The Black Keys se na Peaches! vracejí do zaprášeného sklepa blues rocku

Album coververzí přitom nepůsobí jako nostalgické cvičení pro fanoušky starých časů, ale jako živoucí připomínka toho, proč si Dan Auerbach a Patrick Carney kdysi podmanili svět garážového blues rocku. Inspirace kapelami jako The White Stripes nebo Jon Spencer Blues Explosion tu vystupuje na povrch možná silněji než na několika jejich posledních deskách – špinavý groove, syrové fuzzové kytary a pocit, že se všechno každou chvíli může rozpadnout.

Otvírák Where There’s Smoke There’s Fire je přímočará nadupaná skladba, v níž The Black Keys servírují vlastní best of kompozičního rukopisu – bluesové riffy, stonesovskou rytmiku a špinavý vokální groove, který táhne dopředu s nekompromisní energií. Plynule navazující Stop Arguing Over Me stojí na garážovém zvuku a rockabilly hravosti, zatímco text o partnerské hádce dodává skladbě civilní šarm. Psychedelická Who’s Been Foolin’ You je výletem do šedesátkového světa Jimiho Hendrixe – křupavé riffy se tu mísí s hypnotickým groovem a mlhou vintage efektů. Zklidnění přináší foukací harmonika v It’s a Dream, zatímco Tomorrow Night uhrane silným unisonem kytary a vokálu, doplněným o syrový, téměř sklepní zvuk.

You Got to Lose, původně od George Thorogood, patří k nejrychlejším momentům alba. The Black Keys tu vytahují rockabilly drápy, riffy s vypravěčským šarmem Chucka Berryho i údernou melodiku původní verze, kterou prorážejí vlastním vražedným dupáním. She Does It Right, někdejší protopunková hymna Dr. Feelgood, je přetavená do zabahněného boogie s fuzzovým zvukem a hlubokým groovem, jako by ji duo nahrálo v zaprášeném sklepě někde v Ohiu. A Fireman Ring the Bell už nechává kytary doslova naříkat nad hlavou posluchače, zatímco druhá bicí souprava žene skladbu do kontrolovaného chaosu. Právě tahle neuhlazenost je největší devizou celé desky.

Peaches! není albem hitů typu Lonely Boy ani deskou, která by chtěla dobývat mainstreamová rádia. Je to poctivá bluesrocková nahrávka, která si na nic nehraje a místo efektních triků servíruje jednolitý proud precizních riffů, špinavých grooveů a kvílivých sól. Album vás nepřemlouvá – prostě vás pohltí. A právě v tom je jeho síla.

Co oceníte na nahrávce jako hudebníci?

Jako hudebníci navíc musíme ocenit několik věcí. Především schopnost dua pracovat s dynamikou a prostorem. Auerbachova kytara nikdy zbytečně nesóluje pro efekt – každý riff má přesnou funkci a nese skladbu vpřed. Carneyho bicí jsou zdánlivě jednoduché, ale právě jejich minimalistická údernost drží celé album pohromadě. Produkce nepůsobí sterilně ani přeleštěně, naopak nechává vyniknout drobné nedokonalosti, šum aparátů i syrovost živého hraní. Deska díky tomu dýchá autenticitou, kterou dnes často zabíjí digitální perfekcionismus.

The Black Keys – Peaches!
Warner Records 00:44:00
80 %