokázaly tak daleko překročit svůj stín. Třeba u jedné velmi populární rockové kapely z devadesátek se vedly sáhodlouhé spory, jestli kytarista a basák byli skutečně schopni ty písničky (byť vcelku nesložité) uhrát tak dobře a přitom uvěřitelně, zvlášť když byl pod albem podepsán producent, který naopak byl zcela jistojistě brilantní hráč. Ale to už je skutečně dávno a hlavně, je to vlastně úplně jedno, protože ta deska je dodnes skvělá.

Tyhle „bezejmenné záskoky“ jsou pro mě na stejné úrovni jako například samply, s nimiž se už dlouhá léta pracuje naprosto běžně, a také jako AI, která je zatím ještě relativně nová a stále se rychle vyvíjí. Deska je přece jenom deska, a tu chce mít každý co nejlepší. Jaké k tomu vedou cesty, s tím se musí každý protagonista porovnat sám, je jen na něm, kde si stanoví hranici, co ještě připustí, a co už ne. Je to ostatně i žánrová věc, v rádiovém popu nás asi moc nezajímají jména muzikantů, i kdyby to byli živí velmistři a ve studiu se v cestě za brilantními party rozkrájeli. Naopak třeba v jazzu asi bude ještě dlouho trvat, než si nějaký saxofonista, který desítky let pracuje na svém originálním tónu a improvizačním rukopisu, pustí AI přes práh.

Katastrofisté často říkají nebo píšou, že AI povede ke konci hudby a „muzikanti nebudou mít co žrát“. Rozhodně to nevidím tak černě. Ano, možná časem přijdou o nějaké kšefty ti bezejmenní studioví hráči, to je mi líto. Ale „konec hudby“? Žádná AI vám nenamarkýruje zpoceného kytaristu nebo zpěvačku na těsném pódiu narvaného klubu, které dokážou ke skvělým výkonům vyšťavit jen nadšené reakce publika. Tvrdím odjakživa, že skutečná hudba je živá, koncertní, i s těmi notami spadlými pod stůl. Ano, možná i ji nakonec budou hrát nějací roboti, co já vím. Ale věřím, že toho už se nedožiju...