Zásadní události na české hudební scéně 2025: mizící střední třída i kluby a cesty mimo algoritmy

Kluby, status umělce a momenty, kdy „přes některé věci nejede vlak“

Anna Marie Schorm: Fakt, že kultura a politika jsou nedílně spojené nádoby, navzájem se ovlivňující a zrcadlící, se nám v posledním roce připomíná stále spíš nepříjemnými jevy. Skončilo několik dalších hudebních klubů (brněnská Melodka, pražský Storm…), některé z nich převzali noví provozovatelé a čeká se, co z toho vzejde (pražské Potrvá nebo Klub Újezd…). Aneb další kapitola podfinancovanosti české kultury a neustálé absurdní hry na „volnou ruku trhu“, která kulturu vidí pouze jako produkt hnětený poptávkou, čímž přehlíží jak její poslání průkopnické a edukativní, tak i vzrůstající provozní náklady klubů, prohlubující se kapsy publika i proměnu jeho opojně-konzumačních zvyků. Plus máme na kontě jedno Pyrrhovo vítězství. 1. července 2025 vešel v platnost Status umělce – myšlenka původně bohulibá, avšak dovedená do praxe takovým způsobem, že podmínky pro dosažení tohoto bájného statutu jsou pro většinu osob v českém kulturním kačáku naprosto nedosažitelné.

A co dalšího otřáslo tou „mojí“ českou kulturní scénou v loňském roce? J.A.R. vyhodili Oto Klempíře poté, co se oficiálně politicky vybarvil. Za mě jedno z potřebných, a co se týče následného uložení celé kapely k ledu i odvážných gest, které ukazuje, že přes některé věci nejede vlak. A že ne všechno a všichni se v protievropskou a konzervativně-zpátečnickou cestu obrací – a že to platí mezigeneračně.

I přes nepříznivou dobu nicméně stále vznikají nové desky a daří se organizovat skvělé koncerty. Jeden příklad za všechny: Dunaj & Jana Vébrová vydali v dubnu extatické album Mňau. Jak řekla jedna moje kamarádka, jejich křtící koncert v Akropoli připomínal svou živelností a jiskřením počáteční euforii zamilovanosti – přejme si, aby tahle vzájemná chemie vydržela co nejdéle…

Mizící střední třída v hudbě

Petr Adamík: Se spoustou kamarádů muzikantů jsem se letos opakovaně dostal k tématu, že mizí střední třída, a to nejen v ekonomice, ale čím dál víc i v hudbě. Rok 2025 na české hudební scéně mě v tomto pocitu jen utvrdil. Na jedné straně jsou velká jména, která vyprodávají haly a festivaly, na druhé začínající kapely hrající z nadšení, často zadarmo. A mezi tím kapely menší až střední velikosti, dřív samozřejmá součást klubového života, dnes začínají zápasit o další fungování.

Dřív existovaly kapely, na které přišlo sto, sto padesát lidí do klubu. Nebyly mainstreamové, ale byly důležitou a samozřejmou součástí scény. Kluby si jejich přítomnosti cenily a kapely se do nich rády vracely. Zdá se ale, že právě tahle vrstva dnes naráží na největší obtíže. Kluby zavírají nebo fungují v omezeném režimu, streaming vytváří iluzi úspěchu bez reálného příjmu, koncerty jsou dražší a publikum opatrnější. Hrát „jen tak“ se stalo normou, normální honorář výjimkou.

Pokud tenhle vývoj bude pokračovat, může vést k únavě a vyhoření. Pro řadu kapel, které dnes fungují někde mezi profesí a koníčkem, se hudba může stát ještě méně udržitelnou součástí života. Netuším, jestli se tento trend může změnit, ale pevně věřím, že existuje cesta, jak hudbu udržet živou a dostupnou pro všechny.

Naděje v inovacích, AI vizuálu a tlaku na Spotify

Jan Sládek: Mně dávají naději tři věci:

1. Lidé inovují.
Covid, ekonomická krize a asi tisíc dalších věcí vede k tomu, že staré modely „dělání“ hudby umírají. Cením, že jsou lidé inovativní. Už je celkem jako norma přijato, že kapela je nejen hudba, ale dělám ty věci okolo. Jako třeba Donio a budování komunity. Cesta vpřed nevede přes snahu vrátit časy sněhem zaváté. Vede přes zkoušení nových cest. A to už u nás vidím.

2. Nápadité použití AI.
Snažit se potírat roli AI v hudbě, to je marný jako zakazovat lidem kalkulačky. Jedno užití mne ale fakt baví. A to jsou klipy a vizualizace. Radši než beradné záběry z mobilu na bezradnou kapelu, podívám se na nějaký hezký nápad, který kapela pomocí AI zpracovala. V takové situaci mi DIY přístup moc nevadí.

3. Reakce na „problém“ Spotify.
Letos zarezonoval starý problém – Spotify a jeho obchodní model. Na ten mají plné právo a je zjevně funkční, protože cílem Spotify není rozvoj hudby, ale zisk. Soudě dle diskusí a hledání alternativ a podle dotazů i z mého okolí, v čem je tedy problém a co s tím, i tady svítá ke změně. Uvidíme, jak dlouho bude trvat, než se žehrání překlopí do konkrétních akcí. Pro transakce mezi umělcem a jeho publikem existují mnohem lepší cesty. Už jste napsali svému hudebnímu favoritovi, že vás jeho hudba opravdu zajímá a že ho chcete podpořit – na rozdíl od Spotify? Zkuste to. Je to priceless pocit. A když k tomu pošlete pár korun…

Silné návraty a desky, které se nebojí vlastní pravdy

Milan Šefl: V minulém roce mě náramně potěšila novinka kapely Mňága a Žďorp Hoříš? Hořím! Je to deska, která nápaditými melodiemi i hořkosladkou poetikou textů přirozeně navazuje na to nejlepší, co valašskomeziříčská legenda v průběhu více než tří desetiletí natočila. Dost možná si ani neuvědomujeme, jak zásadní stopu skupina na domácí scéně zanechala, a je více než potěšitelné, že autorská invence Petra Fialy s léty neslábne. Zůstává svůj, ale nemudruje, nefotrovatí ani nežije z minulosti. Jako vlastní revival nezní ani dvojice The Ecstasy of St. Theresa, která se loni vrátila nejen na scénu, ale i do nahrávacích studií. Jejich singl Moon Sun Anything provázený výjimečným klipem je vzrušujícím příslibem věcí budoucích. V klidu mě nenechal ani nový počin Jakuba Königa Astronauti, album intenzivní a zvukově propracované do nejmenšího detailu, obsahově temné až znepokojivé, současně obdivuhodně odvážné, veskrze osobní a svou otevřeností vlastně úlevné a pozitivní. Jakub jím dokázal, že už se nepotřebuje za nic a nikoho schovávat, že jeho autorské sdělení je relevantní i bez masek, převleků a uměleckého alter ega.

Kultura má rovnou páteř

Honza Hrbek: Celý rok posloucháme, jak je to na východ od nás (hned za hranicemi Česka) na cestě do pekel a jak jsme další na řadě, daleko na západ za oceánem, jak to taky směřuje k čertu, že veškerou činnost, která není o manuální práci, nahradí nebo zredukuje AI, včetně umění a těch pár umělců, co zbyde, vyhladoví predátorské korporátní taktiky, které nahradily prosté domácí pirátství konečného „uživatele“.

Ale na začátku nového roku se snad můžeme s obezřetnou opatrností nadechnout, protože v rámci kultury ta situace není tak úplně „v loji“. Minimálně tváří v tvář tomu zmaru je kulturní scéna pořád živá, tomu, kdo jen trochu chce nabízí kluby a promotéři dostatek zajímavého, jak z domova, tak i ze světa. A to včetně menších jmen.

Na české scéně se čím dál dravěji prosazuje mladší krev s vlastní tváří a názorem. A snad i díky Damoklovu meči nastupující změny poměrů a orientace na „to, co už jsme tady měli“ odpadla určitá ostýchavost a opatrnost. Možná je to zdravější sebevědomí mladších generací, ale rozhodně je hezké slyšet, jak se nebojí neznít všichni jako Top 10 ze západu před pěti lety, ani používat svůj rodný jazyk (češtinu nebo slovenštinu) s vtipem, chytrostí a jasnou láskou k jazyku.

AI zatím muzice nevládne, protože na to nikdo není zvědavý a pro podporu umělců, kteří si to zaslouží, existuje dál zdravé klima, včetně stále silné podpory fyzických nosičů (i když... audiokazety a walkmany, vážně? :) ).

Pojďme si za to, jako fanoušci muziky, navzájem poděkovat – nic z toho není samozřejmost.

Od debutu Zinka Terezie Kovalové po guilty pleasure v gearu

Antonín Kocábek: Z mnoha sice dobře řemeslně udělaných, ale občas spíš tuctových alb, mě v roce 2025 zaujal z řady vystupující debut Zinka Terezie Kovalové, který na mě působí jako něco víc než jen ve všech směrech dobře poskládaná a vyprodukovaná hudební nahrávka. Je tam koncept, je tam – dnes stále méně častá – snaha o hudební experiment, je tam něco tajemného i nadčasového... Mile mě zaujalo ani ne tak zdařilé album Amen od nestorů Lvmen, jako to, jak pozitivní ohlas si získalo, a jak je najednou začali registrovat i ti, kteří ji léta přehlíželi. V ranku alternativního rocku, ke kterému mám posluchačsky asi nejblíž, mě dost potěšila deska Peculiar kapely Elbe. Z kategorie těch, co to ani po letech nevzdávají, mě pozitivně nabíjejí písničkářské nahrávky Teď Jiřího Imlaufa a Společný jmenovatel hyperaktivního Cermaque. Těší mě mladé výpovědi o téhle společnosti, jako je totální hitovka Párky na splátky Atheny Chlebové nebo jasná odpověď zhůvěřilé politice, song Motůrek, vzniklá v kooperaci rapových Hihihahaholky a P/\ST. Mezi absolvovanými koncerty vede set slovenských Möbius na festivalu Brutal Assault a libereckých DROM na brněnské klubové noci Batch. A co se výrobců gearu týče, neodpustil jsem svou guilty pleasure – sledování produkce nejnovějších kousků elektronických efektů značek Death by Audio, Earthquaker Devices a VAPE Electronic. Pořád je být z čeho u vytržení.

Tichý rok přeskupování sil, česká hudba má kam růst

Martin Hošna: Rok 2025 v české hudbě byl rokem tichého přeskupování sil. Nebyl to rok velkých manifestů ani generačních výkřiků, spíš období, kdy se ukázalo, kdo má co říct i bez potřeby křičet. V mnohém připomínal dlouhou noc po festivalu: doznívají beaty, světla pohasínají a teprve teď se ukáže, co v hlavě zůstalo.

Co se povedlo

Především návrat intimity. Česká hudba se v roce 2025 přestala tolik snažit být „světová“ a znovu si dovolila být osobní. Desky i singly, které rezonovaly, často nestály na bombastické produkci, ale na atmosféře, hlasu a příběhu. Publikum jako by bylo unavené neustálým tlakem na hitovost a ocenilo nahrávky, které si dávají načas a nesnaží se zalíbit na první poslech.

Silná byla také ženská perspektiva, a to napříč žánry. Nešlo o žádnou programovou vlnu, spíš o přirozený stav věcí: autorky a interpretky působily sebevědomě, bez potřeby obhajovat svou pozici. U některých z nich – třeba u Barbora Poláková – bylo znát, že pop už pro ně není kostým, ale jazyk, kterým dokážou mluvit i o křehkých, nejednoznačných tématech.

Pozitivní zprávou je i to, že alternativa přestala být ghettem. Projekty balancující mezi folkem, elektronikou a popem si našly cestu k širšímu publiku, aniž by musely rezignovat na vlastní tvář. Nešlo o masový úspěch v číslech, ale o dlouhodobější dopad – o desky, ke kterým se lidé vracejí.

Co se nepovedlo

Na opačné straně spektra stojí únava z algoritmického popu. Část mainstreamu jako by ustrnula v nekonečné smyčce: stejná témata, stejná produkční klišé, stejný tlak na virální potenciál. Fungovalo to na krátkou vzdálenost, ale zanechalo to málo stop. Rok 2025 ukázal, že hit bez obsahu sice může zaznít všude, ale rychle se vytratí.

Rozpačitě působila i rapová scéna, která se dál štěpila. Na jedné straně technicky precizní, ale emočně prázdné releasy, na druhé straně snaha o introspekci, která ne vždy našla přesvědčivou formu. I výrazná jména tentokrát spíš potvrzovala status než aby ho zpochybňovala. Chyběl moment překvapení.

Zklamáním byla také koncertní sezóna u části zavedených interpretů. Velké haly, velké produkce, ale málo skutečného napětí. Jako by se hrálo na jistotu, bez rizika a bez chuti něco pokazit – a tím pádem i něco opravdu trefit.

Český hudební rok 2025 nebyl revoluční, ale byl poctivý. Ukázal, že síla domácí scény neleží v honbě za trendy, ale v schopnosti mluvit vlastním hlasem. To nejlepší vznikalo v momentech, kdy se hudebníci přestali ptát, co bude fungovat, a začali řešit, co je pravdivé. A to nejhorší? Tam, kde se hudba změnila v produkt bez rizika a bez paměti.

Možná je to málo na titulky, ale dost na to, aby se dalo věřit, že česká hudba má i po roce 2025 kam růst – tiše, pomalu a s větší váhou, než jakou mají jednorázové hity.

AI, kluby a hledání nových trendů

Pavel Zelinka: Rok 2025 zaznamenal ostrý mainstreamový nástup umělé inteligence do každodenního fungování napříč obory. Vykopne muzikanty na ulici, nebo jim přinese silného pomocníka? V letošním roce jsme se rozřešení nedozvěděli, ale impulzy do hudebního světa zcela jistě přinese. Stay tuned!

Konec dominance hip hopu? Kolega Pavel Kučera v listopadu zaznamenal zprávu z amerického tisku, který konstatoval, že po 35 letech není v singlovém žebříčku Billboard Top 40 jediná hiphopová skladba. Co bude nový hlavní trend, tedy pokud ještě nějaký vůbec existuje?

Už v loňském roce kolegyně Tereza Karásková smutnila nad úbytkem menších klubů a situace v tom letošním těm stávajícím mnoho pozitivních impulzů do žil nevlila. Ty domácí chystají koordinaci a aktivity, které by měly přesvědčit vlivné úředníky a politiky, že kultura není jen divadlo, film, vážná hudba nebo velké letní hudební festivaly. V Anglii si tímto koordinovaným postupem menší kluby vydobyly podporu vlády, která bude po organizátorech obřích akcí vymáhat poplatek, jenž půjde na podporu sítě regionálních hudebních stánků – že by řešení i pro domácí prostředí?

Z loňských desek mě z české a slovenské scény výrazným způsobem zaujaly například Fallgrapp – Anthropos, Terezie Kovalová – Zinka, B4 – Mazut a Jakub König – Astronauti.

Klubové světové koncerty, Habrovka a vzájemnost místo konkurence

Tereza Karásková: Posluchačským high-lightem pro mě letos byly klubové koncerty St. Vincent v létě v ARCHA+ a Nogy Erez v prosinci v Roxy. Obě tyto hudebnice jsem už dlouho toužila vidět naživo, čekala jsem ale, že se tak nejspíš stane na nějakém velkém festivalu či koncertě. Skvělým bonusem tak byly tyto intimní koncerty v prostředí malých klubů, kde obě dokázaly skloubit jak úžasnou show, tak momenty prosté lidské blízkosti. Je to pro mě důkazem, že se vyplatí sledovat klubovou scénu a že velká jména a skvělí světoví interpreti k nám míří nejen na festivaly nebo velká pódia, ale také do klubů. Češi to, zdá se, teprve objevují, protože na obou koncertech se pod pódiem mluvilo snad všemi světovými jazyky.

Potěšilo mě také, že můj nejoblíbenější festival Habrovka byl v CEIFA 2025 oceněn jako 2. nejlepší indie festival ve střední Evropě. Potvrzuje tak, že jako země máme co nabídnout nejen v rámci velkých akcí (koncert Linkin Park na Rock For People je toho bezesporu důkazem) tak i v ranku středních a malých festivalů, které fungují díky podpoře místních komunit a oddanosti fanoušků.

I o tom jsem se mohla osobně přesvědčit, protože letošní ročník festivalu Habrovka z většiny propršel a neochvějná účast dospělých i dětí a stejně tak improvizace organizátorů tváří v tvář rozmarům počasí byla pro mě opravdu dojemná. O to silněji pak zapůsobila poezie Wolf Lost In The Poem v setmělých prostorách krčského kostela nebo jemná melancholie Bratří Orffů, kteří uzavírali jeden z večerů. Vážím si všech, kdo podobné akce organizují i těch, kteří je podporují svou pravidelnou účastí a mám radost, že podobných festivalů u nás rozhodně není málo.

Asi nejsilnějším pocitem z letošního roku je pro mě propojenost hudební scény a důležitost toho, budovat v hudební komunitě pocit společenství a ne konkurence. Zúčastnila jsem se během letoška různých workshopů, festivalů a akcí, ze kterých jsem si odnesla kontakty na muzikanty všech úrovní a čím dál víc vnímám jako důležité, abychom si byli navzájem fanoušky, podporovali se na sítích, chodili si na koncerty nebo si prostě jen drželi palce. Není to vůbec samozřejmé, protože všichni tak trochu „soutěžíme“ o ta samá místa v médiích, line-upech festivalů, o pozornost posluchačů a dojem, že se jedná o „nelítostný boj“ je občas velmi reálný. O to vzácnější a cennější jsou pak momenty, kdy dokážeme táhnout za jeden provaz a společně sdílet radost z hudby – nejen své vlastní, ale i těch druhých. Přeji nám, aby v čase, kdy čím dál víc lidí nerozezná hudbu generovanou AI (a ani to nevnímá jako problém), zůstala naše hudební scéna živá, autentická a nabitá sdílenou pozitivní energií.

Frontman 2026: obstáli jsme, naše mise pokračuje

Zdeněk Neusar: Loni jsem u této příležitosti psal o odchodech, ztrátách a nových příležitostech. Teď, o rok později, už vím, že vůbec největším úspěchem bylo obhájit samotnou existenci našeho magazínu. Minulý rok se nám to podařilo i díky finanční podpoře Ministerstva kultury a Ochranného svazu autorského. I díky ní jsme mohli dál pomáhat muzikantům na jejich cestě. Pro letošní rok jsme s ohledem na nejisté fungování magazínu o žádnou veřejnou podporu bohužel nepožádali. Dokážeme fungovat se sníženým rozpočtem smysluplně i bez ní? Jedním z prvních důsledků je ukončení našich podcastů a některých obsahových seriálů a hledání jiných cest, jak zůstat v kontaktu s hudební komunitou. Chcete se podělit o své zkušenosti, příběh vaší kapely nebo u nás odpremiérovat nové video? Jsme tu pro vás.

Velkou radost mám z toho, že se nám pod hlavičkou Frontmana v roce 2025 podařilo uspořádat podnětnou panelovou diskuzi Muzikanti a krize: jak tvořit a nezbláznit se. Čerpám z ní doteď a pomáhá mi vyvažovat obavy z toho, co českou kulturu (a nejen ji) v nejbližší době čeká. Do širšího kulturního kontextu zároveň významně promluvil i výsledek voleb a jmenování Oty Klempíře ministrem kultury. Ve veřejném prostoru zazněla témata jako stabilní prostředí pro kulturní organizace, pracovní podmínky v kultuře nebo její dostupnost napříč regiony. Otázkou zůstává, jak se tyto deklarace promítnou do konkrétních kroků a dlouhodobé praxe.

Stejně jako v loňském roce se snažím ve vztahu k naší hudební scéně zůstat optimistou, přestože návštěvnost klubových koncertů se nezvýšila a nůžky mezi klubovou scénou a velkými koncerty a festivaly se ještě více rozevřely. Pořád platí, že fňukání je k ničemu: je potřeba s tím něco aktivně dělat. Naše mise Frontmana pokračuje i v roce 2026 – roce, kdy se Frontman s vaší pomocí ještě více promění na komunitní web pro hudebníky.