Petr Linhart na Šénau zjišťuje, že i vlastní minulost je zanikající krajina

Petr Linhart patří k autorům, u nichž se píseň jen výjimečně spokojí s rolí osobní výpovědi. Většinou je zároveň mapou, malou archeologickou sondou, zastavením u zaniklé vsi, u nádražní budovy, u stopy po někom, kdo se z krajiny vytratil, ale nepřestal v ní být přítomen. Nové album Šénau vychází téměř současně s rozsáhlým knižním rozhovorem Autobus do Sudet, a tento souběh nepůsobí jako vydavatelská náhoda, spíš jako dvojí návrat k vlastním začátkům. Kniha bilancuje Linhartovu cestu od Čp.8 a Majerových brzdových tabulek k sólovým deskám, na nichž se z něj stal jeden z nejvýraznějších tuzemských vypravěčů paměti míst. Šénau k tomuto vyprávění přidává další kapitolu, ale zároveň lehce mění úhel pohledu: nejde jen o další výpravu do Sudet a pohraničních krajin, nýbrž také o návrat do okamžiku, kdy se patnáctiletý kluk v teplickém Šanově poprvé dotkl kytary a kdy se v něm cosi podstatného dalo do pohybu. Proto se tu vnější krajina přelévá do krajiny vnitřní, zmizelá místa do dětských obrazů, osobní paměť do dějin a nostalgie do smíření s vědomím, jak zrádná umí být krásně zaoblená vzpomínka.

Deska Šénau není monotematickou kolekcí mířící od opuštěných částí vlasti, ale je výrazně barevnější skládankou současných i minulostí nasáklých momentek. Nepoznávám vyrůstá z návratu do Kladna, kde na místě rodného domu zůstalo jen prázdno u obchvatové silnice a přízračně povědomé hejno slepic v příkopu. Titulní Šénau se vrací ještě hlouběji, do teplického Šanova, k příbuzným, vláčkům v obýváku a prvnímu dotyku s kytarou. Dávný déšť míchá letní bouřku, sudetskou Dianu, lubenecký rybník a dětství Linhartových dcer do obrazu, který se ani nesnaží rozluštit do jediné rovnice. Marie na staré sociální síti je pokračováním písničky Marie z desky Nezvěstní a oživuje tradiční Linhartovo téma přetrvávání mrtvých do digitálního prostoru, kde profily nezanikají s tělem a komunikace s nepřítomnými získává až znepokojivě všední podobu. A když se v Nostalgii Linhart pustí do samotného mechanismu vzpomínání, není to sentimentální povzdech, ale varování před krásně upravenou lží, která umí zahladit bolest, vinu i dějiny. Vedle sudetských a rodinných návratů se ale na Šénau otevírá i další, překvapivě brněnská větev. Výhybna Husovice proměňuje park Tišnovka v místo, kde věčný výpravčí řídí míjení přízračných vlaků i lidských osudů, zatímco Cosplay zachytí mlhavé ráno po koncertě Majerových brzdových tabulek jako absurdní, a přitom něžnou scénu se dvěma dívkami v kostýmech Mikymauze a tramvajákem, který se náhle ocitne v cizím představení. Právě tady je slyšet, že Linhartova obraznost nezůstává uvězněná v melancholii po zaniklých místech. Umí být hravá, civilní, ironická i podivuhodně přesná v okamžiku, kdy se obyčejná epizoda z města promění v drobný mýtus.

Co na desce jako muzikanti oceníte?

Hudebně Šénau vzniklo v sehraném týmu, který kolem Linhartových sólových nahrávek už nepůsobí jako doprovodná sestava, ale jako důvěrně sehraný organismus. Nahrávalo se u Adama Pakosty ve studiu Soundevice, znovu s Josefem Štěpánkem, Janem Steinsdörferem a Jaromírem Honzákem, tedy s hudebníky, kteří přesně vědí, kdy Linhartovu písňovou miniaturu podepřít, kdy ji nechat dýchat a kdy kolem ní jen rozsvítit nepatrné světlo. Přesto je Šénau trochu jiné než předchozí zastávky na jeho cestě krajinou a pamětí. Linhart v knize Autobus do Sudet sám říká, že „rytmika je tentokráte elektronická“ a že má rád „proplétání akustických a elektronických zvuků“. Tím se dobře pojmenovává jeden z nejpodstatnějších posunů alba: písně dál vyrůstají z akustické kytary, často ze španělky, ale jejich výsledný tvar už není čistě folkový ani komorně akustický. Jako by se stará dřevěná kostra písně potkávala s jemným digitálním tepem současnosti.

Steinsdörferovy klávesy a programované vrstvy mohou evokovat mlhu, vzdálený provoz, zadržený dech i podivné světlo nad krajinou, zatímco Štěpánkovy kytary, mandolína, autoharfa nebo pedal steel drží album v kontaktu s písničkářskou tradicí a s hmatatelným světem strun. Důležitý je i velký prostor Jaromíra Honzáka: kontrabas a baskytara tu nepůsobí jen jako spodní patro aranží, ale jako zemská tíže, díky níž se ani nejpřízračnější motivy úplně nerozplynou. Co na desce mohou ocenit muzikanti, není okázalá virtuozita, ale disciplína a cit pro míru. Šénau stojí na schopnosti nepřeplnit písně, které už samy nesou silné obrazy a příběhy. Aranže proto často pracují s drobným posunem barvy, s dozníváním tónu, s kontrastem akustického ataku a elektronického stínu. Právě v tom je slyšet sehranost týmu: nikdo nemusí dokazovat, že umí hrát, protože všichni slouží tomu, aby bylo slyšet, odkud píseň přichází a kam se pomalu ztrácí.

Šénau není albem, které by Linhartův svět převracelo naruby. Spíš ho zahušťuje a přibližuje k samotnému autorovi. Znovu jsou tu místa, která se změnila nebo zmizela, mrtví, kteří zůstávají nablízku, vlaky, krajina, přízraky i drobný humor na hraně melancholie. Tentokrát ale méně sledujeme poutníka, který z nalezených stop skládá příběhy druhých, a víc člověka, jenž si uvědomuje, že i jeho vlastní minulost se mezitím stala jednou z těch zanikajících krajin.

Petr Linhart – Šénau
Galén, 2026, 00:41:29
80 %