5 rad, jak vyprudit pořadatele hudebních akcí

1. Tlačte na pilu

Rádi byste hráli v klubu XY. Ideálně hned příští měsíc, a to přesně za úplňku v hodině mezi psem a vlkem, protože to je jediný termín, kdy nikdo z kapely není na dovolené, nerodí ani nemá firemní večírek a kdy na koncert může přijet i teta z Vrchlabí se svou nevrlou čivavou. Z klubu vám slušně odepíšou, že to je bohužel moc narychlo, program už mají na dva měsíce dopředu plný, případně že se jim tam bohužel nehodíte žánrově.

Ne abyste se nechali odradit! Namísto akceptování nějakého data ze vzdálenější budoucnosti nebo hledání jiného místa, kam by vaše tvorba zapadla jak zadek na hrnec a vám by se tam nejspíš hrálo i lépe, zkuste metodu poškrábané gramofonové desky – zopakujte svou žádost a zeptejte se, jestli by to namísto pondělí nešlo tentýž týden v úterý, zapřísahejte se, že „ono to naživo a s bicíma zní úplně jinak a líp“ než na demu, které jste jim poslali, a nebo se zkuste na dané místo vecpat za pomoci nějakého známého z okruhu klubu, který slíbil, že se za vás přimluví a že už to místečko v programu nějak vyboxuje.

2. Propagace je pro děcka

Doba je zlá a není čas si lámat hlavu ani s psaním, natožpak se čtením čehokoli jiného než krátkých sloganů a upoutávek. Proto při prvním písemném kontaktu s pořadatelem dejte najevo svou cílevědomost a průraznost – bez jakéhokoli úvodu či dokonce oslovení napište, že u nich zkrátka chcete hrát a šmytec. Ne abyste do mailu dávali takové trapné podružnosti, jako je třeba bližší info o kapele včetně odkazů, nebo nedej bože ukázky tvorby („my máme jen nekvalitní demáče ze zkušebny, to nestojí za to“)! Pokud si o vás pořadatel bude chtít udělat obrázek, ať si kouká vygooglit veškeré informace sám.

Stejně postupujte i v případě, že už jste se na nějaké spolupráci domluvili. Propagaci nechte na pořadateli, ale stůjte si za svým, že dobré fotky nebo pár vět o kapele jako anotace jsou přežitek dob minulých a vy to jako správná „indýšmucig“ nezávislá parta nemáte zapotřebí. Jo, a i když nehrajete za pevný honorář, trvejte na nízkém vstupném, abyste nenaštvali své kamarády, kteří sice klidně dají stovku za kafe s vobrázkem nebo za jedno pivo v hipsta bufáči, ale dvě stovky za koncert jejich oblíbené kapely už by pro ně byly moc.

3. Kašlete na komunikaci

Pokud vám od pořadatele přijde mail s informacemi o čase zvukovky, o technickém vybavení klubu nebo o možnostech parkování, případně prosba o zaslání rideru, stage plánu, repertoárového listu či osobních údajů na smlouvu, nereaguje! Nechte to vyhnít, vždyť se to všechno nějak vyřeší na místě před koncertem.

Případně zvolte strategii „reaguji jen na první bod“ a všechny ostatní v odpovědi vynechte. Skvělé je, že až vy konečně zpozorníte a začnete se o veškeré organizační věci zajímat, můžete začít pořadatele bombardovat s dotazy na vše, co vám předtím sám poslal – e-mail je mnohem lepší nástroj k vytáčení nežli telefon.

4. Dělejte primadony

Nejdůležitější bod ze všech – ten, který vám zajistí nehynoucí pověst zagorek, kterým je dobré se obloukem vyhnout. Jako první je potřeba přijet na místo konání akce řádně pozdě, a to nikoli proto, že jste uvízli v zácpě nebo protože si bubeník zlomil ruku a sádrování nějaký čas zabralo, ale prostě proto, že jste se cestou stavili na jedno chlazené od cesty. Vždyť nástroje máte pak rozbalené během pěti minut, naklepete tam kopák, hrábnete do strun éčko, řeknete do mikrofonu „raz dva tři, hej hej“ a zvukovka bude hotová, no ne? Zvukař už si nějak poradí a přinejhorším pak můžete všude rozhlašovat, „jak by se vám ten večer bylo krásně hrálo, kdyby ten zvuk nebyl býval byl úplně na hovno“. Well, když myslíte…

Nebo můžete naopak zvučit velmi, velmi dlouho a donekonečna chtít tuhle přidat, támhle ubrat, zde více reverbu, tu méně bicích, až zvukař zcela přestane mít pocit, že je bůh, a začátek koncertu se o nějakou tu akademickou hodinku zdrží. Vždyť čas začátku byl jen orientační, v podstatě takové „doors“ pro diváky, a správná kapela dokáže své publikum pěkně napínat – zvláště tím způsobem, že v sále už je plno a vy odehrajete téměř celou písničku, abyste poté všem sdělili, že „to byla jenom zvukovka“ a bez ohledu na instrukce místního stage managera se odebrali na příštích dvacet minut na bar pro další osvěžení.

Dále je nezbytné požadovat věci, které vůbec nebyly součástí původní domluvy, ale vy je teď prostě CHCETE. Oddělená backstage i tam, kde žádná další místnost není, separé občerstvení formou švědských stolů, větší budget na konzumaci na baru, více lidí na guest listu, další dva účinkující, o kterých nebyla v původním stage plánu ani zmínka (a kteří nakonec zvučí déle než zbytek kapely dohromady), delší setlist, kratší setlist, parkovací místo pro třetí dodávku na dvorku o velikosti kapesníku, extra odposlech pro hráče na triangl, stojany na nástroje (případně další DI boxy, kabely, snímače, devítivoltovky nebo rovnou celé nástroje), které jste si vy sami zapomněli nebo i schválně nevzali s tím, že seznam místního technického vybavení jste si předtím nepřečetli a dobrý klub má mít toto všechno někde v záloze hned v několika exemplářích! A tak dále, možností je nepřeberně.

5. Zanechte stopu

Co by to bylo za party, kdyby se „nelilo pivo z voken“? Prát se nikdo nemusí, nejsme na nějaké pitomé svatbě. A taky už není cool roztřískávat své vlastní nástroje o repráky – i ten čínský Squier přeci jen něco stojí. Stačí rebelsky ničit místní vybavení: nevhodným vytržením kabelu odpálit repráky, vylít pivo zvukaři do mixu, zpřerážet při „elvisovském“ řádění mikrofonní stojan, rozšlápnout DI box a na závěr pozvracet koberec v předsálí.

Pokud mají v klubu dobře nastavenou smlouvu a budou mít nervy se s vámi handrkovat, strhnou vám to z honoráře nebo se budou snažit z vás náhradu škody dostat zpětně. Ať už to dopadne jakkoli, budou vás milovat. Budou si vás pamatovat. Budete slavní. A napříště zásadně nevítaní.

P. S.: Na závěr koncertu nezapomeňte pořadatele požádat, zda byste si své nástroje, případně celou kapelní dodávku mohli nechat pár dní u nich, že si pro to pak příští týden někdo (možná) přijde.