Lucie Dlabolová nechává své písně na debutu rozkvést v bdělém snění

Lucie Dlabolová totiž nepřichází jako vyjukaná mladice s prvními písničkami do šuplíku. Na scénu vstupuje už otřískaná životem. První skladbu napsala v osmi letech, ve dvaceti krátce zpívala s brněnským alternativním projektem Mare Nigrum, poslední dekádu vystupuje jako pianistka se svými autorskými věcmi, producentsky pomohla spolu s Martinem Kyšperským s vydáním pozůstalosti svého otce Jiřího Bulise… Teprve teď, na prahu padesátky, vydává oficiální debut Lucidní snění. Tohle není začátek kariéry. Spíš její přirozené vyústění. Souhrn zkušeností, které potřebovaly čas dozrát. I proto album nepůsobí jako demonstrace talentu, ale jako sdělení. Bez potřeby dokazovat, bez póz. Jako když si sednete ke klavíru, protože prostě musíte něco říct.

Klíčem k celé desce je samotný pojem lucidního snění. V psychologii označuje stav, kdy si člověk během snu uvědomuje, že sní – a dokáže sen vědomě ovlivňovat. Spíte, ale zároveň jste bdělí. Pohybujete se mezi dvěma světy najednou. A přesně takhle funguje i těch dvanáct písní. Texty, ať už vlastní nebo převzaté z poezie přátel, mimo jiné od Jána Sedala, působí jako zápisky z jiného patra vědomí. Vzpomínky na Brno, domov, přátelství, loučení, drobné radosti i smutky. Dlabolová si sny dlouhodobě zapisuje a některé verše k ní skutečně přicházejí v polospánku. Název Lucidní snění tak není jen hezká metafora, ale doslovná metoda práce. Písně vznikají ve chvíli, kdy rozum ještě nestihl všechno uhladit a cenzurovat.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Zásadní proměna se ale odehrála až ve studiu. Zatímco starší, intimní verze některých skladeb, které lze dohledat na autorčině YouTube profilu, stojí hlavně na klavíru a hlase, tady písně díky hostům doslova rozkvetly. Dostaly barvy, prostor i místy překvapivě svižnější tep. Do nahrávání se zapojila skupina spřízněných hudebníků: vedle stálých spolupracovníků, kterými jsou manžel a kontrabasista Petr Dlabola a kytarista Jan Pácha, jsou to i další krotitelé šesti strun Marek Doubrava a Jaroslav Friedl, citlivý bubeník Miloš Dvořáček, dechaři Jan Vítek (lesní roh), Martin Brunner (flétna) a Filip Jelínek (trombon) nebo akordeonista Michal Mihok. V jejich podání nejde o okázalé aranžérské kudrlinky, ale primárně o citlivé dokreslení nálad. Tam, kde dřív byla jen základní melodická linka, je teď široká, proměnlivá krajina.

Díky tomu, a také díky podobně zabarvenému, přirozeně zemitě hřejivému vokálu, mohou posluchače napadnout i jisté spojnice s tvorbou Zuzany Navarové. Ne v rovině stylové nápodoby, ale v postoji, základní atmosféře. Ve schopnosti zpívat obyčejné věci tak, že znějí osudově. V civilnosti, která je silnější než jakékoli velké gesto. Výsledkem je deska, která zní jako bdělé snění. Jste plně přítomní, slyšíte každý detail - šustnutí prstů po klávesách, dech mezi frázemi - a přesto vás hudba pomalu odnáší jinam. Není to únik z reality, spíš její ztišená verze. Svět po zavíračce, kdy konečně slyšíte sami sebe.

Síla Lucidního snění neleží v jednotlivých hitech. Funguje jako celek, jako nálada, do které je potřeba vstoupit. A když to uděláte, zjistíte, že vám tahle nenápadná deska podává ruku s jistotou někoho, kdo už si své odžil a nepotřebuje nic předstírat. Pozdní debut. O to pravdivější.

Lucie Dlabolová – Lucidní snění

Vlastní náklad, 2025, 00:43:56

80 %