Patří budoucnost normálním festivalům?
Tak ještě něco k těm festivalům, když ještě pořád dojíždí to léto. Ten, který pořádá už dlouhá léta Martin Věchet v Trutnově, možná někdo vnímá kontroverzně a já mu to vymlouvat nebudu. Mám to tam ale rád. Udělalo mi letos radost, že se všechno povedlo a přivedlo mě to k několika obecnějším myšlenkám.
V trutnovském areálu Na Bojišti bylo letos patrné, že se sem sjelo nejvíc lidí za posledních několik let. Byť ten rozdíl od loňska je nejspíš stovkový. Podstatné je ale zřejmé omlazení publika. Přesněji řečeno, narůstající důraz na rodinnost festivalu, tedy to, co řada podobných akcí už pochopila, ale pro některé je stále nedosaženou metou.
Na TrutnOffě se rodinný rozměr odráží nejen do existence dětského koutku s hlídáním a dílničkami, samozřejmě indiánsky laděnými, ale i do odpoledního programu, kdy zde letos zahráli písničkáři, kterým se sice část dospělého vyhraněnějšího publika může vysmívat, ale děti je milují navzdory tomu, že řadě jejich textů nemůžou rozumět. Mám na mysli Pokáče a Michala Horáka, z nichž zejména ten druhý přináší z mého pohledu spoustu zcela nevtíravých pozitivních vzkazů do dětských hlav.
K dobrým stránkám festivalu v roce 2025 z mého pohledu přispělo i to, že se Martin Věchet zjevně rozhodl netříštit síly a peníze na druhořadé zahraniční kapely. Pochopil, že do Trutnova se jezdí kvůli něčemu jinému a že na soutěž s festivaly, které se primárně soustředí na mezinárodní program, nemá (zejména kupní) sílu. Zaměřit se na domácí scénu ve velké stylové šíři, to je to, co dělá TrutnOff TrutnOffem, a nějaký zahraniční účinkující, ideálně s aspoň trochu „zvonícím“ jménem, je jen příjemný bonus.
Letos tuto úlohu splnil John Lydon a Public Image Ltd. To, že jej pořadatelé na plakátech a všech dalších materiálech soustavně inzerovali jako „Johnnyho Rottena ze Sex Pistols“ se ve výsledku možná trochu obrátilo proti nim. Jak známo, Lydon tuhle část svojí minulosti úplně neadoruje, a přesto bylo pár návštěvníků, kteří snad očekávali nějaký pistolsovský revival, možná poněkud překvapených. Ať tak či tak, PiL odehráli skvělý postpunkový koncert a samotný Lydon byl i přes svůj věk a poněkud těžkotonážní zjev vynikající.
Za nejzásadnější výstup TrutnOffa a celé letošní festivalové sezóny považuji to, že se začíná (možná, nerad bych byl falešným prorokem) zvedat vlna zájmu o vysloveně normální festivaly. Ty gigantické zčásti prožívají krizi (jak o tom v programovém smyslu hovořilo dost návštěvníků letošních Colours of Ostrava) nebo jsou poměrně dost zaměřené na konkrétní cílovku (Rock for People, o tanečních akcích nemluvě). Ty menší akce jsou zase zpravidla jasně žánrově vyhraněné.
TrutnOff naproti tomu nabízí skutečně každému něco, a to není jen fráze z tiskové zprávy. Skutečně to funguje tak, že když nechceš poslouchat metal, můžeš jít na folk, když nechceš underground, můžeš jít na reggae nebo Buty. Anebo, konec konců, třeba i jen tak na pivo, a budeš mít jistotu, že za hodinu bude někde hrát to, co tě bude bavit. Mám dojem, že takovýchhle úplně normálních festivalů je u nás čím dál míň. A třeba je to nějaký příslib i pro další ročníky TrutnOffa.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
