Budoár staré dámy si i V úplně pitomé době uchovává chuť hrát

Budoár staré dámy patří k nemnoha dodnes aktivním kapelám, které připomínají vzepětí brněnské nezávislé scény kolem přelomu tisíciletí. Vznikl v roce 1998 z pubertálního vzdoru tehdy patnáctileté Marty Svobodové a jejího mladšího bratra vůči pravidlům společného bydlení s babičkou. Její označení vlastního pokoje dalo kapele jméno, ve kterém se už tehdy potkala recese se zálibou ve zvukomalbě. Zpěvačka, kytaristka a výtvarnice Marta, dnes Kovářová, zůstává ústřední autorskou osobností Budoáru i po osmadvaceti letech. Alternativně rockový jazyk kapely se mezitím rozšířil o neobvyklé zvuky a stále těsněji propojil se současnou poezií, aniž by ztratil hravost a absurdní humor. S novinkou V úplně pitomé době má Budoár na kontě sedm řadových alb, vedle nichž vydal také výroční Archivály a soundtrack k dokumentu Jiříkovo vidění. Šest let po Kostřičkách se představuje ve čtyřčlenné sestavě, kterou vedle Kovářové tvoří baskytarista Tomáš Ergens, kytarista Marek Laudát a bubeník Petr Fučík. Posledně jmenovaný do kapely nastoupil v roce 2022 a na nové desce převzal také producentskou úlohu.

Název V úplně pitomé době svádí k představě dalšího účtování se současností, jeho původ je ale mnohem osobnější. V úvodní a zároveň titulní skladbě Kovářovou při nakládání auta nečekaně zasáhne pocit, že svět na okamžik dává smysl. Jenže právě spěchá a na podobné osvícení nemá čas. Napětí mezi každodenním shonem a chvílemi, které člověka přimějí zastavit se, prostupuje celou deskou. Autorka obrací pozornost k tlaku okolí, informačnímu přetlaku i povinnosti být stále užitečná a hledá způsoby, jak pod jejich náporem neztratit sama sebe. Těžká témata přitom dokáže odlehčit jazykovou hrou a nečekaným obrazem. Ve Vstávej saláte dostává i vyčerpané slunce příkaz zvednout se a dál rozdávat paprsky, zatímco ve Zprávách se před křičícím světem chrání skafandrem. Tahat klacky domů rozvíjí dětskou zálibu ve sbírání větví až k přijímání celých ohrožených kmenů. Podobné významové přesmyčky dovolují přejít od domácích drobností ke společenským otázkám bez vysvětlování a poučování. Osobnější Kopali, hrabali zase mění nezahojenou ránu v průchod, kterým lze vystoupit ze sebe, pozorovat se bez souzení a nakonec se k sobě znovu nastěhovat.

Po Kostřičkách, postavených výhradně na básních Lubora Kasala, se vlastní texty Kovářové potkávají se slovy Petra Hrušky, Jana Škroba, Eleny Pecenové, Petra Kováře a Kamila Boušky. Různé autorské hlasy spojuje cit pro absurditu i nejistotu člověka ve světě, kterému se snaží porozumět. Výmluvnou tečku přináší Bouškovo To nemůžu být já, v němž se kancelář stává rakví a pracovní rutina postupně spotřebovává tělo i život. Od úvodního nečekaného štěstí tak album dospěje k pohledu na sebe sama s téměř nevěřícím úžasem. Oba okamžiky přicházejí uprostřed obyčejných povinností, pokaždé však odhalí úplně jinou podobu každodennosti.

Co na desce jako muzikanti oceníte?

Návrat ke zpěvnějším písním tentokrát provází další rozšiřování zvukových možností kapely. Důležitým prostředníkem je bubeník Petr Fučík, který se postupně ujal také produkce. Inspiraci přitom našel v práci Tomáše Vtípila na předchozích Kostřičkách, kde se kapelní materiál rozebíral a skládal do nových souvislostí. Fučík mohl mezi dvěma etapami nahrávání s pořízenými základy měsíce pracovat doma, doplňovat je a předkládat spoluhráčům další možnosti. Výsledná podoba vznikala i společným škrtáním, takže jeho producentská role zůstala součástí kolektivního hledání. Elektronika přitom vstupuje do hudby několika cestami. Fučík kombinuje akustické bicí s pady, další možnosti otevírají efekty spoluhráčů i dechový MIDI kontroler Marty Kovářové. Ne všechno, co připomíná klávesy, tedy skutečně pochází z kláves: Marek Laudát podobné barvy získává z kytary. Dobře to ilustruje baladicky pojaté To nemůžu být já, jehož aranžmá vzešlo ze společné improvizace a zachovalo si živě hrané party i při odklonu od obvyklého rockového zvuku. Protiklad nabízejí razantní Zprávy, které se opírají o hutnější kytary a připomínají přímočařejší, útočnější tvář Budoáru.

Ještě dál se od koncertního základu vzdálily Krabice, vznikající s elektronickými nástroji v počítači. Kapela přiznává, že pro ně zatím nenašla uspokojivou živou podobu. Souvisí to s proměnou uvažování Kovářové, která už po letech netrvá na tom, aby album věrně zachycovalo možnosti koncertní sestavy. Studio se tak může stát samostatným tvůrčím prostorem. Vedle elektronických vrstev do něj patří klavír, harmonium, terénní nahrávky i ochota nechat původně jednoduchý písňový zárodek výrazně proměnit spoluhráči. Rozšiřuje se také práce s hlasy. Vedle většího zapojení členů kapely přispívají Voicebabes do titulní skladby, Zpráv a Resetu, zatímco v závěru písničky Babičko hostuje ženský sbor Kolegyně korále. Úhoři přinášejí rapový vstup Erkylla a novovlnně působící Reset doplňuje trubka Martina Dvořáčka. Výběr hostů přitom podle Kovářové spojuje příbuzný humor, což dobře odpovídá způsobu, jakým Budoár zachází s vlastními písněmi: jejich tvar bere vážně, ale při jeho hledání si ponechává prostor pro hru.

V úplně pitomé době zachycuje Budoár staré dámy jako kapelu, která má i po osmadvaceti letech chuť proměňovat vlastní jazyk. Návrat k písničkovosti se tu potkává se zvukovou zvědavostí, současnou poezií a humorem, který pomáhá unést i méně veselé obsahy. Právě schopnost zahlédnout ve všední situaci absurditu, bolest i nečekanou krásu dává novince osobitou tvář. Budoár dobře ví, jak vyčerpávající může dnešní svět být, pořád v něm ale nachází dost důvodů hrát si.

Budoár staré dámy – V úplně pitomé době

Indies Scope rec., 2026, 00:42:29

75 %