Greta Van Fleet hledají vlastní palác. A pořád v něm straší Led Zeppelin

Grandiózní rock, v němž se přirozeně prolínají bluesové kořeny s folkovou poetikou, dostává lesk díky fantastickým aranžím a souhře rytmiky, kytary a zpěvu. Právě hlas Joshe Kiszky zůstává poznávacím znamením kapely, jejím největším trumfem i občasnou připomínkou toho, jak těžké je vymanit se ze stínu Roberta Planta. Greta Van Fleet však naštěstí nejsou jen čtyři mladíci, kteří si spletli kalendář a rozhodli se vrátit rock do roku 1973. Jejich ambice sahají dál, byť ne každá z nich se promění v přesvědčivý výsledek.

Už úvodní Into the Beginning ovšem vyžaduje trochu posluchačské trpělivosti. Intro je poněkud zbytečně dlouhé a místo okamžitého vtažení do děje nechává hudbu příliš dlouho přešlapovat na místě. U kapely, která dokáže jediným riffem vyvolat dojem, že se nad hlavou otevírá strop koncertní haly, je takové otálení škoda. Naštěstí se pak deska rozjíždí do šířky a ukazuje, že Greta mají v rukávu víc než jen jednu dobře nastudovanou rockovou učebnici.

Tear It Down po psychedelickém úvodu ve středně rychlém tempu otevírá elegantní rockovou jízdu, která patří k nejpřesvědčivějším momentům alba. Josh tu překvapivě drží hlas při zemi. Nekvílí, nesnaží se za každou cenu dobývat nejvyšší patra vokálního rejstříku, ale nechává naplno promlouvat svůj charakteristický témbr. A právě tím dokazuje, že jeho hlas má mnohem víc barev než jen pověstný výškový alarm.

Kapela navíc výborně pracuje s dynamikou. Umí zpomalit, když je potřeba, a k refrénu přizve sborově i ostatní členy. Akustické mezihry postupně gradují do kytarových sól, v nichž lze bezpečně rozpoznat školu Jimmyho Page. Tentokrát však nejde jen o napodobování jeho hráčských manýr. Důležitější je cit pro stavbu skladby, schopnost vystupňovat napětí a následně je uvolnit. Právě v těchto okamžicích Greta ukazují, že své vzory nejen poslouchali, ale také jim pozorně naslouchali.

Heart and the Beat začíná drsným riffem, který jako by posluchače chtěl bez varování přitlačit ke zdi. Přechod k Joshovu vypravěčskému tónu je však překvapivě přirozený. Skladba nestojí pouze na síle kytary, ale především na kontrastu mezi její dravostí a civilnějším vokálním projevem. Právě schopnost měnit výraz bez ztráty soudržnosti patří k nejzajímavějším stránkám desky.

Na opačném pólu stojí balada Boughten Bliss, která akustickou kytarou, jemnými arpeggii a citlivou souhrou rozehrává poetiku sedmdesátkového rocku. Joshův falzet tu nepůsobí jako demonstrace hlasových schopností, nýbrž jako přirozené vyústění melodie. Skladba posluchače ukolébává, ale nikoli prázdnou sentimentálností. Je v ní křehkost, prostor i důvěra v jednoduchý motiv, který nepotřebuje každých třicet sekund podtrhnout další velké gesto. Laťku nastavuje vysoko a připomíná, že největší síla rocku se někdy skrývá v okamžiku, kdy kapela přestane bojovat o pozornost.

V podobném duchu pokračuje Field of Stars, jedna z nejzajímavějších skladeb alba. Melancholická a zároveň filozofická kompozice pracuje s představou tuláka, který uprostřed hvězdného pole vzhlíží k vesmíru a hledá vyšší smysl, snad dokonce spásu. Jenže odpověď nepřichází. V nekonečném prostoru nenachází nikoho, kdo by mu ukázal cestu, a nakonec zůstává sám se sebou. Greta Van Fleet tu opouštějí pouhou rockovou monumentalitu a dotýkají se něčeho osobnějšího. Pokud má album představovat pomyslné útočiště pro lidi hledající smysl v chaotickém světě, právě Field of Stars jeho myšlenku vystihuje nejlépe.

Play Your Games naopak vrací posluchače do světa nespoutané rockové energie. Už úvodní barová atmosféra se rychle promění v úderný arénový rock, jemuž dominují jiskřivé riffy a dravý Joshův vokál. Frontman se v textu obrací k někomu, kdo se ho snaží manipulovat nebo zatáhnout do vlastní hry. Namísto strachu přichází pobavený odpor. Kapela se odmítá podřídit pravidlům, která jí někdo jiný stanovil.

Josh Kiszka ostatně charakter skladby vystihl důrazem na neúctu a schopnost chopit se přítomného okamžiku. Výzva k tanci v plamenech působí jako manifest rebelie, která se nenechá ochromit ani tehdy, když kolem všechno hoří. Význam textu zůstává otevřený: může jít o toxický vztah, osobní konflikt, ale také o vzdor vůči hudebnímu průmyslu a kritikům, kteří se kapelu od počátku snaží zařadit do předem připravené škatulky. V tomto ohledu je Play Your Games téměř ironickým komentářem k samotné existenci Greta Van Fleet. Kapela, která bývá obviňována z přílišné závislosti na minulosti, se tu vysmívá všem, kdo jí chtějí diktovat, jak má znít.

Dreams You Hold vrací Gretu k divočejšímu, psychedelicky zabarvenému rocku. Dravé tempo a syrovější zvuk připomínají, že pod vrstvami propracovaných aranží stále bije srdce kapely, která potřebuje hrát nahlas a bez přílišného přemýšlení. Je to příjemné osvěžení, zvlášť když se některé další skladby nechávají unést vlastní rozmáchlostí.

Ještě dál se skupina vydává v Lost in the Golden. Mohutné aranže s orientálními odstíny rozšiřují její zvukový slovník a odkazují k psychedelické tradici rocku, která se nikdy nebála překračovat geografické ani kulturní hranice. Motiv smrti a znovuzrození lze číst jako metaforu osobní proměny. Minulost je třeba opustit, aby bylo možné vystoupat znovu vzhůru. Hudba tomuto poselství odpovídá postupnou gradací, hypnotickým tahem a mohutnými aranžemi. Kytarové party se tu mohou opřít o nezvyklé harmonické barvy, aniž by skladba ztratila rockovou soudržnost. Právě podobné okamžiky ukazují, že Greta Van Fleet se snaží překračovat hranice vlastního stylu, i když jejich výpravy občas připomínají spíše cestu po známých stopách dávných objevitelů.

Největší překvapení přináší Saw You Stand. Klavírní úvod skladbu na chvíli katapultuje do popového světa. Člověk si téměř představí, jak by zněla, kdyby se zbavila vintage kytarového zvuku a zamířila přímo do mainstreamových rádií. Greta by v takovém případě možná dokázali oslovit i publikum, které běžně dává přednost současnému popu před rockovými kytarami.

Heya vrací skupinu do bezpečně vyznačených kolejí. Akustická kytara, decentní rytmika a zeppelinovský šmrnc připomínají, odkud Greta Van Fleet vycházejí a proč si jejich hudba získala tolik příznivců. Není to nutně problém. Když kapela ovládá vlastní jazyk tak dobře jako v těchto chvílích, není důvod se ho za každou cenu vzdávat. Horší je, když se známé postupy začnou opakovat bez nového nápadu.

To se částečně děje v Call My Own. Pomalé tempo a podobné vokální postupy naznačují, že se čtvrtá řadová deska blíží ke konci. Skladba není vyloženým přešlapem, ale působí spíše jako výplň, která už nepřináší nic zásadního k tomu, co album řeklo předtím. Greta zde dýchají pomaleji a recyklují nejen sedmdesátky, ale trochu i sami sebe. Po všech předchozích výpravách by závěr potřeboval výraznější dramaturgický tah.

Ten nakonec přináší Born Into This, bluesové rozloučení s foukací harmonikou, které se nesnaží o efektní finální explozi. Místo ní nabízí návrat k podstatě: k blues, lidské pomíjivosti a otázce, co vlastně znamená být na světě. Text staví proti sobě úspěch a prohru, život a smrt, ale nakonec všechny rozdíly rozpouští v představě společného návratu k přírodě a nebi.

Verdikt: staré postupy, vlastní duše

Palace for the People je solidní rocková deska, která má své vrcholy i zbytečně rozvláčné okamžiky. Greta Van Fleet se stále pohybují na území, jehož mapu kdysi nakreslili Led Zeppelin a další velikáni sedmdesátých let. Jenže samotná inspirace minulostí není problém. Podstatné je, co s ní muzikanti dokážou udělat.

Když kapela nechá vyniknout Joshův hlas, vystaví skladbu na dynamice nebo se odváží vykročit do psychedelických a orchestrálních zákoutí, vznikají momenty, které mají vlastní identitu. Jindy se však ztrácí v příliš dlouhých úvodech, opakování známých postupů a aranžérské rozmáchlosti, která už nepřináší další význam.

Desce by proto prospěla kratší stopáž a přísnější dramaturgie. Několik skladeb by získalo na síle, kdyby kapela dokázala včas skončit a nechala posluchače s chutí pustit si album znovu. Přesto je Palace for the People důkazem, že Greta Van Fleet nejsou pouhými imitátory dávných hrdinů. Sedmdesátky recyklují, to ano, ale zároveň se jim daří vdechovat starým postupům vlastní duši. A dokud budou mít odvahu hledat, občas selhat a znovu se vydat na cestu, není důvod jim jejich velké rockové sny vyčítat.

Co oceníte na desce jako hudebníci?

Největší pokrok Greta Van Fleet nespočívá v tom, že by jednotliví členové předváděli stále složitější sóla. Podstatnější je jejich schopnost fungovat jako celek. Na Palace for the People se daří lépe vyvažovat dynamiku, jednotlivé nástroje dostávají prostor a aranže nejsou vždy jen soutěží o to, kdo dokáže vytvořit mohutnější zvukovou stěnu.

Jake Kiszka zůstává hlavním architektem kytarového zvuku. Vedle klasických rockových riffů pracuje s bluesovou melodikou, akustickými pasážemi i psychedelickými a orientálními odstíny. Jeho největší předností není bezhlavá rychlost, ale cit pro stavbu skladby a schopnost přejít od syrového riffu k jemné atmosférické hře. V Tear It Down i Lost in the Golden je patrné, jak důležitá je pro něj práce s kontrastem.

Josh Kiszka zase ukazuje, že jeho hlas nemusí být neustále na hranici výkřiku. Právě v klidnějších polohách, například v Tear It Down nebo Boughten Bliss, vyniká barva jeho hlasu a schopnost vystavět melodii bez přehnaného tlačení na pilu. Když pak v Saw You Stand nebo v dalších vrcholných momentech přejde do charakteristického falzetu, má jeho hlas větší účinek. Rozdíl mezi intimním začátkem a velkým finále je důležitější než samotná výška tónů.

Danny Wagner tvoří rytmické srdce kapely. Jeho bicí dávají skladbám potřebnou údernost, ale zároveň dokážou pracovat s jemnějšími odstíny a postupnou gradací. Právě pevná rytmika umožňuje ostatním nástrojům rozvíjet se, aniž by se celek rozpadal pod tíhou vlastních ambicí.

Sam Kiszka pak funguje jako zvukový tmel. Vedle basových linek, které s Wagnerovými bicími vytvářejí pevný základ, jsou pro výsledný zvuk důležité také klávesy, klavír a varhanní plochy. Ty dodávají některým skladbám duchovní nádech a pomáhají propojovat tradiční rockovou sestavu s bohatšími aranžemi. Výsledkem je deska, na níž instrumentální zručnost nespočívá v samoúčelném předvádění, ale především v citlivé spolupráci.

Nahrávání v odlehlém prostředí Tennessee a práce s producentem Mikem Elizondem vytvořily prostor pro soustředěnější práci s detailem a zvukovou pestrostí. Z alba je každopádně patrná snaha spojit energii společného hraní s pečlivě vystavěnými aranžemi. Ne všechno se podařilo dotáhnout stejně přesvědčivě, ale právě ochota hledat nové možnosti dává nahrávce smysl.

Greta Van Fleet – Palace for the People
Republic Records 00:58:00
75 %