Terezie Kovalová: Hudba je unikátní v tom, co dělá s lidským mozkem

Jak se může v hudební tvorbě projevovat ADHD? Jaké může mít negativní, ale vlastně i pozitivní přínosy?

Obecně, u ADHD by bylo hrozně zajímavé vidět statistiku, kolik umělců je neurodivergentních – myslím, že to procento bude poměrně vysoké. A k té otázce: myslím si, že nejzásadnější nevýhoda je, že máš problém věci dokončovat. Pro něco se vždycky nadchneš, začneš a potom to nedotáhneš do konce.

A pro mě se s tím pojí ještě jedna taková věc. Dřív jsem si myslela, že si jenom nepamatuju věci, ale ve skutečnosti je to tak, že ADHD mozek funguje jinak. Ty si věci pamatuješ jinak. Třeba se pro něco nadchneš, začneš to dělat – a pak na to zapomeneš. A nejen že takhle zapomínáš na věci, které podvědomě nechceš dělat, ale bohužel zapomínáš i na věci, které dělat chceš. Je to proto, že ADHD mozek funguje jinak z hlediska úrovně dopaminu – má ho málo. A k tomu, aby člověk s nadšením dotahoval věci, je dopamin potřeba. Čili když už máš základní laťku někde jinde, dělá se ti všechno hrozně blbě.

Naopak pozitivní součástí ADHD je, že když se pro něco nadchneš, rozsvítíš celý barák. Je to jako magnetismus i pro ostatní – když máš z něčeho radost, oni od tebe tvé nadšení chytnou. A taky ve chvíli, kdy se ti zapne hyperfokus, jsi schopná u nějaké činnosti sedět hodiny a ani neregistrovat, že se ti chce na záchod nebo že se potřebuješ napít. Dostaneš se do flow a sedíš u toho tak dlouho, dokud to nedoděláš. To je třeba super na natáčení, když jsi ve studiu a potřebuješ něco dodělat.

Máš nějakou radu přímo pro muzikantstvo, jak s diagnózou ADHD nakládat?

Například pro normálního člověka je nejlepší, když splní nejtěžší úkoly ze svého seznamu jako první a pak už mu to jaksi odsýpá. U nás, kdo máme ADHD, je to přesně naopak. Protože máš málo dopaminu, musíš ho teprve postupně vystavět. Takže když máš plnit seznam úkolů, začni těmi lehčími, které nezaberou moc času. Postupně se pak dostaneš k těm těžším, protože tam už tě podrží dopamin, který sis mezitím vybudovala.

Takže když zůstanu u příkladu natáčení, nedávám si úkol, že za jeden den natočím všechno. Dát si nejdřív malé úkoly a postupně se dostat k těm těžším je za mě skvělá rada, která u mě samotné hrozně funguje.

Dělala jsi to takhle i se skládáním hudby pro album Zinka?

Materiál na album jsem skládala dost dlouho a v mezerách mez prací, protože jako správná workoholička jsem prostě pracovala do vyhoření.

Tou prací myslíš muzikantské kšefty a holeníčko, nebo ještě jiný typ činnosti?

Já se neuvědomuju, že bych někdy dělala něco, co by bylo vyloženě holení. Vždycky jsem se snažila brát takové práce, aby mi to dávalo smysl. Každopádně objem práce postupně natolik narostl (i proto, že jsem neměla manažera a musela jsem sama sobě být vším dohromady), že ve chvíli, kdy jsem měla volno, mozek už neměl ani chuť ani kapacitu skládat nějakou hudbu. V tom to bylo těžké. Většinou mi nápady přicházely ve chvíli, kdy jsem šla spát a byla jsem úplně přetažená, jenže mozek vyhrál a nedal mi klidu, dokud jsem nevstala a nezaznamenala si to. Pak jsem některé věci dodělávala třeba ve vlaku.

Ale celé to bylo hrozně rozkouskované – i potom, když jsem se dostala do studia, protože byl covid a producentem byl Pjoni, který je Slovák. Takže jsme vždycky třeba týden měli natáčení (zavřeli jsme se na chatu mojí ségry, přivezli si tam gear, týden se jelo v kuse) a pak se zase na půl roku zavřely hranice. Takže to bylo fakt těžké, ale zároveň mě hrozně baví, že i bez toho, aby byla natáčena ve studiu, se dá vytvořit deska, která má skvělý zvuk a je dobře udělaná.

Samozřejmě ve studiu je super, že máš samotný ten prostor, člověk do toho docela dobře vpluje. Ale mně dělalo naopak hrozně dobře, když jsem byla na místě, kde mi bylo fajn a jediné, co se tam udělalo, že jsme ráno vstali, vyvenčili jsme psa, já jsem udělala brunch, pak jsme na tom několik hodin seděli, pak jsme si dali večeři… Všechno se točilo kolem toho, že jsme tam spolu a že to postupně vzniká. Kluci sami jsou takový pozitivní flegmatici, že všechno bylo v pohodě. Žádný problém, žádný tlak, zkrátka „pojďme si to užít“.

Zároveň v mém případě je to všechno trošku komplikovanější, protože já mám AuDHD – autistické spektrum a ADHD. Takže se mi střetává potřeba struktury s tím, že zároveň strukturu nesnáším. Dobře mi funguje, když mám na každou činnost určitý vyhrazený čas – a když je to těsně před deadlinem. V delším horizontu před deadlinem se nedonutím nic udělat, protože vím, že mám ještě dost času… Zkrátka, ADHD lidi odvedou nejlepší práci ve chvíli, kdy jim hoří koudel za zadkem.

Teď před křtem desky to pro mě bylo fakt náročné, protože jsem byla sama na chatě třeba týden a déle – a teď se ti nechce, znáš to… Ale docela se mi povedlo donutit se, protože jsem cítila, že když to neudělám, bude průser – a to jsem fakt nechtěla.

Pomáhá ti, když je tvorba skupinová činnost?

Věděla jsem, že to bude těžké, když kolem sebe nemám další spoluhráče, o které bych se mohla opřít. Ale fakt mě to donutilo uvědomovat si, že to celé stojí na mně a že to jsem já, kdo do toho musí dát energii.

Hrála jsem v tolika kapelách, že rozhodnutí hrát sama pro mě teď bylo vcelku jasné. Protože je super, když člověk narazí na skvělou partou, která je fucking golden, jako jsou třeba Bandjeez od Davida Stypky. Ti kluci jsou fakt úplně neuvěřitelně dobří. Zároveň ne nadarmo se říká, že umělci jsou nároční, že si sebou do kapely každý táhne nějakou emoční zátěž. A to samozřejmě potom vylézá na zkouškách.

Jaká bys byla kapelníce?

Já bych cíleně vybírala lidi, u kterých jsem si vědomá jejich kvalit. Volila bych lidi, kterým nemusím moc vysvětlovat, co mají dělat. Podobně jako s producenty své desky (Pjoni a Aid Kid, pozn. aut.), kterým jsem dala nějaké reference, měli jsme diskuzi nad tím, jak má deska vypadat. A pak jsem je už nechala dělat to, co umějí nejlíp.

A úplně stejně by to probíhalo s kapelou – cíleně bych vybírala lidi, u kterých vím, jaké mají silné stránky. Pak bych se snažila dát i zkoušení nějakou jasnou strukturu, aby to nebylo rozplizlé. Takže přísná a spravedlivá, taková bych byla jako kapelnice – stejně jako jsem byla taková učitelka.

Jak se proměňuje tvůj prožitek z hraní vlastních skladeb naživo?

Jak jsem říkala, celá příprava na křest byl velký proces. A je to i proto, že jsem musela prolomit blok, který jsem měla se zpíváním. V rodině mi říkali, že jsem lepší zpěvačka než violoncellistka a byla jsem do zpěvu tak tlačená, že mě to až odpuzovalo. A potom, když jsem přišla do Prahy a začala hrát s kapelami, bylo mi hrozně často vyčítáno, že mám školený hlas. Každý měl názor na to, jak bych měla zpívat.

Tohle pro mě byla během přípravy na křest desky největší výzva a nejdůležitější věc z celého procesu. Bylo pak pro mě hrozně krásné si uvědomit, že před koncertem jsem byla celý den v klidu – po období, kdy bylo hodně stresu a nějaké panické momenty. V den křtu to celé proběhlo jako určité uvolnění, kdy jsem si mohla celý proces opravdu i užívat – roky předtím pro mě bylo sólové hraní víc stres než příjemný prožitek.

A zásadní věc: během koncertu jsem se nerozbrečela – předtím jsem se hrozně bála, že se to stane. Jasně, v určitých momentech jsem začala slzet, ale povedlo se mi to udržet na uzdě. V tomhle ohledu jsem fakt vděčná, že se nic nepodělalo.

Je pro tebe pořád výzva zpívat naživo?

Určitě, speciálně zároveň s hraním. Když hraješ na kytaru nebo na klavír, máš tam mnohem jasněji dané ladění – u cella musíš pořád řešit i intonaci. A další věc, kterou si spousta lidí vůbec neuvědomuje: violoncello je frekvenčně nejblíž lidskému hlasu, takže když hraješ, musíš se vždycky vědomě rozhodnout, co chceš slyšet víc – i v odposlechu budeš mít víc buď jedno, nebo druhé, jinak se ti to bude slévat. Takže musíš mít důvěru v to, že víš, kam ruce na nástroji půjdou. Je to disciplína sama o sobě.

Řekla bys, že to je i důvod, proč máš ve skladbách zpěv posazený výš – je to proto, aby vokál tolik neinterferoval s nástrojem?

To asi nebyl záměr. Kluci po mně během natáčení chtěli, aby byl vokál měkký a v takovém rejstříku, který jim byl příjemný. Já mám rozsah tři oktávy, takže mám i hodně spodní, altový rejstřík, ale ten svou barvou kluky tolik neoslovoval. Je na desce také, ale není tak slyšet, protože je překrytý vyšší polohou.

Vtipné je, že když jsem dělala operní zpěv, vždycky mi dávali altovou polohu. A když mě teď někdo slyší zpívat, tak říká: „Ty máš úplně jinou barvu hlasu.“ A já na to, že taky zpívám úplně něco jiného než klasiku.

Spousta muzikantů mi říkalo, že složí písničku s textem nebo nějakým myšlenkovým programem – a potom, když ji hrají, propojí se jim s ní v průběhu roků třeba úplně jiné pocity, než s jakými byla složena. Máš taky takovou zkušenost?

Ani moc ne. Moje neurodivergence je hodně navázaná na vzpomínky vzniku skladby. Mám to tak, i když poslouchám hudbu, kterou jsem poslouchala třeba v dospívání – velice dobře si dovedu vnitřně představit ten pocit, ve kterém jsem tehdy byla.

Řekla bys, že témata spojená s duševním zdravím nebo s psychologií obecně rezonují v české hudební kultuře dobře a dostatečně? Bavíš se o tom třeba s dalšími muzikanty a muzikantkami?

Určitě je to víc normalizované. Už je rozhodně pravděpodobné, že na to narazíš víc, než to bylo v minulosti. Jako stále nedostatečné to vnímám speciálně u dospívajících mužů. V současné krizi maskulinity je u spousty kluků vidět nějakým způsobem nenávist k ženám. Děsí mě to. A přitom by jim pomohlo, kdyby šli na nějakou terapii. Ženy častokrát řeší své duševní zdraví víc – chtějí být víc v pohodě.

A můj benefit obecně do života je, že když zjistím nějakou informaci, která je funkční, dokážu se o ní bavit s lidmi tak, jako bych řešila, co jsem zrovna měla ke snídani. Lidi mi říkají, že jsem odvážná, že se nebojím otevírat ta témata, ale já to mám obráceně – „odvážní“ mi připadají ti, kdo své duševní zdraví neřeší… Snad to je takhle pochopitelné. Ale zase chápu, že ne všichni jsou „seekers“.

Často se říká: „Moc se v tom rejpeš.“ A hledání odpovědí je brané jako negativní jev.

Jasně, protože většinou když se ve věcech začneš rýpat, začneš poodhalovat věci, které ve tvém okolí nebyly úplně v pohodě, a to se lidem samozřejmě nelíbí. Já jsem to ale začala dělat ne kvůli okolí, ale kvůli sobě. Chci být v pohodě a jsem tím pádem v pohodě s tím, že se budu dívat na části sebe, které nejsou fajn.

A nejlepší je, že když na sobě člověk začne takhle pracovat, inspiruje i ostatní – protože je na něm vidět, jak mu to pomohlo, jak je víc ukotvený. Spousta lidí mi napsalo, že díky mně šli na terapii nebo že brečeli na mém koncertě, což normálně nikdy nedělají, a že jim to hrozně pomohlo.

Co v sobě musí mít hudební tvorba – ať už tvoje vlastní, nebo cizí – aby pro tebe měla terapeutický účinek?

Řekla bych, že zásadní je spíš to, jakým způsobem hudbu jako médium konzumuju. Je dobré mít dobrá sluchátka, dobrý sound systém – mít šanci vnímat hudbu „hmatatelně“, fyzicky. Zvuk tě pak obejme a naplní. Potřebuju mít kvalitu zvuku uzpůsobenou tak, abych se v něm mohla „rozpustit“.

A jak ti konkrétně pomáhá proces tvého vlastního tvoření – kromě toho, že se vyjádříš, samozřejmě?

Častokrát to mám tak, že mi v hlavě něco hraje a je to úplně úmorné. Nedá mi to spát, je to jako zacyklená věc, která mě mlátí do hlavy. Ve chvíli, kdy to natočím, tlak se uvolní. A teď to bude vyznívat asi divně, ale když to potom natáčím a poslouchám, vlastně se dojímám nad tím, že „I can do human and it works“.

Čili jako byses prostřednictvím své tvorby dívala na svoje lidské bytí a mohla si ho jakoby skrze zvuk „ohmatat“?

Jojo, rozhodně. A utvrzuje mě to v tom, že to funguje a že to dělám dobře. Teď nedávno jsme někde slyšela, že se v rozhovoru nějakého hudebníka ptali, jestli mu vadí, když má málo posluchačů. A on jim na to řekl: „Ale v první řadě, já jsem sám sobě prvním posluchačem. Když moje tvorba nebude dělat dobře mně, tak proč to vlastně dělám?“

A když už jsme u posluchačů, jak důležitá je pro tebe druhá strana – publikum?

Asi bych lhala, kdybych řekla, že mi na názoru ostatních nezáleží. Ale je to asi skladba od skladby – jsou věci, u kterých je mi jedno, kdyby je nikdo nikdy neslyšel, zároveň ve chvíli, kdy napíšu něco, co se mnou fakt hýbe pokaždé, když to hraju, bylo by mi vlastně líto, kdyby to publikum neslyšelo.

Svou hudební kariéru beru jako možnost učit se otvírat dveře pro ostatní v tom, jak prožívat hudbu. Hudba je unikátní v tom, co dělá s lidským mozkem, to neumí žádné jiné médium, otevřít dveře tam, kam se normálně nedostaneš. A byla by škoda to nesdílet s ostatními.

Jedna moje kamarádka, operní pěvkyně, mi říkala, že je hrozně těžké nestát se závislou na přísunu dopaminu od tleskajícího hlediště.

Jasně, největší droga je potlesk – to říkávala moje babička, herečka v Národním divadle. Souhlasím, zároveň my lidi máme obecně zálibu v užívání různých substancí. Jak se říká, „people just like to get high,“ ať už je to cukr, alkohol nebo váš vnitřní adrenalin. Kdo říká, že je něco špatného na tom, když děláš lidem dobře a oni ti to pak vracejí zpátky? Jestli si mám vybrat nějakou drogu, kterou budu mít ve svém životě, tak tohle mi rozhodně nevadí.

Když se ještě na chvíli vrátím k tématu bloku vlastního hlasu – jak důležité je pro tebe v tomhle ohledu sebepřijetí? Já vím, návodná otázka... (smích)

Znám spoustu lidí, kteří mají rádi svůj vlastní hlas, ale nijak ho nešíří. Potom jsou lidi, kteří se neradi poslouchají na nahrávkách, ale zpívají. Je to případ od případu. U mě to byl proces a naposledy se mi to hodně otevřelo, když jsem absolvovala asistovanou skupinovou psychedelickou terapii. Měli jsme tam muzikanta s fenomenálním basbarytonem, který nám k tomu hrál i na kytaru, a já jsem tam cíleně chtěla otevírat svůj zpěv.
 
Byl to hrozně krásný zážitek, být v naprosto otevřené lásce k tomu, co děláš a jak jednoduše to děláš. Pak za mnou chodili lidi z té skupinky a říkali: „Já jsem si říkal, kdo to tam tak andělsky zpívá – a tos‘ byla ty!“ Říkali mi, že se jich to hrozně dotýkalo. Takže nechceš ošidit sebe ani ostatní o takové věci, které v tobě jsou a které máš šanci za tenhle život otvírat a s takovou lehkostí v nich být.

Dá se ten pocit nějakým způsobem zpětně přiblížit i později, když už nejsi na terapii?

Jojo, určitě. Samozřejmě se to odehrává ve tvé hlavě, ale zároveň – stejně jako všechno ostatní – si to tvoje tělo pamatuje. Psychedelika umožňují mimo jiné prožít fyzický zážitek přes tělo, podobně jako by se ti přepsala DNA. Něco se ti otevře. A do toho momentu se dá později vrátit i bez nich.

Je to samozřejmě proces – já jsem pak třeba půl roku měla období, kdy jsem nemohla zpívat vůbec, vždycky jsem okamžitě začala brečet. V tom prožitku bylo příliš mnoho bolesti, jak jsem bývala dřív ve zpěvu do něčeho neustále tlačená. Jsem ráda, že už jsem tohle období překonala. Začala jsem i cvičit zpěv doma, což jsem dřív dlouhá léta nedělala.

Když mluvíme o emočním otevření se, jak pracuješ s kritikou? Čteš recenze na svou tvorbu, nebo se jim třeba spíš vyhýbáš?

Čtu to a musím zaklepat, že se mě negativní kritika vcelku nedotýká. Když mě někdo kritizuje za to, že se mu nelíbí můj hlas, tak ve chvíli, kdy je to nějaký Pepa v hospodě u piva, co se mi vybleje na socials, to nevnímám vůbec. A když se o tom bavíme mezi hudebníky, tak na to říkám, že je to přirozené, protože se nikomu nemůže líbit všechno.

Rozumím tomu, že každý z nás má rozdílný vkus. Je to taky důvod, proč jsou na desce i čistě instrumentální skladby – chtěla jsem lidem přiblížit, co jsem zač, i bez toho, aby museli překonávat případnou bariéru, že se jim nelíbí můj hlas.

Jak se ti s tvým „všežravým“ přístupem k hudebním žánrům studovalo na konzervatoři a vysoké hudební škole, kde jsou poměrně jasně stanovena kritéria hudební estetiky?

Byla jsem dost ostrakizovaná v kolektivu, protože jsem byla holt vždycky divná. Ale velmi záhy jsem začala hrát s Vladivojnou, takže mi to pak bylo jedno.

A mezi pedagogy?

Na konzervatoři v Ostravě jsme museli mít pro mimoškolní hraní povolení a měla jsem s tím problémy. Vedoucí smyčcového oddělení mě neměla za favoritku, ale můj vyučující, pan profesor Hanousek, mě přímo ponoukal k tomu, abych hrála venku. U něj jsem měla dveře otevřené. A pak v Praze můj profesor Petráš moc dobře věděl, co dělám, a nechal mě být.

Navíc jsem se před studiem v Praze zařekla, že už nebudu každému tak otevřeně říkat, kde zrovna hraju, protože v Ostravě jsem s tím měla často potíže – když lidem s radostí říkáš, na čem pracuješ, můžou si myslet, že se chlubíš a že jsi sobecká. V Praze to bylo pak zajímavé, když jsme třeba vyhráli Anděla s Republic of Two a druhý den za mnou lidi chodili ve škole a divili se, co vlastně dělám.

To je zajímavý kontrast oproti tomu, jak jsi před chvílí mluvila o té odvaze věci otevřeně sdílet. Čili myslíš, že záleží na životní fázi, ve které člověk je?

Když je člověk sám sebou a je se sdílením v pohodě, bude vždycky určité lidi štvát, ale zároveň to spousta lidí i ocení. Takže záleží na tom, jak se v danou chvíli vědomě rozhodneš, jestli věci sdílet nebo ne.

Vždycky jsem se tě chtěla zeptat, jak to máš s feministickými myšlenkami. V jednom rozhovoru se tě moderátorka zeptala, jak se cítíš při hraní na cello, a řekla něco jako že „je to velký nástroj, který máš mezi nohama, což může být pro muže přitažlivé.“ Neštvou tě tyhle výroky? A setkáváš se jako hudebnice i jako modelka se sexismem a s tím, že musíš vyjednávat svou pozici?

Jo, setkávám se s tím pořád. Nedávno jsem třeba byla znovu ve Všechnopárty a opět se tam objevily takové narážky. Dřív jsem nevěděla, jak k tomu mám přistupovat. S postupem času se ale dostávám do fáze, že se učím to vracet zpátky – často se nad tím pak druhá strana pozastaví a třeba se i zastydí. Někdy stačí říct: „Prosím? Já jsem ti nerozuměla, můžeš to zopakovat?“ A někdy jim to oplatíš stejnou mincí. Často když druhá strana zjistí, že se nedáš, už to pak nikdy nezopakuje. Pochopí, že nemá smysl tyhle věci rozebírat.

U feminismu zastávám názor, že je to podobné jako u jiných druhů aktivismu – spousta lidí se o něj zajímá právě proto, že mají osobní a často traumatickou zkušenost s některým z těch témat. A proto jsou ochotni se aktivně zasadit o společenskou změnu – ze které pak máme ovšem benefity my všichni. To, že se téma genderových rolí otevírá, může být pro někoho nepříjemné, ale ve výsledku to může pomoct všem. Nikdo nejsme stejní, ovlivňuje nás genetika, výchova, kultura... To všechno nás formuje. A jsem zvědavá, jakým směrem se bude vyvíjet politická debata, protože politické ideologii se nelíbí, když nejsme škatulkovatelní, když nemáme jasně stanovená pravidla. Nejsme pak tak snadno ovladatelní.

Na konci bych se ráda vrátila ještě k ADHD a cvičení. Jaký bys měla recept na pravidelné cvičení?

Myslím, že speciálně s nástupem umělé inteligence se čím dál víc budou otevírat otázky, co je člověk, co je umění a proč ho vytváříme. A bude nás to nutit přehodnocovat kvalitu, jak přistupujeme ke cvičení a jak ho hodnotíme. Obecně naše školství potřebuje velkou proměnu, vždyť poslední velká reforma proběhla za Marie Terezie. Z mé oblasti, tedy ze středního uměleckého školství, produkujeme víc absolventů, než jsme schopni pak zaměstnávat. A přitom se stává, že profesoři vedou studenty tak, jako by z nich měli být sólisté v Carnegie Hall, ale to se reálně povede tak jednomu procentu lidí na světě. Takže srážka s realitou v dospělém životě pak vytváří nešťastné lidi, kteří jsou přeškolení a nevědí, k čemu jim to je.

Já kdybych v patnácti věděla to, co vím teď, už bych se školila v práci s Abletonem, pořídila bych si gear a začala s ním cvičit. Místo toho jsem se musela strašně složitě psychicky prokousávat tím, že si dovoluju dělat muziku jinak, než jak mě roky učili ve škole. Zkrátka, základem je vědět, proč cvičím a co k tomu potřebuju. To ti pomůže se nasměrovat. Muzikanti by měli vědět, kam směřují, a podle toho uzpůsobovat i cvičení.

Zároveň určitý základ techniky a teorie je nutný. Někteří „pudoví“ muzikanti ale mají pocit, že by jim příliš mnoho techniky zabilo kreativitu.

Speciálně violoncello je technicky náročný nástroj, takže je to jako u vrcholového sportu – cvičení pomáhá udržet kondici. Já si ke cvičení stupnic pustím seriál a jedu, je to zkrátka nutná údržba. Improvizovat jsem začala až ve chvíli, kdy jsem měla techniku hotovou. To je obrovský benefit, protože už o některých věcech nemusíš přemýšlet, máš to „naběhané“. Mít oboje je každopádně ohromně vzácné a je škoda, že se to na uměleckých školách víc neučí.