O hodnotách, které přetrvávají, a o věcech, které jsou pomíjivé

Scházíme se takhle měsíc co měsíc na místě, které nebudu jmenovat, protože jde o soukromou aktivitu. Čili ta sobota 4. října nebyla výjimečná. Tomu setkání říkáme Polední filmový klub a vždycky si „k obědu“ pouštíme filmy, ve kterých hraje zásadní roli hudba. Absolvovali jsme už leccos, od Blues Brothers po Heavy Trip. Popíjíme pivo a víno, většina přinese nějaké zobání k nápojům, nakoupíme si pizzu a tu ukusujeme při sledování filmů na staženém středně velkém plátně.

Pro zahájení podzimní sezóny Poledního filmového klubu jsme zvolili příznačný titul: Perný den. Sám jsem ho neviděl dobrých třicet let a zjistil jsem, kolik si z něj už nepamatuju. Ještě víc mě překvapilo, že se mezi námi (a fakt nejsme vesměs žádní teenageři) našlo i pár lidí, kteří tenhle beatlovský majstrštyk nikdy neviděli. A to včetně kamarádky, která je rodilá Irka. Jakkoli žije už dlouhá léta v Čechách, člověk by čekal, že Perný den musela vidět ve svém irském dětství a mládí stokrát. Ale nikdy není pozdě – odcházela zcela okouzlena.

Když John, Paul, George a Ringo po necelé hodině a půl dodivočili, nechali jsme spuštěné plátno a pustili si na něj ČT24, tedy Volební studio. Tím začal pro změnu náš perný den, tedy odpoledne. Všichni, kdo se na těchhle projekcích scházíme, jsme víceméně z jednoho těsta: demokratického, prozápadního, protiputinovského, protikomunistického. A myslím, že jsme podle toho všichni volili jednu z oněch tří stran, které považujeme za „nedezolátské“.

Jak postupně naskakovaly výsledky voleb, samozřejmě nás na jedné straně optimismus opouštěl, na straně druhé jsme hledali aspoň nějaké náplasti na to, co nás v příštích čtyřech letech čeká. Našli jsme samozřejmě tu nejviditelnější: že se totiž ta nejhnusnější strana, které průzkumy předpovídaly poslanecká křesla, s hanbou do sněmovny nedostala, a že některé další strany, které považujeme za zlo české politiky, dostaly mnohem méně procent, než se čekalo. Byť jsou samozřejmě v rámci povolebních vyjednávání na koni a mohou vydírat už tak zlopověstného vítěze voleb svými často absurdními požadavky, například na zásadní ministerská křesla.

Ale proč o tom píšu na tenhle primárně hudební a muzikantský web? Právě tenhle den byl dalším z těch, které mě celý život utvrzují v tom, že existují hodnoty nadčasové a věci zcela pomíjivé. Pokud se téhle vládě a tomuhle parlamentu vůbec povede udržet se celé funkční období, za čtyři roky máme novou naději pokusit se něco změnit k lepšímu. Ale ty filmy, které si člověk může svobodně pouštět, zůstanou stejné. Stejně vtipné, stejně absurdní, stejně uvolněné. A se skvělou hudbou. A stejně dobré zůstanou i ty písničky, které jsme si pak, po vypnutí Volebního studia a vytažení kytar, hráli dlouho do hluboké povolební noci. S nadějí.