Přejít k hlavnímu obsahu
Jedna z mých nejranějších vzpomínek je, jak sedím s celou svou rodinou a v televizi se zrovna objevili The Beatles, říká Duncan | Foto: archiv DR
Jedna z mých nejranějších vzpomínek je, jak sedím s celou svou rodinou a v televizi se zrovna objevili The Beatles, říká Duncan | Foto: archiv DR
Petr Adamík - Po, 27.07.2020 - 08:00

Duncan Reid: Byl jsem přinucen bojovat a získat si vlastní publikum

Léta strávil v The Boys, tzv. „punkových Beatles“ první vlny britského punk rocku, v roce 2011 se ale rozhodl odejít na sólovou dráhu. Byl to zlomový okamžik v jeho kariéře, který mu ale dle všeho jen prospěl. Před měsícem vydal se svou současnou kapelou The Big Heads už čtvrté album (čtěte recenzi). Jako většina muzikantů, tak i Duncan Reid & The Big Heads přišli s probíhající korona krizí o naplánovaná vystoupení a vyhlídky na lepší dny stále nepřichází. Přesto Duncan pevně věří, že se brzy vrátí na pódia, prý už snad v září. Během karantény ale nezahálel a se svými fanoušky byl v kontaktu alespoň prostřednictvím internetu. Nejen o tom jsme si povídali v následujícím rozhovoru.

Během karantény ses rozhodl udělat seriál, kdy jsi v několika kapitolách divákům ukázal, jak skládáš písně. Provedl si je celým procesem, od začátku až do konce. Odkud tenhle nápad vzešel?

Prostě mě to tak napadlo. Začátek karantény byl něco jako prázdniny. Neměl jsem žádné koncerty a nic na práci, a tak jsem koukal na televizi. Jenže po nějaké době jsem byl už hodně znuděný a řekl jsem si, že bych měl raději napsat nějakou písničku. Každý začal natáčet své domácí videa, jak hraje na akustickou kytaru. „Hmm, to je celkem sračka,“ říkal jsem si. (smích) Některé z toho byly dobré, některé ale ne, ale celkově mi to přišlo jako nudný nápad. A tady mě napadla ta myšlenka natočit video o psaní písničky. Začít s ničím a postupně tu skladbu vystavět. Bylo to fajn, lidé si ta videa oblíbili. Nakonec mě dokonce začali kontaktovat, kde si tu skladbu mohou koupit. A tak jsem ji dal na bandcamp a ve finále mi to ještě vydělalo nějaké peníze. (smích)

Ve svém domácím studiu nenatáčíš jen dema, ale pořídili jste tam i tvé vokály na desku, že?

Ano, ještě jsme tady nahráli klávesy. Pro natáčení zpěvů je to skvělé, protože se do toho můžu pustit, když se cítím dobře. Taky mi to umožňuje si s tím více pohrát, než by tomu bylo v jiném studiu, kde bych musel platit tři sta liber za den nebo tak něco. Můžu si lépe promyslet harmonie, upravovat a nemusím nijak spěchat s časem.

Všechny zpěvy, harmonie a melodie si vymýšlíš sám nebo na nich spolupracuješ s někým z kapely případně s producentem?

Všechno si vymýšlím sám. Během let už jsem se to naučil a taky jsem dostal pár tipů od našeho koproducenta Seana Genockeyho. Později se dostavil zbytek kapely a natočili své harmonie. Na vznik alba přispělo několik lidí prostřednictvím crowdfundingové kampaně a asi tři nebo čtyři z nich se ukázali ve studiu a zazpívali si taky.

Texty jsou obvykle tvé osobní příběhy jako třeba tvá nostalgická vzpomínka na tvé první prázdniny v zahraničí ve skladbě Oh What a Lovely Day. Jak to, že sis po tolika letech vzpomněl zrovna na své prázdniny u moře na Gran Canaria?

To je dobrá otázka. Jak jsem si na to vzpomněl? Na té dovolené jsem byl tehdy se svou přítelkyní, která je dnes mou ženou. Každý den jsme skočili na autobus z Las Palmas a jeli do Maspalomas, kde jsou velké pláže, a na konci dne jsme zase jeli zpátky. Řidič toho autobusu měl zapnuté rádio a pokaždé, kdy jsme přejížděli přes kopec a koukali dolů na Las Palmas, tak z rádia zněla Sultans Of Swing od Dire Straits. No, a teď se stalo to, že jsem zaslechl tu skladbu z rádia a vrátilo mě to zpátky na Gran Canaria před čtyřiceti lety. Napsal jsem o tom tedy písničku. Přemýšlel jsem o té dovolené. Poprvé na dovolené v cizině, poprvé někde, kde je teplo a slunečno, užíval jsem si to. Ten nápad na skladbu přišel sám. „Jó, překrásný den,“ a navíc se to pojí s tím, že jsem tam byl s přítelkyní: „Je nám spolu dobře, tak proč spolu nežijeme?“ Prostě, krásné vzpomínky.

Zajímavé téma má i skladba Dave, která je prý o jistém Davidovi Bundym z Nebrasky, který bojuje s rakovinou a tvá muzika mu v tomto boji pomáhá. To je hodně silný příběh. Jsem si jist, že tento David nebude jediný, komu tvá pozitivní muzika, včetně těch písní, které jsi natočil s The Boys, pomáhá překonat horší časy, nemyslíš?

Na albu je ještě jedna píseň Ballad of the Big Heads, kde zpívám o tom, že po celém světě jsou milí lidé. Je to tak, lidé z celého světa za námi chodí a říkají mi, že rádi poslouchají naši muziku. Ne všichni říkají, že je naše muzika udržuje při životě, tak jako Davea. Je to rozhodně jedna z věcí, která je na psaní skvělá, jedna z výsad, kterou máš jako skladatel.

Don´t Blame Yourself zase pojednává o tom, jak je společnost rozdělena a lidé se na sociálních sítích dělí do dvou táborů a vedou nesmyslné spory. Jak jsi zmínil, Trumpovi přívrženci proti jeho odpůrcům a naopak. Podobná situace panuje i u nás, ať už jde o vládu, prezidenta nebo současnou krizi ohledně viru.

Viděl jsi na Netflixu film, který se jmenuje The Great Hack? Na to se musíš podívat. Je to z doby, kdy byl zvolen Trump a potom také, co probíhal Brexit. Ukazuje velmi sofistikované metody, které používají politické strany na facebooku. Jak podporují extremismus pro svůj vlastní prospěch. Promyšleným způsobem krmí lidi nepravdivými příběhy. Výsledkem toho je, že se lidé stávají extrémnějšími, například tak, že jsou víc a víc proti cizincům, nebo to, jak si říkal, že se mezi sebou hádáme a bojujeme. Já sám měl na facebooku pár takových bojů, a to, společně s tím dokumentem, ovlivnilo tuhle skladbu. Koukni na to, každý by se na to měl podívat.

V kapele jsi obklopen mladými lidmi, což tvou muziku osvěžuje. Jaké to pro tebe je?

Jsou to skvělí muzikanti a skvělí performeři. Miluji to. Navíc jsou ovlivněni něčím jiným než já sám. Kdybych já hrál v kapele na kytaru, tak by to bylo něco mezi Johnnym Ramonem a Johnnym Thundersem, je ale ovlivnila pozdější muzika, byl to více pop punk. Do kapely to tak přináší jiný zvuk.

Někde jsem četl, že ses k muzice dostal skrze baskytaru tvého otce, který ji před tebou schovával, když jsi by malý. Tenkrát jsi prý hrával fotbal, ale jednoho dne jsi objevil otcovu basu a bylo to. Můžeš nám přiblížit své začátky?

Vždycky jsem se zajímal o fotbal, už od mala, stejně tak jsem se zajímal ale i o muziku. Jedna z mých nejranějších vzpomínek je, jak sedím s celou svou rodinou, babičkou, tetama, mámou a dalšíma a v televizi se zrovna objevili The Beatles. Nevím kolik mi bylo, jestli tři roky nebo tak nějak. To je jedno, vždy jsem miloval hudbu a to, že jsem našel tátovu basu v jeho skříni mě už jen nasměrovalo k tomu, že nebudu kytarista, ale basák. (smích)

Tvými oblíbenými baskytarami jsou Rickenbackery. Máš jednu svou oblíbenou, kterou jsi nyní přebarvil nafialovo a přejmenoval na Duncanbacker. Je to pořád ta samá baskytara, kterou si používal už v 70. letech s The Boys?

Ano, je to pořád ona.

Je to trochu jiný Rickenbacker než standardní modely. Má pouze jeden snímač.

Je to vlastně mono Rickenbacker, na rozdíl od klasického, který je stereo. Původně jsem chtěl Rickenbackera, protože v době, kdy Beatles vydali Seržanta Peppera a Magical Mystery Tour, to byla basa, na kterou hrál Paul McCartney. A já si myslel, že hrál na ten mono model. Hledal jsem po celé Británii, až jsem jeden kousek našel v nějakém malém krámku či vetešnictví, v malém anglickém městečku. Koupil jsem ji. Pak jsem ale viděl video a Paul McCartney v něm hraje na stereo! (smích) Mýlil jsem se, ale jsem za to rád. Je to skvělá basa, je tam trochu „rickenbackerovského“ zvuku, ale ne tak úplně, nebručí tak jako klasický model. Je to krásná kombinace.

V The Boys jsi pro mě byl vždy ten nejenergičtější člen, který skáče a pobíhá po jevišti. Vlastně jsi takový i dnes po 40 letech. Není to někdy pro tebe těžké, hrát na basu, u toho zpívat, a přitom ještě dělat show? Sám jsem zpívající basák a vím, že někdy to může být hodně náročné.

To je pravda, je to občas těžké, ale víš co? Je to velmi chytré! (smích) Není to jednoduché. Je tady pár lidí, kteří to dělají stejně dobře nebo spíš ještě lépe než já, jako třeba Bruce Foxton z The Jam. Je neuvěřitelný. Není to teda hlavní zpěvák, takže to má možná jednodušší, ale když sleduješ ty basové linky, co hraje a do toho ještě zpívá ty své harmonie, tak musíš uznat, že je vážné dobrý.

The Boys jsi opustil v roce 2011. Na sólové dráze jsi tedy už téměř 10 let? Teď už s odstupem času můžeš zhodnotit, jak moc dobrý krok to pro tebe byl.

Při zpětném pohledu můžu říct, že to byla nelepší věc, kterou jsem kdy udělal. Chci říct, neměl jsem v úmyslu The Boys opustit, ale kvůli velkého sporu jsem se nakonec odhodlal. Tenkrát to bylo hodně bolestivé, ale ve výsledku mi to umožnilo natočit mé vlastní alba, dát dohromady novou kapelu. Bylo by fajn s The Boys pokračovat, hrát po celém světě, všechno by bylo snadné a pořád bychom hráli ty skvělé písně, pro skvělé publikum, ale takhle jsem byl přinucen bojovat a získat si vlastní publikum, a to bylo pro mě dobré.

S The Boys jste v roce 1980 absolvovali společné turné s Ramones. Jaké jsou tvé vzpomínky? Když jsem se ptal Johna Plaina, tak říkal, že to bylo fajn, akorát prý s vámi tenkrát moc nechodili pařit, až na Markyho.

Jo, ale kdyby ho viděl Johnny (Ramone), jak pije, tak by ho praštil. Byli to velmi zvláštní lidé. Bylo to skvělé, hrát s nimi a pozorovat je každou noc. Bylo mi velkou ctí, že jsem s nimi mohl naživo zpívat doprovodné vokály ve skladbě Baby I Love You, ale jinak… byli podivíni. Johnny byl rozzlobený tyran, pak tady byl Joey, který byl téměř „asperger“, Dee Dee byl velmi depresivní postava, věčně nespokojený a Marky, ten byl zábavný, ale jak jsem četl v jeho biografii, tak byl v té době zrovna na cestě k alkoholismu. Byli nešťastní, řekl bych, což je škoda, protože jako kapela byli opravdu skvělí.

Byli pro tebe velkou inspirací. Ve tvých skladbách ale také hodně slyším vlivy raného glam rocku.

Rozhodně. T-Rex, Slade, David Bowie, Roxy Music. Byli fantastičtí. Mám rád věci z různých dekád. Jak jsme říkali, v šedesátkách to byli Beatles, Stones, Small Faces, Kinks, ale taky třeba Credence Clearwater Revival byli skvělí. Pak tady byly sedmdesátky, všechen ten glam a Ramones… Dále jsem měl rád třeba Oasis nebo Blink 182, mám rád i country muziku, dokonce i elektroniku jako třeba Goldfrapp. Mám vcelku široký záběr. Jednou z výhod internetu je, že můžeš objevovat novou muziku. Po celém světě existuje spoustu skvělých malých rádio stanic, kde pořady vytváří lidé, kteří muziku milují. 

Tagy Osobnost týdne Duncan Reid & The Big Heads The Boys Duncan Reid
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock & Pop, Rock & All, Rock History a nyní také Frontm...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY