Jakub König: Už se neschovávám za velkého bráchu

Jakube, první sólovou desku jsi vydal v produkci Petra Ostrouchova na jeho labelu Animal Music. Novinka Astronauti vychází na jiné značce a natočil jsi ji i s jiným producentem, Aid Kidem. Proč ta změna? 

Původně jsem počítal s tím, že by Petr spoluprodukoval a vydal i novou desku, ale nové písničky vznikly dost rychle, od loňského října do ledna, a ve vydavatelském plánu Animal Music na letošní rok už bylo dost plno. Vydávat album později jsem ale nechtěl, bylo pro mě důležité dokončit nový projekt v kuse. A tak jsme se dohodli na výpomoci v čistě muzikantské rovině – protože Petr je mimo jiné skvělý multiinstrumentalista, a na produkci jsme tentokrát pracovali jen s Aid Kidem. 

Lišil se i způsob, jakým alba Hvězdy a Astronauti vznikala? 

Základy písniček se rodily u mě v ateliéru, kde jsem si prostřednictvím GarageBandu, hudebního softwaru, pořídil poměrně podrobné demáče. Často takhle postupuju, výhodou je i to, že se mi tak do skladeb dostanou nejrůznější ruchy a taková ta zvuková špína, kterou mám na nahrávkách moc rád. S těmi základními vrstvami jsem pak šel k Amákovi do studia Golden Hive, kde už jsme s celou kapelou nahráli rozsáhlejší plochy skladeb, které jsme pak s Aid Kidem v jeho domácím studiu dávali dohromady a přidávali k nim elektronické nástroje.

Trochu nečekaně do toho procesu zasáhl i Petr Ostrouchov, který zrovna natáčel ve studiích Sono a měl tam nějaké volné frekvence, které nám věnoval. Takže ke všem vrstvám nahrávek přibyla ještě ta ze studia Sono, a deska má nakonec jako by stupňovitou barevnost a je hodně různorodá, což je dáno právě způsobem, kterým vznikala, postupným vrstvením různých zvukových světů.

Zmínil jsi, že jsi potřeboval dokončit album „v kuse“. Proč to pro tebe bylo důležité?

Každá deska, kterou vytvářím, se vztahuje k určitému mému životnímu období, je to jako by jedna uzavřená etapa v mém osobním diáři. Jak už jsem řekl, nové písničky se draly ven hodně intenzivně, povedlo se mi i dodělat dlouhou dobu rozdělané skladby, a z respektu k tomu materiálu a k nastavenému tempu jsem cítil potřebu, aby album vyšlo v době, kdy ještě bude aktuální.

Žijeme v době, která se překotně mění, a měním se i já sám. Je mi sedmačtyřicet, mám ženu a dvě děti, a všichni se nacházíme uprostřed toho dnešního dobrodružného období, pevně usazení v současnosti. Proto jsem chtěl, aby se písně, které to mapují, dostaly k lidem včas. 

Když jsi vydával první album Hvězdy, nechal ses slyšet, že po temnějších stránkách světa reflektovaných v předchozím období je v nových písních hodně radosti a vděku. Promítnul jsi i do Astronautů pozitivnější obraz světa i svého já?

Řekl bych, že ano. Obě sólové desky mě zachycují v období, kdy si opravdu velmi uvědomuji to, jak vzácný a křehký je stav, ve kterém se nacházíme. I s přihlédnutím ke všem těžkostem, které dnešek nese, žijeme ve fascinující době a v relativně bezpečném koutu světa, zároveň nám ale každý nový den ukazuje, že nedaleko nás žijí lidi, pro které naše všednodenní samozřejmost zdaleka tak samozřejmá není. Jako tatínkovi dvou holčiček mi to způsobuje věčnou nervozitu, kdy si říkám, co bude dál, o to víc si ale současně uvědomuju, co v životě mám a že je strašně moc věcí, za které můžu být opravdu vděčný.

Taky novou desku ovlivnila pražská Letná, kde žiješ, nejenže vznikala zčásti ve tvém letenském ateliéru, ta čtvrť se promítla i do klipu ke skladbě Metronom. Jak moc je pro tebe Letná důležitá a inspirativní?

Na Letné se mi vždycky hodně líbilo a před dvanácti lety mě napadlo, přestěhovat se sem natrvalo. Bylo to ještě před tím, než přišel boom Airbnb, takže se nám podařilo sehnat i docela dostupné bydlení. Žít tu se dvěma malými dětmi je super, máme tu dva velikánské parky, kvalitní občanskou vybavenost, navíc je Letná čtvrť s přátelským až laskavým geniem loci.

Uvědomuju si, jak je to speciální místo, a je docela dobře možné, že za pár let už si to tady nebudeme moct dovolit. Nedávno nám zdražili nájem skoro o polovinu, a tak jsme zvažovali, jestli na Letné vůbec zůstat. Ale i kdyby to už nešlo, budou roky, které jsme na tomhle překrásném místě v centru města prožili, určitě patřit k těm, na které budeme v dobrém vzpomínat.

A nemáš někdy pocit, že Letná nabízí až tak idylický obrázek, že tě v něčem odvádí od skutečného stavu světa, potažmo České republiky?

To je samozřejmě otázka… Člověk by neměl přivírat oči před realitou a ideálně by měl žít v nějaké pravdě. Ale já myslím, že být vděčný za to, co nám život přináší, nevylučuje vědomí pravého stavu věcí. Já věčně pochybuju o sobě i o světě, který mě obklopuje, jsou dny, kdy jsem unavený a naštvaný, i na tu Letnou, kde je taky spousta prachu, aut a věčně se tu něco staví. Bydlení tady mě často přivádí na hranici komfortní zóny. Abychom tu mohli zůstat, musím nabízet a hlavně prodávat obrazy, což vede ke spoustě nepohodlných situací, ale beru to tak, že to je cena, kterou platím za ten sladký život letenského umělce.

Do roku 2023, kdy vyšla tvoje první sólovka, jsi byl buď součástí kapely, nebo jsi se skrýval za maskou a pseudonymem. Myslíš, že tvoje hudba a autorské sdělení prošly od doby, co vystupuješ a tvoříš pod svým jménem, nějakou proměnou, že jsi třeba osobnější, otevřenější?

Já myslím, že už když jsem začal vystupovat jako Kittchen, tak se mi povedlo dostat se k psaní, které bylo velmi osobní. Asi mi ta černá maska Kittchena umožnila zbavit se zakořeněného pocitu vlastní nedostatečnosti. Kapela Zvíře jménem Podzim pak přispěla k tomu, abych se konečně postavil na vlastní nohy. I to, že už šest let profesionálně maluju, mě nakonec přivedlo k tomu, co jsem si dřív netroufal sám o sobě říct – že jsem opravdu ten umělec, hudebník, výtvarník.

Pořád se trochu ošívám, když taková označení před svým jménem slýchám, ale uvědomil jsem si, že jestli se chci uměním živit, musím být suverénnější. Nejspíš i ten nesebevědomý vzorec chování a vystupování způsoboval, že jsem si vždycky hledal nějakého silného partnera, ať už Tomáše Neuwertha nebo Petra Ostrouchova. Jako bych potřeboval někoho, kdo mi stojí za zády, a kdyby náhodou o mé tvorbě někdo řekl, že to je pitomost, mohl bych se za toho velkého bráchu schovat. Na nové desce Astronauti jsem se naučil důvěřovat sám sobě jako umělci, který už má něco za sebou a může se vyjadřovat sám za sebe. 

Vypršel už čas tvých předchozích projektů, ať už to byla Obří broskev, Kittchen nebo Zvíře jménem Podzim? Jsou to kapitoly, ke kterým by ses ještě chtěl vrátit?

Obří broskev byla kapela, o které jsem si myslel, že s ní zůstanu až do smrti. Hráli jsme asi osmnáct let, ale ten oblouk její existence už se asi uzavřel – i když nevylučuju, že si ještě někdy na vzpomínkových koncertech zahrajeme. U Zvířete byl sice od začátku daný koncept krátkodobého projektu širšího okruhu lidí, ale časem nám ta kapela spolkla veškerou naši kreativitu, a tak jsme si řekli, že se k tomu společnému projektu vrátíme, až si všichni natočíme svoje desky a osaháme svoje možnosti. A Kittchen, ten trochu dojel na to, že jsme poslední desku vydali v tom obrovském post-covidovém boomu, takže album trochu splynulo s ostatními překotně vydanými deskami. Ale třeba přijde čas, kdy toho starého kuchaře zase vytáhneme na světlo.

Taky nové album Astronauti jsi financoval svou výtvarnou tvorbou – konkrétně prodejem obrazů a karet s motivy a texty písní z desky. Jak vznikají tahle obrazová ztvárnění skladeb? Mají pro tebe písně už ve chvíli, kdy je píšeš, i vizuální rozměr?

Spousta písní se rodí ve chvílích, kdy čekám, až mi doschnou barvy, nebo až budu moct přemalovat něco, s čím nejsem spokojený. Stejné je to s texty, některé vzniknou hned, na jiné si musím počkat, a je dobrý nespěchat a nesnažit se to vymámit z hlavy za každou cenu. Zjistil jsem, že mi hodně pomáhá vracet se od zaseklého textu k rozmalovaným obrazům. Když mě nenapadá, jak rozdělaný text dokončit, třeba si jen rozliju barvy a než se na plátně vytvoří první struktury, slova se sama vynoří. Tohle přepínání mezi soustředěním na text a na malování moc dobře funguje.

Jsi umělecky rozstřelený do více stran, skládáš písně i hudbu k filmu a k divadelním inscenacím, maluješ, animuješ, píšeš blog, poezii i prózu… Ve které z těch disciplín jsi nejsvobodnější?

Zásadní je pro mě hudba, ale když sedím v ateliéru nad plátnem, cítím se taky velmi volně, i když malování je na rozdíl od hudby dost osamělá činnost, která s sebou nese i negativní stránky tvůrčího procesu. Člověk je v ateliéru pořád sám a to přináší i různý nesebedůvěry a pocit, že bych měl dělat něco zodpovědnějšího. Ale když zrovna nepropadám tísni, což se zase tak často nestává, jsem uprostřed všech těch papírů a barev svobodný a šťastný. Bez hudby by to ale nešlo, prostupuje vším, na čem pracuju, dokonce i když píšu prózu, dbám na to, aby měla nějaký vnitřní rytmus. 

Jako autor hudby a animací ses podílel i na vznikajícím dokumentárním filmu Uranové legendy mapujícím historii těžby uranu na Českolipsku. Jak moc osobní je to pro tebe téma?

Víc, než jsem si zprvu myslel. Ten film vypráví o městě, kde jsem vyrůstal a které je dodnes v mém životě hodně přítomné. Pořád si vybavuju, jak jsme ještě za komančů jezdili s tátou přes vojenský prostor v Ralsku, což obnášelo to, že nám někde u Mimoně vojáci zkontrolovali doklady a teprve pak jsme mohli jet dál.

Když jsem byl malý, po Lípě se vyprávělo, že v těch lesích, které byly vojenským prostorem, jednou naboural sovětský tank do autobusu s turisty, coz právě byla jedna z legend, které jsme se při natáčení filmu snažili rozkrýt. Dlouhá léta jsem tuhle historku považoval za typickou urban story, ale když jsme film připravovali, ukázalo se, že je pravdivá, kolegové filmaři někde objevili fotky té bouračky, na kterých byl rozpáraný autobus i ten ruský tank… Když jsem tu fotku uviděl, bylo to, jako bych ve vlastním domě objevil tajnou třináctou komnatu.

Při práci na filmu jsem se zvláštním rozechvěním zjišťoval, co všechno se dělo kolem města, kde jsem se narodil a kam se v době intenzivní těžby přistěhovaly desítky tisíc lidí. Úplně to změnilo tvář a rovnováhu České Lípy a mě osobně překvapilo, jak moc se ty uranové legendy i po letech týkají i mě samotného.

Myslíš, že se Českolipsko nějak propsalo i do tvé písňové tvorby, do poetiky nebo i zvuku kapel, jichž jsi byl součástí? Je to kraj, který tě utvářel i umělecky?

Kdysi dávno mi Jaromír Švejdík vyprávěl, jak bylo pro něj a kapelu Priessnitz klíčové, když si uvědomili svoje jesenické kořeny. Říkal, že měli období, kdy se snažili hrát a působit jako všechny ty pražské kapely, které je obklopovaly, ale pak zjistili, že to je kontraproduktivní, že základ je naopak to, uvědomit si, kým jsi ty sám. Nejspíš jsem si ta Jaromírova slova vzal k srdci, protože už Kittchen byl ukotvený v mém rodném kraji.

Spousta mých písniček obsahuje odkazy na Českolipsko a jeho symboly. Nedávno jsme třeba byli s rodinou o víkendu u Mácháče a já si uvědomil, že to jezero, které vlastně jezerem není, se objevuje asi v deseti mých textech. Aniž bych ho jmenoval, vždycky to je ten Mácháč, který byl mým prvním mořem, kde jsem prožíval první lásky a pařby, a kam teď jezdím s rodinou, dokonce na ta samá místa, kde jsem sedával jako kluk. Ten kraj je někde hluboko ve mně a v písničkách, textech a obrazech ze mě pořád leze ven. 

Léta jsi měl svůj blog, kde jsi zaznamenával svůj životaběh. Po čase ses k němu vrátil a vedle nových zápisků se vracíš i k těm starým. Jaké to je, oživovat vlastní minulost? 

Dvojsečný. V něčem mi přijde neuvěřitelné, kolik toho člověk zažije a zase zapomene, od drobností po důležité věci. Čas to všechno smaže. Zároveň mě překvapuje, že už před těmi třeba i dvaceti lety jsem přemýšlel a psal hodně podobně jako dnes. Poznávám v těch starých zápiscích svoje dnešní obraty, libůstky, fórky, co používám dodneška.

Taky jsem si u toho blogu uvědomil, jak málo teď píšu. Dřív byl pro mě blog prostorem, kde jsem si rovnal myšlenky a vypisoval se ze silných emocí. Dneska už k tomu používám spíš barvy a písničky. Ale nedávno jsem byl v léčebně kvůli štítné žláze, strávil jsem tam tři týdny bez muziky, bez malování, bez dětí, a jak jsem byl sám a nemohl nic dělat, tak jsem skoro každý den psal. Došlo mi, že pro mě psaní vždycky fungovalo terapeuticky – a když by na to přišlo, může tak působit i dneska.

Pojďme ještě na závěr zmínit, jaké máš plány s novou deskou Astronauti. Chystáš nějaké koncerty a klipy? 

Novou desku jsme poprvé představili 10. října v Ústí nad Labem a teď nás čekají další dva důležité koncerty: 23. října v pražské Akropoli a 27. října v Kabinetu múz v Brně. Mám v hlavě ještě dva tři videoklipy, které bych chtěl k desce natočit, ale hlavně bych se rád soustředil na to, aby se nám s kapelou podařilo nové písničky dobře rozehrát na koncertech a co nejvíc zúročit jejich potenciál. Teď se fakt nejvíc těším na to živé hraní.