Jan Audrlický: Hudba nám pomáhá znovu se nadechnout, zůstat lidskými a otevřenými

Spojujeme se na dálku, vy z Rejvízu, já z Prahy. Z této krásné lokality pocházíte, nebo jste se tam po letech v Praze vrátil? 

Našel jsem si ji. Jsem původem z Hradce, studoval jsem v Praze a zůstal tam dvacet let, studoval i pracoval. Až když jsme se s manželkou procházeli po Jeseníkách, říkali jsme si, že ten kraj je nádherný a že bychom ho nechtěli jen obdivovat z dálky, ale opravdu v něm žít. Tak jsme se sem přestěhovali. Pořád ale dojíždím do Prahy, většinou jednou týdně. Hledám cesty, jak tady zakořenit naplno, ale zároveň cítím, že část mého já by tam možná ještě chtěla trochu roztáhnout křídla. 

Nejdřív jsem vás zaregistroval jako terapeuta a psychiatra, až později jako muzikanta. Předpokládám ale, že k hudbě jste se dostal mnohem dřív než ke studiu na lékařské fakultě...

Ano. Všechno začalo doma. Poslouchal jsem hudbu, táta mě krmil dobrým materiálem a jezdil na černé burzy s deskami. Díky tomu jsem vyrůstal na bigbítu. Od sedmi let jsem zároveň hrál klasiku, trénoval, později byl v orchestru. Ale pak taky přišly věci jako Led Zeppelin, které mě strhly úplně jinam.

Kolem čtyřiadvaceti jsem se rozhodl, že se chci víc uvolnit, improvizovat, přes blues a soul, a začal zkoušet přírodnější, „lesní“ věci. Ještě předtím jsem ale začal i zpívat, to bylo někdy kolem dvacítky. Silně mě tehdy ve zpěvu inspiroval Joe Cocker, jeho syrovost a schopnost vyzpívat všechno, co v sobě má. Přišlo to z hloubky, jako kdyby se něco ve mně probudilo. Bylo opojné objevovat tu kapacitu znít víc, plněji, svobodněji; poznávat a postupně odblokovávat vše, co mě svazovalo.

V duu hrajete s Petrem Minerem, který žije v Praze. Jak zvládáte zkoušky a spolupráci na dálku? Zdá se, že s kapelou The Landscapes jste teď spíš v klidnější fázi.

Je to tak. Hraju hlavně sólově na elektroakustickou kytaru – mám furcha. S Petrem se teď vídáme spíš sporadicky. Občas něco nahrajeme, ale většinou hraju sólově. Poslední klip The Landscapes, který jsem stříhal asi sto padesát hodin, vznikl právě tady v Jeseníkách. 

S hudbou se ale snažím zůstat v kontaktu, i když jedu do Prahy. Beru si s sebou do vlaku ukulele a dávám si to jako malý dárek pro sebe. Improvizuju, hraju, protože když to nedělám, cítím, že dost nežiju.

Kolik času na vlastní tvorbu máte?

Mám ve svém kalendáři vyhrazený aspoň jeden den týdně jen na muziku. Každý měsíc hraju v okolí Rejvízu, teď mě čeká koncert v Praze a pak v Tančírně.

Jak vnímáte rozdíl mezi sólovým hraním a spoluprací v duu?

Je to jiné v energii. Když hraje člověk sám, je víc ponořený do svého vnitřního prostoru. V duu vzniká tvořivý dialog a něco dalšího, co se skrze nás snaží dostat na světlo. Ta sdílená radost při objevování neznáma je krásná.

Platí, že lidé, kteří mají k umění blíž, jsou citlivější než ti spíše technicky zaměření?

Citlivost a schopnost autenticky vyjádřit emoce – skrze obrazy, pohyby, slova a tu muziku – je podle mě pro tvorbu zásadní. Ta senzitivita, schopnost slyšet, co múzy našeptávají, nebo cítit, jak zpívá duch, je moc důležitá nejen pro samotného umělce, ale i pro komunitu, které to pak přináší hodnotu a kterou to může měnit. Lidé z technických oborů jsou pochopitelně také citliví, jen ta výzva jít s emocemi a s vlastní zranitelností na světlo (s kuráží a riskováním, že budou odmítnuti v něčem niterném) se odehrává jinde: většinou v nejbližších vztazích, týmech. Není to hlavní ingredience k obživě, jako spíš ke kvalitě žití.

Pomáhá vám vaše hudební zkušenost být lepším terapeutem?

Určitě. Hudba je pro mě způsob, jak zůstat v kontaktu se svým nitrem a tím, co mě přesahuje. Ta expresivita, otevřenost, schopnost být „viděn“ a „slyšen“, to všechno má léčivý rozměr. A když pracuju s klientem, který je umělec, pomáhá mi, že vím, jaké to je být zranitelný, stát na pódiu a ukazovat své nitro.

Takže hudba a terapie se vám v jistém smyslu propojují?

Ano, ale ne tak, že by terapeut musel být performer. V terapii nejde o to být nutně o krok napřed, ale o to umožnit klientovi rozvíjet jeho vlastní autenticitu. Když ale člověk zná ten pocit, jaké to je být „nahý“ před publikem, v tom přeneseném i doslovném smyslu, může lépe porozumět tomu, co se v klientovi odehrává.

Hudba je tedy pro vás i nástrojem autenticity. Pomáhá vám být sám sebou?

Ano, přesně tak. Hudba je pro mě způsob, jak být v kontaktu se sebou, se svou citlivostí i opravdovostí. Je to nástroj, který mi pomáhá zůstat v rovnováze a zároveň je zdrojem obrovské vitality. A v terapii je právě autenticita něco, co může být samo o sobě léčivé. Když ji má terapeut, pomáhá tím i klientovi.

Působil jste jako psychiatr v Sananimu a nyní pracujete v Centru duševního zdraví Podskalí (Fokus Praha). Ve své terapeutické praxi jste se opakovaně setkal s hudebníky. Jsou něčím specifickým typem klientů?

Ve své současné terapeutické praxi, ale i v té psychiatrické ve Fokusu jich mám víc. Někteří jsou profesionálové, jiní se hudbě věnují vedle jiné práce, někteří ji studují. To, co je specifické, je prozkoumávání neznáma a schopnost využít říši zvuku k ladění se do komnat vesmíru, které jsou nové, neznámé a zároveň osobně protkané s příběhem toho, kdo je přináší. Vidět, jak je pro ně vhodným prostředkem, jak je léčí, nebo jsou tomu, co se vynoří, otevření. Ta záře v očích, která se objevuje, a kontakt s něčím radostným, někdy i posvátným, co má sílu spojovat, to je něco, co mě hluboce naplňuje. Být toho svědkem, podporovat to, rozvíjet. V biosyntéze i procesové práci se tomu říká kontakt s esencí něčím neduálním, co nás přesahuje, co jde skrz nás do světa a činí ho celistvějším, krásnějším. V umění se tomu, tuším, říká flow nebo zone.

U lidí s diagnózou bipolární afektivní poruchy je zajímavé, že je mezi nimi statisticky opravdu víc hudebníků než představitelů jiných uměleckých oborů. Možná právě proto, že hudba jde tak silně přes emoce a rytmus – a dokáže unést, nebo možná pomáhá hudebníkům unést kolísání mezi hyperaktivitou tvorby a propady nečinnosti při depresích. Napadá mě, že hudba je alespoň podle mě nejrychlejší cesta ke kolektivní změně vědomí a zažívání sounáležitosti, má také schopnost držet – obsáhnout, zcitlivovat k věcem, u kterých bychom bez ní nevydrželi. Stavy transu obecně a léčivost z nich plynoucí v případě dobrého settingu (bezpečného prostředí, uvítání emocí, hlasu – zpěvu, impulsů v těle – tance, obrazů, které se vynoří) jsou terapeuticky využívány (např. Grofovo holotropní dýchání aj.). Rytmus bubnů ve spojení se zpěvem je v kulturách původních obyvatel spjatých se zemí po tisíciletí využíván – ať už jako cesta propojení s předky, tradicí nebo duchy místa, nebo jako portál pro šamany, jejichž záměrem bývá léčba, přinášení duše či ducha jednotlivci, nebo důležitých zpráv komunitě.

Dá se říct, s čím nejčastěji hudebníci do terapie přicházejí?

Nedá se to úplně zobecnit, ale často jde o různé formy vyčerpání, o ztrátu směru, smyslu nebo o tělesné projevy psychického napětí. Někdy se ten konflikt promítne do těla, například když hudebník ztratí jistotu v rukách, má paralyzující úzkost, která škrtí jeho i kreativitu, nebo se mu zablokuje hlas. Nebo potřebuje hojit svá vývojová traumata, která jsou s tím předešlým propojená. A někdy jde o prosté hledání rovnováhy mezi tvorbou a životem.

Máte pocit, že se situace hudebníků za poslední roky změnila, třeba vlivem sociálních sítí nebo covidu?

Určitě. Sociální sítě i tlak na neustálou sebereprezentaci jsou velkým tématem. Pandemie a ekonomická nejistota to ještě prohloubily. Hudební profese je velmi náročná, nejen emočně, ale i existenčně. Nepravidelný režim, tlak na výkon, hodnocení, to všechno je náročné, a pokud člověk nemá dobře postavené základy, snadno se vyčerpá. Pak se hledají zkratky, jak to „utišit“ nebo „zaktivovat“, často i pomocí návykových látek. Najít zdravější způsoby – mít dobrý vztah k sobě a dobré vztahy jako osobním životě taky v kapele – není vůbec samozřejmost.

V jednom rozhovoru jste řekl, že „krutý vnitřní kritik je jako drak, který má v hubě perlu“. Co tím myslíte?

Vnitřní kritik je hlas, kterému často bezvýhradně věříme. První krok je uvědomit si, že ten hlas nejsme celí my, že je to jen část nás. Může pomoci oddělit se od něho tak, že si představíme, jako by nám nejprve někdo říkal, že jsme takoví, jací si v tu chvíli myslíme, že jsme. Tehdy s ním můžeme vstoupit do dialogu. A v tom dialogu je důležité mít kontakt také s laskavou částí sebe. S něčím, co nás drží, co nás má rádo.

Ten drak, kterého zmiňuju, symbolizuje sílu. Když se ho naučíme poslouchat a rozumět mu, zjistíme, že v sobě nese i energii, která se dá přetvořit. Ta „perla v jeho tlamě“ je vlastně esence. Tvůrčí síla, která byla obrácená proti nám, ale může se stát naším spojencem.

Nejde o to draka zabít, ale spřátelit se s ním. Pochopit, proč se objevil, před čím nás chrání, jakou roli hraje. Když s ním jsme v kontaktu, třeba skrze hudbu, zpěv nebo pohyb, přestáváme být jeho obětí a stáváme se spolutvůrci.

Často mluvíte o těle jako o zdroji. Jak to může vypadat u muzikantů, kteří jsou s tělem úzce spjatí?

Pro muzikanta je tělo zásadní nástroj. Důležité je umět ho cítit, dovolit si v něm být. Cítit nohy na zemi, dech, napětí i uvolnění. To „být v těle“ je klíčové nejen pro tvorbu, ale i pro zvládání úzkostí.

V praxi to může znamenat naučit se vyhledávat místa v těle, která jsou v pořádku, kde se dá kotvit.  Naučit se například regulací dechu ovlivňovat míru aktivace a zklidnění energie v těle. Pozorovat přírodu, která je přirozeně uzemňující. Třeba jít do lesa a všímat si stromů, jejich stability, a inspirovat se od nich. To všechno nám pomáhá zůstat přítomní, i když přichází nepohodlí. Když jsme s tělem a jeho zdroji v kontaktu, máme větší šanci, že úzkost nezvítězí.

Mně v kontaktu s tělem pomáhá plavání, běhání nebo chození po horách. A současně si uvědomuju, jak je důležité dobře fungovat ve vztazích. Možná to i trochu souvisí s tím, že jsme, jak říkáte, „interdependentní bytosti“, tedy propojení, závislí na druhých. Jak na tuhle „závislost“ nahlížet v kontextu muzikantů?

Často si myslíme, že musíme všechno zvládnout sami. Ale člověk je bytost, která se potřebuje vztahovat, potřebuje laskavé svědky, kteří ho vidí a přijímají. To je přirozené a z hlediska rozvoje naší jedinečnosti a objevení darů esenciální. Obzvlášť u lidí, kteří tvoří, je někdy těžké být k sobě laskavý a trpělivý. Proto je důležité mít kolem sebe podporu, ať už v podobě blízkých, nebo i duchovní opory, která člověka drží.

Jak muzikanti mohou pracovat s tělem v situaci, kdy stojí na pódiu a přichází stres, tréma nebo napětí?

Je dobré umět si do těla přinést něco, co známe z bezpečného prostředí, třeba ze zkoušky, z domova nebo lesa. Vědomě si připomenout dech, nohy na zemi, místo v těle, kde je dobře, klidno. Pomáhá i představa laskavého svědka, který tam s námi „je“. Hudba samotná přirozeně rezonuje s tělem – zvuk, vibrace, emoce. Ale je rozdíl mezi tím hudbu jen „odehrát“ a skutečně ji prožít. Když dovolím, aby ve mně rezonovala, aby skrze mě proudila, tak je to podporující, ulevující samo o sobě. Také může ulevit začít od skladby, která je bezpečnější, těší, je více na jisto. Dále jsou ještě ulevující cesty přes relaxační metody, např. Jacobsonova progresivní svalová relaxace. A spirituální praxe může pomoci spojit se s posláním nebo s tím, co pomáhá držet záměr – například poprosit o podporu, přítomnost univerza, Boha, Velkého ducha apod. Inspirovala mě Alanis Morissette, když v jednom z rozhovorů popisovala, jak společně s kapelou před vystoupením meditují a pronáší modlitbu, jak se slaďují se společným záměrem a hodnotami, co je propojují, aby mohli předat lidem to, co potřebují.

Takže tělo a obraznost hrají při performanci zásadní roli?

Ano. Každá písnička nese nějaký obraz, energii, příběh. Když ty obrazy v sobě cítím, otisknu je do hlasu, do pohybu, do výrazu. Když to tam není, posluchač to pozná. Improvizace a jamování, to jsou formy, kdy se člověk může dotknout vlastní celistvosti. Když si dovolí být přítomný, zranitelný a otevřený, může to být až terapeutická zkušenost.

Zmínil jste i pojem „tělesná paměť“, že se někdy vrací nepříjemné zážitky spojené s místem, kde se něco nepovedlo. Jak s tím pracovat?

Ano, to je časté. Když se člověk vrací na místo, kde prožil zklamání nebo trauma, tělo si to pamatuje a může zareagovat. Zvlášť v případě traumat, je důležité nevrhat se do toho sám. Pomáhá mít oporu – v přátelích, v terapii, v někom, kdo s námi může být, když se to znovu otevře. To, co většinou chybí, je soucitný svědek v nás.

Kromě toho existují i „sebepečující“ strategie: dostatek spánku, zdravý režim, přátelé, sdílení, pohyb. A pak je tu i rozměr, který se mi líbí – self care versus we care. Někdy to není jen o individuální péči, ale o tom, že pečuje celé společenství, komunita.

Když se něco opakuje, zacyklí, stojí za to hledat odbornou pomoc. Protože i v traumatech bývají poklady. To, čeho se nejvíc bojíme, často ukrývá obrovský potenciál. A když se k němu dostaneme bezpečně, může nás posílit i lidsky proměnit.

Na panelu budeme mluvit mj. o „principech zotavování“. Co si pod tím můžeme představit?

Jde o sadu opěrných bodů, které se používají při práci i s těžkými duševními obtížemi, ale platí obecně pro každého, kdo prochází krizí. V angličtině se vyjadřují klíčové pilíře zkratkou CHIME. První (connectedness) je mít spojení s lidmi a společenstvím, které nás podporuje, nikoliv oslabuje, druhá je naděje (hope) – že se můžeme zotavit, znamená získávat a mít motivaci ke změně, pozitivní myšlení, sny a aspirace. Třetí identita (identity) – znovuzískání pozitivní identity – tedy schopnost neredukovat sebe jen na diagnózu nebo problém, ale žít i jiné části své identity, být dobrým muzikantem, rodičem, partnerem, přítelem. Čtvrtá smysluplnost (meaning) – žít smysluplný život a podnikat tím směrem kroky, akce. A tím posledním je posílení (empowerment) – to znamená získávat a mít kontrolu nad svým životem, soustředit se na silné stránky, činit rozhodnutí, přebírat osobní odpovědnost.

V praxi to znamená dělat např. malé kroky směrem k tomu, co je zdrojem – spánek, režim, vztahy, sport, návrat nebo objevování věcí, které nás posilují. A nebýt na to sám: jeden terapeut často nestačí, proto je důležité rozvíjet i přirozenou síť vztahů s lidmi, kteří nás mají rádi a vidí v nás potenciál, ne jen potíž.

Kdy poznám, že už na to sám nestačím a je čas vyhledat pomoc?

Ty principy jsou dobré pro každého, ale jakmile cítím, že podpory kolem je málo, převládají kritické hlasy (venku i ve mně) a zacykluju se, je čas vyhledat terapii, příp. krizové centrum. U některých potíží pomáhají i svépomocné skupiny. Obecně: posilovat zdravé zdroje, učit se rozlišovat, kdy si pomůžu sám a kdy potřebuju druhé.

Jak s tím souvisí posttraumatický růst, kterým bychom se taky měli zabývat?

Trauma nás může paralyzovat. Řekové to symbolizovali Medúzou. V mýtu ji Perseus porazí díky „štítu“ (zdrojům). A z Medúzy pak vylétnou dvě bytosti, její synové: obr Chrysaór (symbolizující jasnost, ostrost vědomí, sílu, božskou autoritu) a okřídlený kůň Pegas (symbolizující svobodu, schopnost povznést se nad trauma, inspiraci a  kreativitu). To je krásná metafora: když se zranění hojí, může z něj vzejít větší jasnost, přítomnost,odolnost a kreativita. Nedá se říct, jak dlouho to trvá; důležité je, že práce s tím dává smysl a zvyšuje kvalitu života. Lepší než být znovu a znovu přemožený, je bezpečně se k tomu vracet a léčit to, co se vrací.

Znamená „posilování“ i praktickou reflexi toho, co se povedlo?

Ano. Pomáhá vést si např. malé „kontrolky štěstí“: co se povedlo včera, co mě těší dnes, na co se těším zítra. I koncert, kde se něco nepovedlo, může mít moment, který zářil. Je dobré ho pojmenovat a učit se z něj. To je přesně ten empowerment: všimnout si vlastní síly a dát jí prostor. Nebo hledat, co příště dělat jinak, ne pouze to, co bylo špatně. A plánovat proveditelné kroky.

Na závěr se ještě vraťme k vaší hudbě. Žijete v Jeseníkách, hraje tamní krajina nějakou roli i ve vaší tvorbě?

Určitě. Propojení s krajinou je pro mě podstatné. Dovolím si v ní být, naslouchat jí, vést s ní dialog. Ta krása je podpůrná sama o sobě. Do textů se to přirozeně propisuje, i když přiznávám, že kvůli dalším rolím bych si přál mít na naslouchání víc času. Hudbou se snažím přírodu i uctívat, připomínat si, čím je pro nás vitalizující a esenciální. A hlavně: být její součástí.

Jak vaše písně vznikají? Jsou spíš intuitivní, terapeutické, nebo vznikají s konkrétním záměrem?

Většinou intuitivně kolem toho, co se mnou v tu dobu rezonuje. Mám kolem deseti skladeb. První vznikla během workshopu, kde jsme měli tři hodiny na to napsat píseň. Jindy zase přišel text v rámci Vision Questu, k písni Hope, to přinést to komunitě za pár dní pomáhalo spojit se duchem místa a tvořit text. Hudba přichází snadno, ale text je pro mě velká výzva. V plné kráse vznikala asi sedm let. Často pracuji s poezií – třeba s verši Jiřího Žáčka. Silně mě zasáhla báseň Vytí za mrtvého vlka, kterou jsem nakonec i zhudebnil. K True Names mi pomáhal kamarád básník, který se taky věnuje práci s přírodou a tělem Matěj Hochel.

Moje písně se točí kolem témat propojování s přírodou, úcty k životu a zodpovědnosti vůči dalším generacím. Myslím, že jsme jako společnost hodně odpojení, a právě tohle odpojení je jednou z příčin destruktivity ve světě. Hudba je pro mě cestou, jak se znovu spojovat s tím, z čeho jsme stvořeni.

Takže i společenský přesah v textech je pro vás důležitý?

Ano, občas reagují i na dění ve světě. Píseň Let’s Flow with It vznikla z kombinace frustrace a touhy po odpovědnosti – po volbách, po Trumpovi, po Babišovi, v době, kdy se zpochybňovaly klimatické závazky a lidé se uzavírali do svých bublin. Hudba je pro mě způsob, jak ten tlak proměnit v něco smysluplného, v hlas, který spojuje, pomáhá čelit, nebo se pomáhá postavit za to hodnotné.

Máte teď rozpracované nějaké nové skladby?

Ano, v pátek by mělo vyjít EP Let’s Flow with It – pět písní, které už dřív existovaly, ale nebyly dosud na platformách. Teď vyjdou oficiálně přes Supraphon. Kromě toho připravuju nový materiál. Pracovně mu říkám Remembering, protože se to celé točí kolem znovupropojování, vzpomínání a hledání podstaty.

Panel Hudba a duševní krize se bude dotýkat i tématu naděje. Co si přejete, aby si z něj lidé odnesli?

Přál bych si, aby si odnesli pocit podpory a inspirace, že v tom nejsou sami. Aby věděli, kam se mohou obrátit, když je jim těžko, a že existují cesty, jak zůstat v kontaktu se sebou i v náročných chvílích. Hudba je v tomhle krásný průvodce – pomáhá nám znovu se nadechnout, zůstat lidskými a otevřenými.