Kyšperský–Pilgr–Doubrava–Nikl: Chunta je souznění čtyř tvůrčích vkladů

Proč „Chunta“? Já se přiznám, že jsem to prvním letmým pohledem četla jako „Chutná“... Jak jste přišli na název téhle superkapely?

Marek: To je škoda, že tu není ten Martin. Říkal, že to slyšel někde na Vltavě nebo kde. Zkrátka slyšel rádio a říká: „Poslouchal jsem rádio a slyšel jsem skvělý slovo a hned jsem věděl, jak se bude jmenovat naše kapela.“

Petr: Já jsem si říkal, proč vytahuje tu chilskou juntu a tadyty vojáky. Říkal jsem mu: „Myslíš to vážně, Martine?“

Marek: Jemu se prostě líbilo to slovo.

Aleš: Ale tak vzhledem k tomu, že je to u nás napsané „chunta“, tak je to už nějak přenesené.

Petr: Tak by se to mělo tím pádem číst „šunta“.

Šunka – a už jsme zase u toho jídla... (smích)

Petr: Já jsem si pak řekl, že to je super název.

Marek: Mně se na tom líbí, že to nemá žádný důvod, že tam chybí racionální základ.

Aha, takže žádný mocenský převrat v české alternativní hudbě...

Aleš: Zároveň to má takový jemný ostýnek v tom, že jsme se dali do kupy a třeba Petrova kapela teď úplně žárlí.

No právě. Co jste vznikem tohoto kvarteta způsobili na české alternativní scéně?

Aleš: Ne, je to spíš tak, že se všichni motáme po republice, každý ve své kapele...

Marek: Zatím jsme se potkávali na benzínkách.

To jsem viděla na Facebooku, fotku Květů a myslím Hm... někde na benzínce – všichni v rukou bagety...

Petr: Ano, já se motám v pěti dalších kapelních celcích, takže jsem si přibral ten šestý.

A myslím, Petře, že to byl Tvůj výrok, že když střídáš ty jednotlivé umělecké formy nebo prostředí, že jedním odpočíváš od druhého.

Petr: No, odpočívám... Já odstupuju.

Jak to funguje v kapele, kde jsou čtyři silné osobnosti? Nevzniká nějaké umělecké přetlačování?

Petr: Je to úplně jiné, je to souznění čtyř vkladů, což je neuvěřitelné, je to velký potenciál.

Zjistili jste třeba, že někdo další z vás komponuje hudbu nebo texty způsobem, který vás úplně překvapil?

Marek: Tak my už se máme tak naposlouchané...

Aleš: Nás překvapilo, že jsme začali rychle tvořit. Pamatuju se, že jsme se potkali v Jimramově, seděli jsme v hospodě, dali jsme si jídlo a říkali jsme: „Tak jak to uděláme?“

Marek: „Co budem dělat?“ A přemýšleli jsme nad těmi strategiemi.

Aleš: Tak budeme hrát nějaké riffy...? Vlastně jsme vůbec nevěděli a pořád jsme odbíhali, ptali jsme se, jak se kdo má a vykládali.

Petr: Já mám metodu, která se mi osvědčila – že nemá smysl hledat něco nového. Všechno už tu vlastně bylo. A takový ten křečovitý přístup „za každou cenu“, to nemá cenu. Stačí jenom zkřížit různé přístupy – a ono to vznikne. Úplně bez úsilí, jenom proto, že ti lidi jsou na stejné vlně, jsou si blízcí. Vznikne ta čirá radost.

Marek: Čím menší ambice, tím lepší. Člověk se pořád něčím brzdí, pořád má v sobě nějakého policajta... A tady to bylo úplně jedno.

Kdy nastal ten moment přerodu od toho, že si člověk povídá v hospodě, našlapuje kolem, a pak se něco začne dít?

Marek: To bylo jednoduché. Postavili jsme v Martinově obýváku nástroje, Aleš tam navěsil mikrofony a dal si vedle sebe počítač – a to bylo celé. Pak jsme začali hrát a nejčastěji Martin říkal: „Jé, a teď by se mi líbilo, kdybychom zkusili všichni dělat jenom takovou plochu.“ Tak jo, tak jsme dělali plochu, dobrý. „A teď bychom to mohli zkusit pustit pozpátku a do toho nějakou kytaru.“ Tak jo.

Petr: Tohle totiž funguje v tom případě, když všichni věří v to, že ta čtyři ega se trošku... zruší.

Marek: Já jsem měl pocit takové tvůrčí dovolené. Že nemám žádný termín ani představu, vůbec nic. Mám tam nějaké nástroje, jsme tam my čtyři, koukám, co dělají ti ostatní, a snažím se do toho nějak trefit.

Rovnou jste to nahrávali, nebo nahrávání pak probíhalo jindy a jinde?

Aleš: Vždycky jsme to nějakou dobu cvičili a pak jsme to nahráli.

Marek: Třeba jednou jsme si zkusili nějaký riff, pak jsme ho pět minut cvičili a pak dalších pět minut nahrávali. Nebylo to přecvičené. (smích)

Petr: Ještě je tam takový malý rozdíl, že kluci samozřejmě umí noty. Takže si řeknou, že budou hrát G, a hned ten hmat najdou. Kdežto já to mám po sluchu, takže to pak lovím v paměti, kde to G je.

Marek: Pak jsme měli ty základy a přemýšleli jsme, co k nim dát dalšího. Vtipně vyšlo, že nás tam Martinovi kamarádi pozvali na jídlo a jeden z nich, Jakub Orel, hraje na dudy a různé flétny. Takže máme na desce nahrávku někoho, koho jsme přímo tam potkali. A ještě mi přijde perfektní, že v nejrockovější písničce máme sólo na dudy. (smích)

Některé věci se pak sestříhávaly rovnou na místě. Na mě to byl třeba hodně rychlý proces, což mě bavilo – ani jsem se nestihl soustředit, že už něco vzniklo.

Album je hodně zvukově různorodé: kus rocku, kus country – objevuje se tam třeba banjo, pak je tam elektronika...

Petr: Základ je, že to vzniká bez plánu a krok za krokem. Něco děláme přímo na místě v tu chvíli a napadne nás k tomu něco kontrapunktického. Je to velká míra důvěry a otevřenosti té hry.

Aleš: A pak je potřeba udělat tu editorskou práci...

Marek: A tu dělá Martin.

Aleš: To je stejné, jako u desek Milese Davise, které vznikaly jako jam, ale pak tam byl producent, který strávil rok času na tom, že několikahodinové jamy sestříhal do skvělých desek. Spousta práce vzniká až s odstupem. A třeba Peťa měl i nějaké texty dopředu.

Petr: Pár jsem jich napsal přímo v Jimramově během procházky.

Aleš: Ten chanson.

Marek: Ty Belcrediovi.

Ten kdo složil text, si ho pak i odzpíval, nebo jste si to pak povyměňovali?

Petr. To je právě výhoda těch rošád. Marek zpívá můj text.

Marek: Já píšu texty strašně dlouho. Takže tady s těma rychlíkama jsem si říkal, že zase počkám pár let. Nemontoval jsem se do toho a užíval jsem si, že můžu zpívat jejich texty. Když člověk zpívá cizí text, trochu prožívá příběh někoho jiného, což je pro mě hrozně inspirující. U ostatních to tady dopadlo tak, že Martin zpívá svůj text a Petr zpívá svůj text...

Petr: Ale například ten poslední text jsem napsal já, pak to zkusil cvičně nazpívat Marek a nakonec to zpívá Martin.

Kde se berou ty industriální, původně nehudební zvuky? Měli v Jimramově zajímavé nádobí?

Aleš: Když takhle jdeme do nějakého projektu, často si pro sebe vytvořím nějaké omezení. Máš soupravu a vždycky to zní jako souprava. Já si třeba nějaký buben zakážu. Teď jsem si zakázal snare a používal jsem elektroniku a různé perkusní nástroje nebo hračky. Dával jsem si je na kotel a různě jsem na ně hrál. To je pro mě inspirační cesta, že něco typického, snadného vyhodíš a nepoužiješ to.

Petr: Já hraju v jedné doprovodné kapele jako perkusionista – a nemám ani jeden z těch tradičních nástrojů. Takže používám právě spoustu nástrojů tohoto typu (cinká lžičkou o hrnek, pozn. aut.). A právě před čtrnácti dny mi byl tenhle typ zakázán. (smích) Byl jsem omezen jen na cajon, maximálně žabičky a tamburinu. A mě to vlastně osvobodilo.

Co se týče textů, jako první singl jste vybrali skladbu Cit a v klipu jste si „amputovali“ oči. A potom mě hrozně baví ta písnička Žár, kde Petr zpívá „nikdy jsem neřekl ‚Miláčku‘“, protože tahle slova taky moc neříkám – vytvářejí za mě spíš odstup a ne-cit. Takže jak vyjádřit v textu city, aby člověk nebyl trapný a sentimentální a bylo to snesitelné?

Petr: Je hezké, když se hlavně na nic neapeluje. A když to vyjde z vlastní zkušenosti.

Marek: Trošku teď odpovídám na jinou otázku, tak se omlouvám, ale důležitá věc je, že v rámci Chunty vnímám, že všichni koukáme, jak to dělá ten druhý. Je to proces vzájemného učení. A připadalo mi, že když jsme si zkoušeli různé věci, vždycky nefungovalo, když každý z nás najel na to, co dělá standardně (což byl třeba můj případ v těch Belcrediových). A tuhle písničku (Žár, pozn. aut.) Petr nejprve nazpíval a pak mu Martin řekl: „Zkus to spíš namluvit.“ A najednou se z toho stala nesmírně intimní písnička.

A tím už se dostávám blíž k té původní otázce. Aby to bylo autentické, je potřeba, aby člověk nejel v automatickém módu, který si většinou sám během let udělá, protože ví, co mu funguje. My se z toho navzájem jakoby vyhazujeme – a to je hrozně inspirativní.

Aleš: Třeba s tím namluvením textu – to je přesně to, co je jeho obsahem: „Nejsem schopen nějakého klišé.“ Ale přitom si každý nějaká svá vlastní klišé vytváříme. Peťa má ten svůj druh zpěvu, který v té první verzi použil – a to se mu pak zakázalo. (smích)

Marek: Zkusilo se to jinak.

Aleš: A myslím, že to daleko víc funguje.

Petr: A to jsem myslel tím „křížením“. Ne to, že se spojí čtyři různá klišé, ale to, že ti druhý mluví do toho, jak to má vypadat. Protože já sám bych na to nepřišel.

Marek: Takhle jsem zkoušel nazpívat písničku V patách. Vymysleli jsme společně hudbu, pak jsem měl za úkol nazpívat melodii a Petr pak napsal text. Ale já když jsem to pak zpíval, najel jsem na nějaké svoje klišé.

Petr: A tys to navíc nazpíval v nějaké svojí řeči, takže když jsem pak skládal text, musel jsem se do toho rytmicky trefovat.

Marek: Až pak, když za mnou Petr přišel do studia, nazpíval to i on a pak já jsem to zopakoval po něm, snažil jsem se dostat do jeho kůže – a najednou to začalo fungovat líp. Takže tam bylo spousta momentů nějakého vzájemného vciťování a snahy proniknout do toho, jak to má ten druhý – a jak to udělat jinak, než jsem sám zvyklý.

Martinovi tam možná jeho typický vokální projev hodně zůstal. Když jsem slyšela písničku Prší prší prší, připadalo mi, že to zní podobně tak, jak to dělává třeba v Květech.

Aleš: A když slyšíš Marka zpívat písničku Cit, taky to zní jako skladba od Hm...

Marek: Nebo spíš Tatáči devadesátkoví. (smích)

Petr: Člověk sám sebe nepředělá.

Aleš: Ale je tam ta nuance díky tomu, že je to společné dílo.

Marek: Není to setkání typu „pošleme si to po netu“.

To jsme probrali proměny projevu. Aleši, ty jsi zmínil omezení, která si kladeš u bicích, aby ses vyhodil z rutiny. Mluvili jsme o Petrově parlandu místo jeho stylizovaného zpěvu. A co je doubravovské klišé, které jsi, Marku, musel opustit?

Marek: Myslím, že jsem do toho někde moc tlačil. Vždycky je dobré, když trochu uberu v intenzitě. Ubírání mi funguje. Ale potřebuju k tomu taky nějaký čas a tady ho tolik nebylo. Tyjo, doubravovské klišé... To si potřebuju promyslet... Možná to je, nad něčím se zamyslet a pak nic neříct. (smích)

Petr: Já jsem třeba dřív měl klišé, že jsem zpíval hodně exaltovaně, ve vysokých polohách. To už dneska nedělám, už nemám tak vysoký hlas. To se s věkem mění.

Marek: Tak třeba takové klišé ode mě je, že jak jsem dělal konzervatoř, tak mě v písničce pořád hodně zajímá struktura. A někdy se mi pak stane, že to u mě zůstane v té struktuře a nepřeklopí se to do interpretace.

A teď se bavíme o harmonické nebo formální struktuře nebo třeba o textovém výrazu?

Marek: Celkově. Může být všechno dohromady. Někdy si člověk říká, proč jazzmani používají tak divné zvukové barvy – protože je pro ně nejprve důležitá struktura a až pak barva. Takže mám pocit, že tohle mi tam někdy zůstane. Třeba zpívám a nemá to žádný extra výraz, protože nejdu prvně po té emoci, ale po struktuře. Tak možná je to tohle. Někdy si nějakou věc představuju „v prostoru“, ale pak je taky potřeba ji „snést dolů“, aby to „mluvilo“.

Aleš: A taky asi možná doubravovské klišé není nazpívat druhou verzi zpěvu a už to tak nechat. (smích) To se stalo třeba v písničce Cit. Marek tam zní jakoby trochu zfetovaně, protože to trochu lovil, je to úplně čerstvý náběr.

Čili Marku, ty bys to jinak piloval a předělával znova...

Marek: Jsem zvyklý, když normálně nahráváme, že za dvě hodiny nazpíváme šestnáct verzí a Ondra Ježek z toho pak něco vybere. A já pak už utíkám pryč, když to vybírá, protože jsem z toho úplně mimo... Takže tahle nahrávka byla vysoce spontánní a kluci mě k tomu přemluvili, tak jsem si řekl, proč ne.

Petr: Já jsem chtěl říct ale ještě jinou věc. Zatím jsme měli dva koncerty a vždycky jsme na konci zařadili dvě písničky od Hm..., dvě od Květů a dvě ode mě – Aleš má nevýhodu, že je s Martinem v Květech. (smích) Ale pro posluchače to bylo zajímavé, že můžou vnímat, jak jinak to zní, když ty písničky hrajeme my.

Díváte se na sebe očima jiného muzikanta, kterému věříte, že to pojme nějak citlivě.

Marek: Mně připadá, že vždycky když se domlouváme, co zahrajeme dalšího, tak alespoň s Martinem to máme tak, že si vždycky chceme zahrát písničky toho druhého, protože ty svoje už máme ohrané. (smích) Pro mě to je taková vzájemně fanouškovská část: „Jééé, tohle si chci zahrát!“ A pak „Ooook, tak zase tuhle naši, no tak jóó...“ (smích) Ještě víc to dává fokus na ty jednotlivé frontmany v tom, že ty si pak můžeš tu jejich tvorbu zaktivnit. Něco jako když si s někým zahraješ písničku u ohně.

Petr: Martinova Hanka měla teď oslavu narozenin a Martin jí tam zahrál píseň, kterou si často pouštějí na chatičce.

Marek: Bylo to Až si pro mě přijdou funebráci – to je skvělá píseň na narozeniny. (smích)

Petr: Jo. A on to tam zahrál takovým způsobem, že mě úplně mrazilo. Já jsem tu píseň znovu objevil – co tam všechno je! Prokopův hlas už má člověk tak naposlouchaný, že trošku přestane vnímat ten text. Ale když jsem slyšel tenhle existenciální text zpívat Martinovým jemným hlasem, dostalo to neuvěřitelné grády.

Ještě k těm textovým významům, Marku, jak máš v jednom textu od Hm... verš „asi si uříznu ruku“. Tak mi to nějak konvenuje s tou videoklipovou „amputací“ v písni Cit.

Marek: A přitom je to Petrův text. (smích) Já na té desce nemám žádný svůj text.

Aleš: My s Markem máme na desce každý z nás jen slovo nebo verš. Marek tam má „Když na kotník ti spadne dům“ a já tam mám „motivy v Africe na kšiltu čepice“.

Petr: A já jsem právě myslel, Marku, že to celé s tím kotníkem je tvůj text! A pak jsem byl „zklamaný“, že to napsal ve skutečnosti Martin.

Marek: Když mně to trvá strašně dlouho, napsat text. To je takové moje téma teď, že bych rád psal víc texty. Ale nedělám to. (smích)

Aleš: Ale zase Marek umí dobře zpívat cizí texty. To ne každý umí.

Jak se ti, Marku, učí ostatní lidi psát texty? Vím, že jsi zaskakoval na ježkárenské VOŠ na oboru Tvorba textu a scénáře, je to tak?

Marek: Ještě tam pořád zaskakuju. To je vůbec legrační věc, já jsem na Ježkárně dělal skladbu a pak chvilku piáno, ale je to přes dvacet let, co jsem absolvoval. A spousta spolužáků tam dneska učí, třeba zástupce dělá spolužák z klavírního oddělení. Tak se tam potkáváme a oni se furt ptají: „Co tady děláš?“ A já na to: „Učím tady na Tvorbě textu.“ A oni: „Cože?“ Takže teď jsme tam spolu a je to hrozně inspirativní.

A je hrozně těžké se umět vyjadřovat k textům ostatních, navíc mladé generace. Je to úplně jiný svět. Pak zjistíš, že ty formální věci se pořád dají učit, ale je to... zajímavé.

Přitom současná česká textařina, zejména v popu nebo třeba v hip-hopu, na ty formální pravidla právě úplně kašle. Texty se dělají navzdory přízvuku a dnes už to ani není záměr, ale spíš to lidi ani nevědí, že je to špatně.

Marek: To je obecně, že někdo to cítí a někdo ne.

Aleš: A je to taky hodně žánrová věc.

Marek: To jo, ale když jdeš hodně proti přízvuku, tak tomu textu není rozumět. Ale spousta lidí ani neví, že nějaký přízvuk vůbec existuje, teď už vlastně většina lidí. Takže je to zvláštní, že se tam studenty snažíme naučit tuhle věc, která se už dnes vlastně nepoužívá. Ale jakmile bys to učila na současných textech, které ta pravidla nectí a čeština je tam spíš zvuk než slovo, věta, význam... tak už by nebylo v té škole o čem se bavit. To bych mohl říct: „Můžete cokoli. Já přijdu za rok a vy mi ukážete, co novýho jste napsali.“

Proč deska zrála právě doteď? Vzpomínané soustředění v Jimramově bylo už na podzim 2024. Předpokládám, že do toho byly jiné projekty...

Petr: Takhle rychle jsem ještě žádnou desku neudělal.

Aleš: My jsme to měli hotový, jenom jsme hledali termín, kdy to vydat, abychom se proklestili extrémním množstvím jiné produkce. Já jsem přišel s nápadem, že to bude v lednu, protože na podzim jsme s Květy vydávali EP, tam jsem si říkal, že si Chunty nikdo nevšimne. Zato v lednu nevychází nic, to by si nás mohl někdo všimnout. No – a Peťa zrovna vydává dvojdesku. (smích)

Petr: Ale dělám na ní tři roky! A na té dvojdesce je taky písnička Moaré.

Což je vlastně zároveň druhý singl z alba Chunta.

Marek: Ano. Ten vznikl vlastně v Jimramově, ale Peťa si tu písničku pak vzal i do své kapely, kde si ten materiál žije úplně jiným životem.

Petr: Ona to vlastně byla nahrávka, která vznikla už dřív, ale já ji vzal s sebou na tu chatičku. Zkrátka sám sebe takhle tuneluju a využívám k tomu ostatní kapely. (smích) Ale já to mám rád, že existuje stejný text, který se posune. Obsah je stejný, ale melodie i tónina jiná.

Aleš: Každopádně, Martin na ten navrhnutý termín vydání říkal: „Až v lednu?“ U něj máš pocit, že už to předem odžil. Ale nakonec jsou všichni rádi, když se počká, protože než se to vylisuje, pak máš křest... Věčně nervy, aby se to stihlo, pořád nějaký stres. Kolikrát je lepší mít desku hotovou a pak si říct: „Jasně, tak za půl roku to vydám.“

Marek: Takhle máš křest a máš na něm i samotnou desku – to už se taky dneska nestává. (smích)