Přejít k hlavnímu obsahu
Nové album spojuje energii devadesátek s chutí jít dál. | Foto: Viviane Sassen
Nové album spojuje energii devadesátek s chutí jít dál. | Foto: Viviane Sassen
Martin Hošna -

U2 – Carnaval de Luz: Karneval, který dokazuje, že U2 ještě neřekli poslední slovo

Návrat U2 je velkolepý. Ačkoli po zveřejnění dvojice EP Days of Ash a Easter Lily nebylo pochyb, že irská čtveřice ještě neřekla poslední slovo, nová studiová deska Carnaval de Luz přesto překvapuje energií, svěžestí a chutí znovu objevovat vlastní hudební možnosti. U2 se zvukově vracejí k devadesátým létům, především k Achtung Baby, ale rozhodně nejde jen o nostalgické ohlížení.

Padesát let existence je pro rockovou kapelu úctyhodná bilance. U2 se rozhodli výročí oslavit způsobem, který jim je vlastní – velkolepě, s ambicemi a přesvědčením, že jejich hudba má stále co říct. Carnaval de Luz je první kolekcí zcela nového studiového materiálu po devíti letech od Songs of Experience a už úvodní dvojice skladeb dává najevo, že tentokrát se nebude příliš filozofovat. Go (Carnaval De Luz) a La Reina nasazují laťku hodně vysoko. Přímočarý kytarový rock, výrazná rytmika a stadionová energie připomínají U2 v jejich nejsilnějších okamžicích. Hity typu Elevation se sice neopakují, ale kapela se o to ani nesnaží. Skladby šlapou jako hodinky, drží napětí a mají potřebný tah.

U2 se přitom vracejí především k vlastnímu zvukovému odkazu devadesátých let. Achtung Baby je zřetelným inspiračním zdrojem, přestože kapela svůj rukopis dál rozvíjí. Zvonivá kytara The Edge, Bonův nezaměnitelný hlas a pevná rytmika jsou poznávacími znameními, která neztratila nic ze své přitažlivosti. Ano, fígle U2 máme všichni dostatečně naučené. Víme, kdy přijde dramatická pauza, nádech před kytarovým riffem i okamžik, kdy se refrén rozletí do stadionových výšin. Jenže právě v tom spočívá část kouzla. Kapela dokáže s vlastními postupy pracovat tak, aby nepůsobily pouze jako mechanické opakování minulosti.

Street Of Dreams, první singl alba, je typickou ukázkou této schopnosti. Zvonivá kytara rukopisem nahlíží do minulosti nultých let, Bono káže svým charismatickým hlasem a sborový refrén jako by byl napsaný přímo pro desetitisíce lidí pod pódiem. Na plánovaném turné The Greatest Show on Earth World Tour bude mít tahle skladba bezpochyby své místo.

The Mirror Maker je zajímavou odbočkou a zároveň hudební poctou španělské zpěvačce Rosalíi, která Bona inspirovala svým uměleckým přístupem. Nejde však o duet, jak by mohl napovídat úplný název The Mirror Maker (Rosalía). Španělská zpěvačka se na nahrávce pěvecky nepodílí. Bono v ní vzdává hold umělkyni, která podle jeho názoru nehledá vlastní obraz v zrcadle, ale zajímá se především o to, co se skrývá za ním. Motiv uměleckého narcismu a sebereflexe doplňuje neobvyklá jazyková hravost. Bono si při vzniku textu dokonce nechal od Rosalíi vysvětlovat, zda některé jeho novotvary dávají ve španělštině smysl. Nedávaly, ale zpěvačka ho povzbudila, aby si klidně vytvořil vlastní jazyk. Výsledkem je sympatická skladba, která dokazuje, že U2 stále baví hledat nové výrazové prostředky.

Superficiality pokračuje ve středním tempu a tematicky se vymezuje proti představě, že radost, bezstarostnost nebo popová lehkost musejí být nutně povrchní. Bono si s nadhledem utahuje z morální nadřazenosti i z nálepky kapely jednoho hitu. Jeho falzet už sice nemá někdejší pružnost a místy prozrazuje přibývající léta, ale nasazení mu nechybí. A právě to je důležitější než snaha za každou cenu dokazovat, že čas neexistuje.

If The World Is At War We Better Not Be zpomalí a výrazně se odlišuje od zbytku rockově nadupané kolekce. Její protiválečné poselství nespočívá pouze v kritice globálních konfliktů. Ústřední myšlenkou je také odmítnutí nechat válku proniknout do vlastních vztahů a nitra. Bono pracuje s biblickými obrazy a kontrastem mezi falešným oslněním a světlem, které umožňuje vidět pravdu. Duchovní rozměr je pro U2 typický, tentokrát ale nepůsobí tak těžkopádně jako v některých předchozích obdobích.

Silencio naopak vrací posluchače zpátky na zem. Dunivá basa Adama Claytona, ostrý kytarový riff a punková energie dělají z této krátké skladby jednu z nejúdernějších položek alba. U2 zde připomínají, že stále umějí hrát syrově, přímočaře a bez zbytečných studiových kudrlinek. Text přitom pracuje s dvojím významem ticha. Na jedné straně může být prostorem pro modlitbu, klid a blízkost, na druhé také nástrojem cenzury, strachu a přehlížení násilí. Právě v tichu se podle Bona může dařit zlu. Silencio je punkovou výpovědí, která neztrácí nic ze své naléhavosti.

Psychedelická The Greatest Show On Earth se vymyká celé desce. Navzdory velkolepému názvu jde o intimní zpověď, která se zabývá křehkostí dlouhodobých vztahů a otázkou, co z někdejší lásky zůstává skutečné. Kapela zde pracuje s tichem, zadumanou atmosférou a postupným odkrýváním emocí. Bono podává jeden ze svých nejpřesvědčivějších výkonů na albu. Netlačí na pilu a nechává naplno promlouvat především barvu svého hlasu. Je to jedna z těch skladeb, které člověka přinutí na chvíli přestat vnímat okolí.

Glorify začíná akusticky a s klavírem. Duchovní rozměr je opět přítomný, tentokrát však v podobě vyznání bezpodmínečné lásky a vzájemné sounáležitosti. Bono nemusí za každou cenu dokazovat rozsah svého hlasu, přesto se ve výškách občas trochu ztrácí. Píseň se opírá také o spolupráci s producentem a DJem Martinem Garrixem, jehož rukopis se promítá do celkového zvukového pojetí.

Odlehčená Midnight Sunshine je příjemným protipólem předchozích duchovně laděných skladeb. Minimalistické aranžmá a oslava života dávají albu potřebný prostor k nadechnutí. Text odmítá neustálé utápění se v katastrofických zprávách a bolesti světa. Půlnoční slunce se stává metaforou naděje, přátelství a blízkosti, které dokážou člověka podržet i v těch nejtemnějších chvílích.

Can't Stop Us Now je nejdelší položkou alba a zároveň skladbou, která se postupně rozvíjí od ambientního úvodu až k velkolepému kytarovému finále. Podíl Briana Ena je zde nepřeslechnutelný. Prostorová atmosféra, vrstvení zvuků a gradující kytara The Edge připomenou i Where the Streets Have No Name. Text oslavuje společnou sílu a soudržnost, přičemž nechybí ani odkazy na Havanu a Ernesta Hemingwaye. Přestože se skladba rozbíhá slibně, v některých pasážích se neubrání stadionovému klišé. U2 zkrátka občas nedokážou odolat pokušení přidat ještě jeden velký refrén.

Závěrečná Torn s Dolly Parton je však úplně jiný příběh. Křehká country balada působí na jinak energicky a karnevalově laděné desce téměř nepatřičně. A právě v tom je její největší přednost. Minimalistická kytara Daniela Lanoise vytváří prostor pro dva výrazné hlasy a výsledkem je emotivní rozloučení s umělkyní, jejíž poslední studiový vokální záznam dostal díky této spolupráci mimořádný význam. Je to podobně překvapivý moment, jako když se Johnny Cash objevil na Zooropě. Torn není jen závěrečnou položkou tracklistu, ale skutečným epitafem a holdem. Melancholickým, důstojným a mimořádně působivým.

Co oceníte na desce jako hudebníci?

Na instrumentální a muzikantské stránce je Carnaval de Luz jednou z nejzajímavějších nahrávek U2 za dlouhou dobu. Producent Jacknife Lee se rozhodl pročistit zvuk a dát znovu vyniknout souhře všech čtyř členů kapely. Výsledkem je návrat ke klasickému rockovému pojetí, v němž každý nástroj dostává svůj prostor.

Zásadní je především návrat Larryho Mullena Jr. po zdravotní pauze a operaci krční páteře. Jeho bicí vracejí skladbám přirozený tah, razanci i charakteristické pochodové a punkové rytmy. Silencio nebo Can't Stop Us Now jsou toho nejlepším důkazem. Adam Clayton je pak možná nenápadným hrdinou celé desky. Jeho baskytara vystupuje mnohem výrazněji do popředí a v Superficiality, Midnight Sunshine nebo The Mirror Maker přímo určuje groove jednotlivých skladeb.

The Edge zůstává věrný dvěma polohám, které z něj udělaly jednoho z nejrozpoznatelnějších kytaristů rockové historie. Na jedné straně servíruje syrové riffy v La Reina a Silencio, na druhé pracuje s prostorovým echem, akustickou kytarou a jemnými vyhrávkami. Jeho rukopis je nepřeslechnutelný, aniž by se omezoval na vlastní minulost.

A Bono? Jeho hlas je stále hlavním poznávacím znamením kapely. V některých výškách už sice není tak jistý jako před lety, ale dokáže být civilnější, citlivější a přesvědčivější než při někdejších pokusech o stadionovou monumentalitu. Právě komornější polohy mu svědčí nejvíce.

Výhrad se samozřejmě najde několik. Některé vokální efekty a syntezátorové vrstvy v pomalejších skladbách působí zbytečně, Can't Stop Us Now se nevyhne určité tuctovosti a závěrečná Torn dramaturgicky vybočuje. Jenže to jsou spíše drobné nedostatky než zásadní problémy.

Carnaval de Luz je především důkazem, že U2 stále žijí hudbou a že je její tvorba nepřestala bavit. Deska má vyšší ambice než předchozí studiový počin, zní mladě, svěže a především sebevědomě. Není to druhé Achtung Baby ani další The Joshua Tree. Je to album kapely, která si uvědomuje vlastní minulost, ale odmítá v ní zůstat uvězněná. U2 nám chtějí předat svou radost z hudby a zároveň nás přesvědčit, že má smysl hledat světlo i v době, kdy ho kolem sebe příliš nevidíme. A tentokrát jim to věříme.

 U2 – Carnaval De Luz

U2 – Carnaval De Luz
Island Records 00:47:00
80 %

Tagy U2 Recenze alb

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Martin Hošna
Hudba mě provází celý můj život, snad proto, že ji beru jako „univerzální řeč“ všech. Miluju jakoukoli, která útočí na solar, a je jedno, jestli je to lidovka, hard rock, grind core nebo jazz. minulost: • v zajetí klasické hudby až do dospělého vysokoškolského věku, houslové…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY