Koncert zblízka: Eagles of Death Metal proměnili ROXY v rock'n'rollový bar

Eagles of Death Metal mají jednu velkou výhodu: nepotřebují si na nic hrát. Jejich hudba je přímočará, ale rozhodně ne primitivní. Pod zdánlivě jednoduchou strukturou skladeb se skrývá cit pro rytmus, přesné frázování a především schopnost vystavět skladbu na riffu, který se vám dostane pod kůži. Kalifornská parta si pohrává s garážovým rockem, blues, boogie, glamem i jižanským rock'n'rollem, ale výsledkem je nezaměnitelný zvuk. Ne metal, nýbrž rock'n'roll v té nejpřirozenější, nejzpocenější a nejzábavnější podobě.

Už úvodní I Want You So Hard (Boy's Bad News) nastavila očekávání. Kytary se zakously do prostoru, rytmika okamžitě rozhýbala publikum a Jesse Hughes mohl začít se svou oblíbenou disciplínou – proměňovat koncert v divadelní představení, v němž ale hudba nikdy nehraje druhé housle. Následovaly I Got a Feelin (Just Nineteen), Cherry Cola a I Like to Move in the Night. Právě na těchto skladbách bylo dobře slyšet, jak skvěle kapela pracuje s dynamikou. Nejde o žádnou přehnanou instrumentální exhibici. Důležitější je pevný rytmický základ, správně načasovaný kytarový úder a schopnost nechat groove chvíli dýchat, než se do něj znovu opřou všechny nástroje.

Hudebně přitom Eagles of Death Metal rozhodně nejsou kapelou, která by si vystačila s jedním trikem. Solid Gold nebo Don't Speak (I Came to Make a Bang!) ukázaly jejich cit pro chytlavé refrény a šťavnaté aranže, Keep Your Head Up zase připomněla, že pod veškerou provokací a rock'n'rollovým machrováním se skrývá také pozoruhodný smysl pro melodii. The Ballad of Queen Bee and Baby Duck přinesla odlehčenější polohu, zatímco Poor Doggie a Chase the Devil znovu přitvrdily v rytmickém tahu.

Velkou zásluhu na výsledném zvuku má koncertní sestava. Hughes je především frontman a showman, ale jeho kytara je důležitou součástí celého zvukového mechanismu. Druhá kytara Scotta Shifletta mu poskytuje prostor pro výraznější vyhrávky a sólové odpovědi. Právě jejich vzájemná souhra dodává skladbám potřebnou šťávu. Když se obě kytary protnou, není to jen otázka hlasitosti, ale především správného načasování a citu pro rockovou dynamiku. Baskytara s bicími mezitím drží pevný, tanečně rozhoupaný základ. Kapela nemusí hrát rychle, aby byla strhující. Stačí jí přesně vědět, kdy udeřit a kdy nechat rytmus pracovat za ni.

A pak je tu Jesse Hughes. Jeho pódiový projev balancuje mezi rockovou drzostí, komediálním představením a upřímnou láskou k publiku. Není to frontman, který by se schovával za mikrofonní stojan. Po dohrání hlavní části koncertu se vydal přímo mezi fanoušky, prošel kotlem a nakonec zamířil až na balkon. Tam došlo i na kytarový souboj se Scottem Shiflettem, který Hughes s typickou nadsázkou uznal za prohraný. Podobné momenty by v rukou jiného interpreta mohly působit lacině, tady ale přirozeně zapadaly do celkové atmosféry.

Přídavek pak nabídl další várku osvědčených koncertních jistot. I Only Want You, Miss Alissa a I Love You All the Time připomněly, jak silný repertoár kapela za léta existence nashromáždila. Zcela jinou atmosféru ale přinesla předělávka Heroes od Davida Bowieho. V podání Eagles of Death Metal nešlo o pouhé koncertní zpestření ani o povinnou poklonu hudební legendě. Kapela dokázala skladbě vtisknout vlastní výraz a především emocionální hloubku. V kontextu večera plného nadsázky, špinavých riffů a rock'n'rollového sebevědomí najednou přišel okamžik, kdy se nálada proměnila. Hughesův projev získal naléhavost a známá Bowieho melodie vyzněla s nečekanou citlivostí. Právě kontrast mezi bezstarostnou energií kapely a opravdovostí tohoto okamžiku udělal z Heroes jeden z nejsilnějších zážitků celého koncertu. Byla to připomínka, že za vším tím rockovým divadlem se skrývá také skutečná muzikantská i lidská emoce.

Závěrečné Speaking in Tongues s tradičním odkazem na Ace of Spades od Motörhead pak znovu vrátilo ROXY do pořádného rock'n'rollového varu. Právě takové hudební odkazy ukazují, z jakých kořenů Eagles of Death Metal vyrůstají. Jejich rock'n'roll není muzeální exponát, ale živý organismus, který se dokáže nadechnout, rozjet a strhnout celý klub.

Eagles of Death Metal už dávno nemusí nikomu dokazovat, že patří mezi nejzábavnější koncertní kapely svého žánru. Jejich pražské vystoupení nebylo o překvapivých dramaturgických experimentech ani o technické dokonalosti za každou cenu. Bylo o muzikantské souhře, výborných riffech, rytmu, který vás nenechá stát v klidu, a frontmanovi, jenž umí publikum vtáhnout do dění. Ale také o schopnosti v pravou chvíli zpomalit a nabídnout emoci, která se pod kůži dostane možná ještě hlouběji než ten nejlepší kytarový riff. ROXY dostalo přesně to, pro co si přišlo. Eagles of Death Metal znovu ukázali, že umějí publikum rozesmát, roztančit i dojmout. A právě proto jejich koncerty nikdy nejsou jen obyčejnou rockovou jízdou. Některé rock'n'rollové jistoty zkrátka nestárnou. Jen s každým dalším koncertem chutnají o něco lépe.