Michael Monroe: adrenalinová injekce jménem Outerstellar

Monroeova kapela se prakticky od roku 2010 nezměnila. S baskytarou po jeho boku stojí parťák z dob Hanoi Rocks Sami Yaffa, rytmickou sekci doplňuje bubeník Karl Rockfist, kytarové umění dodává šikovný Steve Conte a od roku 2014 mu skvěle sekunduje rytmický kytarista Rich Jones. Průměrně každé tři roky přichází s novou muzikou a člověk už si říká, že jim musí pomalu dojít šťáva. Album Outerstellar však dokazuje, že tenhle moment je zatím v nedohlednu.

Skladba Rockin’ Horse udeří hned na začátku jako pořádná adrenalinová injekce. Svižný rock’n’roll, plný energie a vtipu, jeho odlehčenou náladu navíc podtrhuje doprovodný videoklip. Následující Shinola kombinuje punkovou jednoduchost, popovou líbivost a rockovou razanci, přesně tak, jak je pro Monroa charakteristické. Pokud zmiňujeme punk, tak nejtypičtějším zastupitelem je pak číslo Newtro Bombs, v níž Rockfist dává své bicí soupravě zabrat a sborové popěvky pak dávají pocit soudržnosti a síly celé kapely.

Hymnický nádech mají i další songy jako Precious, v níž se Monroe blýskne sólem na harmoniku nebo hned po ní navazující Pushin’ Me Back, jejíž sloky vede hutná, plížící se basa Samiho Yaffy. Jsou tady ale i písně, které svou charakteristikou vybočují. Taková je třeba Black Cadillac, temnější rockový kousek s kreativními vokálními linkami, When The Apocalypse Comes, která si bere něco z Eddie & The Hot Rods a jejich hitu Do Anything You Wanna Do, a pak především závěrečná osmiminutová kompozice One More Sunrise. Tu vedle tradičních nástrojů okoření také akordeon Oscara Gräsbecka, Monroeovo saxofonové sólo, které záhy vystřídá piano Morgana Fishera. Její finále pak postupně graduje a vyvrcholí malou reminiscencí The Who a jejich rockové opery Quadrophenia.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Produkce alba není přeplácaná a kdo už má dost dnešní precizní, sterilní zvukové dokonalosti a touží po něčem skutečném, živém a autentickém, je na správném místě. Michael Monroe přitom nezní jako nějaká relikvie z minulého století. Zůstává relevantní a energický i dnes.

Monroeovy skladby nejsou jen přímé rockové útoky. Střídají se zde tempové změny, vokály nejsou jednotvárné, k pestrosti přispívá tradičně zapojení saxofonu či harmoniky. 

Kdo chce slyšet, jak by měla znít rocková deska bez moderních pseudoexperimentů či ohraných, opakujících se postupů, měl by sáhnout po Outerstellar. V podání Michaela Monroa a jeho boys není rock rozhodně jen prázdným pojmem. 

Michael Monroe – Outerstellar

Silver Lining Music, 00:43:00

80 %