5 rad, jak se na jam session (ne)chovat jako blb
Po dvouletém útlumu se už loni (naštěstí) znovu roztrhl pytel s různými open mics a jam sessions, kam si můžete přijít nabrousit hráčské drápky a nasbírat inspiraci i kontakty. S návratem těchto obohacujících večerů, kde často ta nejlepší hudební vřava nastává až kolem půlnoci a následující rána jsou poněkud kalná a mihotavá, se ale na klubová pódia vrátili i různí nenechavci, kteří nepochopili, že muzika – a zvlášť ta provozovaná na jamech – je většinou záležitostí sdílenou a založenou na vzájemném naslouchání a respektu. Chcete-li se stát jedním z takových všemi „oblíbených“ muzikantů, řiďte se následujícím paterem.
1. Ukažte tvrdé lokty už při nástupu na stage
Houseband ještě ani nedohrál zahřívací set a vy už stepujete se svým nástrojem pod pódiem. Co pod pódiem, vy už dýcháte za krk člověku hrajícímu na klávesy, vytrháváte zpěvákovi mikrofon z ruky a kytaristům kabely z komba. Na jam jste se těšili, doma jste trénovali akordy i tu správnou pódiovou „imejdž“, tak tady přece nebudete jen šoupat nohama a ztrácet čas posloucháním, jak hraje někdo jiný.
Další zájemce o hraní, který stál s nástrojem celou dobu nenápadně poblíž a chtěl na pódium přijít v klidu až ve chvíli, kdy předchozí parta dohraje, je pro vás loser, který vám ani nestojí za pozornost. Heslo „Kdo zaváhá, nehraje!“ vy totiž ctíte na 150 procent.
2. Tlačte na zvukaře, aby váš nástroj zesílil
Jam je v plném proudu, atmosféra houstne, vy na stagi válíte studentské funky na dva akordy, svíjíte se jako améba – jen vám trochu připadá, že vaše skvělé riffy v celkovém zvuku poněkud zanikají. „Přidej mě trochu do vodposlechu… a ven taky,“ ječíte na zvukaře do mikrofonu, který jste utrhli od úst vokalistovi – případně zuřivě grimasujete, protože máte plné ruce práce s hraním. Jenže někdy totéž chtějí i ostatní, takže zvuk se posléze slévá do jedné velké hučivé koule a jediný, koho to netankuje, protože se slyší i tak, je hráč/ka na bicí nebo saxofonista/ka – případně basák/basačka, kteří jsou zahloubaní do svých „čtverečků“ a okolní svět je jim šumák.
Že vám bude ještě tři dny po takovém kravál-jamu šumět v uších? Nevadí. Pro hudbu se přece musí něco vytrpět a příště si to se zvukařem zkusíte domluvit už předem. Najdete si ho už venku o pauze na cigáro a pěkně mu vysvětlíte, že vás – a jedině vás! – má v následujícím songu vytáhnout. Jistě vás za to bude mít neskonale rád.
3. Hrajte nekonečná sóla
Tak, teď už vás určitě slyší i nájemníci v domech sousedících s klubem, takže je čas na pořádné sólo. I to jste doma poctivě trénovali, a proto se ho nyní zhostíte se vší vervou už od začátku. Ne aby vás napadlo jej budovat pomalu, z malých rytmicko-melodických motivů, které byste postupně rozvíjeli, až by na konci došlo ke kýžené hudební erupci za frenetického vřískání rozvášněného publika! Kdepak. Napalte tam už od začátku takové šňůry tónů, že na pochybnosti o vaší technické virtuozitě posluchačům nezbyde ani vteřina času. Nevíte, co se právě hraje za akord? Nevadí, rupněte tam chromatiku, ta zažehlí všechno.
Zatímco v drobných rytmických hodnotách takto napínáte rozsah svého nástroje v obou směrech, povšimněte si periferním zrakem svých spoluhráčů. Opovažte se je pustit ke slovu! Vaše sólo musí být co nejdelší a na konci každé formy dejte jasně najevo, že ještě nekončíte. Vy totiž máte pořád co říci – a ostatní ať laskavě počkají, než se vykecáte.
4. Zaujměte publikum svým „freejazzem“
Po takové hudební řežbě je čas na malé zklidnění. Tedy alespoň si to myslí někteří spoluhráči, protože z dalšího songu se vyklubala pomalá balada, ponechávající spoustu prostoru pro vytváření barevných, ambientních ploch a vzájemnou hráčskou symbiózu. To by ale znamenalo, že se i vy uklidníte a začnete konečně vnímat, že nejste na pódiu sami. Proč byste to ale proboha dělali, když právě tento song můžete brát jako ideální podklad pro umělecké sebevyjádření?
Hoďte tam nějaký protirytmus, zvolte co nejvzdálenější (čti náhodně nesedící) tóninu a i barevně a dynamicky rozjeďte osobitou, ryze kontrastní hudební linku. Že to děláte náhodně, amatérsky a čistě za účelem se odlišovat, vůbec nevadí – to pravé autentické „umčo“ přece vzniká právě z nehledaného pravýkřiku. A diváci už by se jinak beztak jistě nudili, takže to „křoví“ kolem vás může být rádo, že vy za ně udržujete pozornost publika. Nesmíte se ovšem divit, když vás najednou někdo doslova fyzicky sundá z pódia se slovy: „Když nevíš, tak nehrej.“
5. Hrajte Hit The Road Jack a Stánky
V popisu události jste si přečetli, že se jedná o jazzovou či soul & funk jam session, volný jam, kde nemají znít hotové písně, nebo naopak třeba o irskou či world folk session, kde se hraje pevně daný repertoár? To je skvělé, to jim tam určitě vnesete čerstvý vítr, když v nestřeženém okamžiku začnete drhnout osvědčené párty hity. Nevynechte Hit The Road Jack, Smoke On The Water ani Sweet Home Alabama, případně cokoli, co rádi hrajete i ve zkušebnách nebo ve vašem oblíbeném music shopu, když si zkoušíte nový nástroj. Dobře funguje taky Valerie (Amy Winehouse) nebo třeba Mercy od Duffy.
Tedy, dobře... Funguje to tak, že vy začnete hrát a spousta muzikantů se najednou kamsi vytratí – náhle si nutkavě potřebují odskočit, dát si pití nebo se provětrat venku na cigáru. Pár soucitných tam s vámi možná zůstane a odehraje jednu sloku. A pak vám někdo řekne: „Hele, tohle my tady nehrajem.“ A vy sklapnete kufr s nástrojem – a buď se uraženě odporoučíte, nebo konečně začnete vnímat, že mezi ostatními muzikanty nejste sami.
Tak co, je pro vás jam session taky jenom křoví pro váš hudební majestát? Nebo jste v pohodě, ale zato máte s takovými kazimíry zkušenost? A na jaké jamy ve vašem okolí stojí za to chodit? Napište nám své tipy a historky do komentářů!
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
