Přejít k hlavnímu obsahu
 Matěj Homola (Wohnout): „Nejsme kapela, která by spoléhala na pódiové efekty.“ | Foto: Martin Šoltys
Matěj Homola (Wohnout): „Nejsme kapela, která by spoléhala na pódiové efekty.“ | Foto: Martin Šoltys
Petr Horák - St, 01.09.2021 - 08:00

Wohnout: Vracíme se k původnímu zvuku, efekty hledáme přes nástroje

„Aranžérsky a hudebně jsme šli úplně na syrovo,“ říká Honza Homola o nové, v pořadí desáté studiové desce Wohnoutů, která dostala název HUH! Důležitou roli v celkovém soundu alba hrála postava producenta Michala Skořepy, který do procesu tvorby vstoupil jako pátý člen skupiny. Zároveň členové kapely svorně dodávají, že k jejich rukopisu nadále jednoznačně patří humor. V otevřeném rozhovoru také s typickou wohnoutí ironií bilancují nad pětadvacátým výročím existence kapely: „Jsme z hlediska ostatních kapel legendy.“ Jak bratři Homolovi nadále pracují se svým typickým hlasovým projevem? A jak vypadá sebevzdělávání jednotlivých členů na další hudební nástroje?

Jak byste popsali vaše nové album s názvem HUH!, jaké vlastně je? Je nějak žánrově vyhraněné?

MATĚJ HOMOLA: Myslím, že jsme nevystoupili z naší škatulky. Neudělali jsme žádný žánrový obrat a asi to od nás ani nikdo nečeká. Všechny desky jsou si v nějakém základu podobné. Tahle je desátá, proto se k ní upírá trochu víc pozornosti. A myslím si, že bude z těch lepších, protože jak jsme teď dlouho nekoncertovali, měli jsme čas se jí věnovat a je za tím hodně práce.

Některé skladby jsou opravdu melodicky velmi pestré, třeba skladba Člověk nebo Mozart. Hleděli jste hodně na různorodost, aby si každý fanoušek na albu našel „to svoje“?

MH: Každá naše deska je pestrá. Vždycky se nám sejde nějaký materiál ra dohromady to hodí takovou kolekci, která je dost „roztátá“ v tom našem žánru. Některé písničky jsou hutné a některé zase naopak. Nemyslím si, že by to mělo někoho překvapit.

Frontman je hudební server zaměřený primárně na muzikanty. Mají v sobě písně z alba nějaké speciální hudební postupy, které stojí za zmínku?

MH: Hele, vůbec – nevím o ničem. Možná je to spíš otázka na bráchu. On je kytarista a takový hračička a snaží se uhlídat efekty. Měli jsme určité období, kdy jsme chtěli využívat všech svých možností. Například efektů, které kytary poskytují. Ale tohle hodně ustoupilo a vracíme se k původnímu zvuku. Není to kytarově tak pestré jako jiná alba.

HONZA HOMOLA: Aranžérsky a hudebně jsme šli úplně na syrovo. Snažili jsme se to udělat co nejjednodušeji, za použití nejjednodušších zvuků. Já ve studiu vůbec nepoužívám žádné krabičky. Prostě je to kytara a aparát. Víc mě to tak baví. Jediný co, že si hraju s výběrem mikrofonů a kytar. Máme třeba takové specifické mikrofony, které už se moc nepoužívají. I kytary mám takové, které se dneska moc nepoužívají. Měl jsem tam třeba Rehbergera, který má strašně specifický zvuk, a nikdy by mě nenapadlo ho použít na určitý druh hraní – třeba na nějaký vyloženě „tvrdý“ riff. A najednou v tom studiu jsem zjistil, že to je právě ono. Že to má úplně drátěné vykostěné tóny, které jsme hledali. Použili jsme tam nějaké „cigar boxy“ (to je kytara, která vypadá jako krabice od doutníků a na ní jsou natažené struny – v tomhle případě zdvojené), kterými ty svoje kytary podehrajeme a ony chytnou takový zvláštní chorus. Mohli jsme to udělat nějakým efektem, ale my jsme to řešili takhle. A pak jsme používali ještě barytonku, to znamená šestistrunnou kytaru, která má všech šest strun tlustých a má skoro basový, takový hnusný zvuk. A zase – když to v té aranži podehraješ a trošku smícháš, změní se to. Prostě jsme nehledali efekty přes krabičky nebo přes nějaké aranže na počítači, ale vyloženě přes nástroje – to je taková inovace. (smích)

Wohnout | Foto: Michal Skořepa

Jaká byla spolupráce s producentem Michalem Skořepou? Doposud jste si alba produkovali sami. Ujal se i kreseb v bookletu, jestli se nepletu.V čem je jeho přínos?

MH: Jak se ukázalo později, byl to naprosto zásadní krok. Michal je člověk, který na nás kdysi vyrostl, jak sám říká. Je o nějakých 10 až 15 let mladší. Potkali jsme se na koncertě jejich kapely Stroj, která mě velmi bavila. Tam jsme se dali dohromady a zkusili jsme spolu udělat nějaké klipy. Pak nám loni produkoval jednu věc: Jsme na zkoušce v roušce. To byla taková covidová záležitost, kde se sešlo více muzikantů. Na základě toho jsme si řekli, že zkusíme udělat celé album. A on do toho opravdu vstoupil v době, kdy jsme dělali demáče – vlastně jako pátý člen kapely. To znamená, že přišel se svými vlastními nápady. Ke všemu se vyjadřoval a byla tam vidět spousta energie, kterou do toho dával. Nakonec celé studio opanoval on. Já třeba nemám moc povědomí o tom, co hrají ostatní. Prostě vím, že je to v pořádku, a to mi stačí. Ale on opravdu vnímal každý beat od bubeníka, každý tón od basáka. Všechno, co se hraje na kytary. Takže se stal velmi ceněným členem kapely, a je hodně jeho zásluha, jak ta deska vypadá.

Skladby Wohnout doprovází ironická sranda. Například i v písni Umění, kterou vydáváte zároveň jako singl. „Kýbl s koštětem chce prodat jako velké umění, nebo svůj vlastní odraz vody na hladině.“ Vtipně působí také skladba Papoušek. Považujete to za důležitý prvek ve své tvorbě?

MH: Já si myslím, že ano. Takovýhle humor k nám prostě patří. Pro někoho je trapný, pro někoho vtipný, ale rozhodně si myslím, že patří k našemu rukopisu.

Matěji, během skládání písniček na novou desku jsi údajně strávil hraním 5 až 10 hodin denně. Je to při tvorbě alba standardní? Zaujal mě i tvůj údajný rituál, kdy ráno vstaneš ke svým třem čtyřem kytarám a v poklidu hraješ. Můžeš nám to trochu přiblížit?

MH: Je to tak, že s covidem vzniknul takový zvláštní režim. Odstěhoval jsem se z Prahy na vesnici, a když pak najednou dcera přestala chodit do školy, nemusel jsem dělat vůbec nic. Byla zima a když jsme začali dělat tuhle desku, začal jsem vstávat brzo. To mi vždycky dělalo problémy. Takže jsem si ráno v sedm došel na snídani a tam je pokoj, ve kterém mám kytary, basu, akustickou kytaru, elektrickou kytaru, prostě takové ministudio, ve kterém můžu okamžitě něco dělat. Hrál jsem tak od osmi do dvanácti, pak jsem zase dělal něco jiného a sednul si k tomu zase třeba večer do půlnoci. Ale ono je to vlastně před každou deskou. Člověk se dostane do takového jakoby tranzu. Mezi deskami bývá rozpětí tak tři roky a já na to třeba dva roky vůbec nesáhnu. Občas je období, kdy něco zkusím složit a strašně mi to nejde. A pak zase rok předem si k tomu opravdu poctivě sednu – občas i když nechci – a začnu se probírat starými nápady a nějak se posouvat. Člověk to v sobě vybudí, nakopne se do toho procesu a pak mám před každou deskou takový intenzivní půlrok, kdy jsem v tom zahrabaný a pro přátele nepoužitelný.

Konstruktivní hádka o muziku prý vždy pomáhá hudebníkům posouvat se dál. I ty jsi říkal, že jste se dřív s bratrem často hádali. Bylo to tak i při přípravě tohoto alba?

MH: Ne tolik. Jak říkáš, je to konstruktivní. Fakt je dobré mít zpětnou vazbu. Jsem rád, když se někdo vyjádří na férovku. To znamená, že já přinesu nápad a ty řekneš: Jé, to je blbý." Ale je potřeba taky říct, proč to je blbý – trochu to rozebrat a přemýšlet nad tím. Pro nás je tohle strašně důležité už od první chvíle, kdy písnička vzniká. Je potřeba si říct, jestli to chceme dělat nebo ne, a vyjádřit se bez skrupulí. Když já přinesu nápad, který se mi zdá boží, a ostatní mi to pak smetou ze stolu s tím, že je to klišé nebo tak, přispívá to určitě ke kvalitě naší hudby.

Wohnout | Foto: Michal Skořepa

Nemáte úplně vyhraněný styl hraní. To se možná oproti minulosti změnilo. Sami občas říkáte, že od lidí slýcháte, že lehce „měknete“. Jaký na to máte názor?

MH: Tohle je slovo, které už tolik neslýchám, ale vím, že třeba v devadesátých letech se to používalo víc – že „měknete“, „tvrdnete“ bylo takové hrozně důležité slovo, které jako něco znamenalo. „Tvrdostí“ jsme ohromili na naší první desce, kdy nám prostě bylo dvacet pět. Hráli jsme pro skejťáky a punkáče – to bylo naše publikum. Pak jsme se trochu žánrově rozkročili. Necílili jsme na nějaké konkrétní publikum. Měli jsme prostě nějaké nápady, které bylo škoda vyhodit jenom proto, že to nebylo dostatečně tvrdé". Tak jsme si od nějaké druhé, třetí desky řekli, že na to kašleme. Teď je pro nás důležitý nápad – jestli je nosný, nebo není. Jestli je folkový nebo metalový, to je vlastně až druhá věc, kterou už neřešíme. Samozřejmě kdyby se nám sešla kolekce samých pomalejších písniček (což se může stát), asi bychom s tím museli trošku zacvičit, protože to není úplně naše poloha. Ale to mi vlastně nikdy nedošlo, abych pravdu řekl. Na těch deskách je to vždycky nějak vyvážené.

Honzo, ty jsi zmiňoval, že pro kvalitu nové desky bylo vlastně svým způsobem dobré, že byla kvůli covidu umrtvena živá hudba. Bylo celkově víc času zkoušet?

HH: Byl tam hlavně odpočinek. Člověk nebyl vyflusaný z koncertů od úterý do středy, kdy se vracíš v pět ráno a dostáváš se do přehozeného režimu. Já jsem pak úplně hotovej, když vstávám ráno s dětmi. Úplně cítím, že tahám bradu po zemi. A když se to pak srovná, v pátek jedu zase na koncert. Teď to tak nebylo – a najednou jsem se srovnal. Na všechno jsem měl hrozně moc energie a myslím, že se to potom promítlo na nové desce. Makali jsme na ní a dali si záležet.

Máte pro křest alba v září pro své publikum připraveno něco speciálního?

MH: Zatím nevíme – my nejsme kapela, která by spoléhala na pódiové efekty. Fakt málokdy jsme hráli v nějakých převlecích nebo kulisách. Teď přemýšlíme, že bychom to udělali, ale zatím je všechno v plánech. Naštěstí na tohle máme kamarády, kteří jako profesi dělají pódia, a udělají zase scénu na celý koncert. Honza to teď hodně řeší, protože on je takový designér, takže uvidíme. Já sám se nechám překvapit – já nic nevymyslím. (smích)

Stále hrajete v původní sestavě, což není úplně obvyklé.

MH: Ono to uplyne a najednou je to pětadvacet let. V podstatě si člověk říká, že ty první koncerty byly nedávno. Je to strašná doba. Občas mám pocit, že pořád začínáme, i když jsme z hlediska ostaních kapel legendy – nebo jak se říká těmhle dlouhotrvajícím tělesům.

Co vám pomáhá v tomto „manželství“ stále setrvávat? Co je tím tmelícím prvkem?

MH: Hele, nevím, co nám pomáhá. Myslím, že jsme podobně založení. Máme podobné názory na život, takže nemáme nějaká zásadní témata, na kterých bychom se křížili. Máme podobný vztah k hudbě i k tvorbě. Fakt jsme se nějak sešli, že chceme dělat podobné věci. Recept na to asi neexistuje, protože spousta kapel se rozpadá, mění členy... Musím zaklepat, že tohle je v pohodě – i přesto, že jsou občas hádky, vydržíme spolu.

Teď jste spolu pětadvacet let. Jaká bude další meta? Padesát let? Co to pro vás znamená?

ZDENĚK „FENEK“ STEINER: Člověče, znamená to asi docela dost, protože je to dlouhá doba ve stejné sestavě. Je to taková druhá rodina. Je to někdy o nervy, ale je to fajn a hrozně si toho vážím.

Důvody rozchodů jsou skutečně různé. Nedávno třeba kapela Offspring vyhodila bubeníka, že prý není očkovaný.

MH: Tak to by se u nás stát nemohlo, protože kdyby náš bubeník volil Miloše Zemana, tak už by tam neseděl. (smích)

Zdeňku, jaký prvek do kapely ty osobně vkládáš, co se týče osobnosti? Působíš flegmaticky, ale zajímalo by mě, jestli dokážeš být i bouřlivák? Dokážeš k tomu říci i svoje, když se hraje?

ZFS: To ani ne. Já myslím, že bouřlivák nejsem. A jestli jsem, vymlátím si to někde sám – třeba na ty bicí. (smích) Spíš se vždycky snažím, aby byla v kapele pohoda. Možná to dělám až zbytečně neokatě, ale hraju to na obě strany, abych tomu nějakým způsobem vypomohl diplomaticky.

Wohnout | Foto: Martin Šoltys

V tvorbě vás hodně ovlivnily kapely Suicidal Tendencies a Megadeth. Čerpáte z nich stále, řekněme, inspiraci? A nakolik je reálná spolupráce se ST, která měla proběhnout?

MH: Zatím se to nepřiblížilo. Když tady jednou hráli, řešili jsme to s jejich managementem a možnost tam asi byla, kdybychom pro to něco udělali. Ale to se zatím nestalo, protože taky umíme krásně prokrastinovat. Co se týče našich základů, punk a metal je hudba, na které jsme vyrostli, na které jsme se naučili hrát na kytary – a teprve pak jsme si rozšířili obzory. Takže ok, tam někde vzadu to pořád je. Na téhle desáté desce už to ale někdo ani neuslyší. Ty mosty už tam úplně nejsou. Pořád si ale myslím, že ST je nejzásadnější kapela. To se nezměnilo od mých dvaceti let.

Puberta je takové senzitivní období, kdy člověk prožívá věci, které jsou směrodatné pro jeho další život. Pro vás to byl skate, který jste jednoznačně zmiňovali, do toho ještě punk. Souhlasíte, že v životě člověka/hudebníka je tohle opravdu věc, která ovlivňuje další směřování?

MH: Jsem přesvědčený, že pro spoustu lidí ano. Když si na to vzpomenu, ve čtrnácti se mi opravdu lámal život. Přestaneš být dítě a najednou zjistíš, že tu jsou punkové kapely a někam tě to vrhne. Závisí to i na rodičích nebo na partě, ale někdy třeba i na tom, že jdeš kolem krámu, uslyšíš tam písničku a řekneš si: „Hele!“ – a začneš se po tom pídit. Je to prostě taková dost intuitivní záležitost.

Song Svaz českých bohémů láme rekordy na YouTube, přitom původně se mělo jednat na vaší desce o outsidera. Matěji, v jednom z rozhovorů jsi zmiňoval, že právě disko kopák je možná jednou z věcí, kterou Češi milují, a je to jeden z důležitých prvků, proč je píseň tak oblíbená. Máš ještě nějaké jiné vysvětlení? V čem si myslíš, že její popularita spočívá?

MH: Hele, nemám. Já si myslím, že to je přesně tím. Podklad je juchavý, text ironický a to je věc, se kterou se asi spousta lidí může ztotožnit. Neznamená to ale, že vždycky, když vezmeš disko hudbu a ironický text a zamícháš to dohromady, vznikne z toho takováhle písnička. Byla tam nějaká vyšší moc. Nás samotné to překvapilo, pro nás to nebyla písnička, která by nějak vybočovala, spíš taková sranda na konec. Prvního půl roku, kdy ta písnička začala nabírat na sledovanosti, jsme fakt čuměli. Teď už je to taky skoro deset let stará věc.

Často o sobě s humorem tvrdíte, že zpíváte „ve fáčkách“ (falešně). Pracujete nějak se svým hlasem?

MH: Teď už tolik ne, ale třeba při naší první desce jsme s tím měli trochu trauma. Jak zpíváme ty sbory, tam jsou strašně slyšet falešné hlasy. Myslím, že prvních pár koncertů bylo pro spoustu diváků s dobrým hudebním sluchem dost utrpení. Ale opravdu jsme pracovali na tom, abychom zpívali čistě. Taky jsme hodně pracovali na artikulaci, aby nám bylo na koncertech rozumět. Takže zpěv jsme opravdu trénovali.

Honzo, pro tebe je prý důležitý samotný proces, kdy něco vzniká. Kolikrát ti prý ani nezáleží na konečném výsledku. Proč je to právě takto? Většinou to bývá naopak.

HH: Výsledek je prostě hotový a už to není taková zábava. Mě baví písničky skládat a tvořit. Pak je písnička hotová, nahraná, já si ji ještě párkrát poslechnu a vlastně už to pouštím z hlavy. Vrátím se k tomu až třeba za nějaký čas. Výsledek je zpravidla něco, co už nemůžeš změnit. Je to písnička, která vyšla. Nějaká věc, kterou jsi prostě udělal a už s tím nemáš co s tím udělat dál.

V jednom z rozhovorů jsi se zmiňoval, že je pro tebe potřebná dualita. Jak s ní nakládáš v osobním životě a v hudbě? Ve smyslu, že je důležité najít rovnováhu mezi pozitivnem a negativnem.

HH: Máš dobrý otázky, díky. Dualismus je obecně ve všem strašně důležitý. Máš ho ve všem. Na novém albu je například písnička, která se jmenuje Tercie. Mě na hudbě vždycky nejvíc fascinovala jedna věc. Mollová a durová tercie. Mollová tercie vytváří smutné písničky, smutnou náladu. A durová veselou. Každý – a nejenom muzikant – rozpozná veselou a smutnou písničku. A nikde jsem se nedočetl, proč to tak je. Je to rozdíl dvou tónů, které mají pouze jinou souhru kmitočtů. A čím to je? To mě prostě vždycky fascinovalo. Zrovna nedávno se mě na to někdo ptal, když jsem složil písničku a byla smutná. Já jsem odpověděl, že ty smutné se skládají nějak lépe. Nevím proč, ale člověk se tak nějak vybrečí. Mě to v tom mollovém světě asi víc baví.

O Honzovi se ví, že se neustále snaží naučit něčemu novému. Momentálně se učí na housle, zkouší hrát i na bicí... Mají i další členové kapely podobné ambice?

JIRKA ZEMÁNEK: Já jsem se pustil do hraní na tubu. To vzniklo tak, že jsme měli mít loni a letos unplugged tour a já se vždycky snažím to něčím ozvláštnit. Tak jsem se začal učit. A jak jsem se do toho čím dál tím víc nořil, začalo mě to strašně bavit. Teď hraju dost intenzivně. Dokonce docházím na konzultace a přemýšlím, že se přihlásím na školu. Uvidíme, jak to dopadne.

HH: Já hraju ještě na klavír, což je další taková moje záchrana, protože teď mám zraněnou ruku a nemůžu hrát na jiné nástroje. Takže nyní cvičím nejvíc klavír, i když omezeně, levou rukou. Dělám to i z toho důvodu, že chci, aby se mi ta hraná věc komplexně spojila v nějakou jednu hmotu. Jako kytarista jsem hudbu vnímal jen přes kytaru. Jak začínáš poznávat další nástroje, začínáš v hudbě vnímat úplně jiné procesy.

ZFS: Na bicí se snažím zdokonalovat, to ano. Ale mám to ve vlnách. Mám období, kdy hodně cvičím, a pak třeba tři týdny proflákám. Jinak dřív jsem hrával na trombón a na tahací harmoniku. Tyhle dva nástroje občas opráším.

Nedávno jsem hovořil s Davidem Kollerem, a ten se zmiňoval, že si prošel obdobím kolem svých osmnácti let, kdy hrál několik hodin denně. Považoval to za důležitý okamžik pro svoji profesionální kariéru. Měl jsi taky nějaké podobné období? Nebo i nyní máš stále ambici stát se jedním z nejlepších bubeníků?

ZFS: Ambici nemám, ale prošel jsem si tím. Osm hodin denně jsem nikdy nehrál, ale měl jsem období, kdy jsem hrál pět, šest hodin denně. Vlastně to trvalo několik let. Je to pak opravdu znát. Ale nyní už to nemám. Mě strašně baví hrát na bubny, ale nebaví mě takový ten dril. Spíš si třeba vezmu nějakou písničku od cizí kapely a tu se naučím – to mě baví.

Honzo a Matěji, fungujete jako lektoři hry na kytaru. Pomáhá vám to po hudební stránce? A rozvíjí vás to jako muzikanty?

MH: Ne. Bráchu to inspiruje, mně to naopak přineslo strašnou deziluzi, takže já jsem se na to vykašlal. Původně jsem měl hrozné ambice. Chtěl jsem udělat nějaké videoškoly a knížku o ukulele. Pak v praxi to vypadalo tak, že jsem učil 15 dětí na ukulele, jenže ty děti tam přihlásili rodiče, a nebavilo to ani jedno z nich. Protrápil jsem se rok, dva, kdy tě ty děti mají úplně na háku, vůbec je to nezajímá. Rodiče to zaplatili, takže tam prostě chodí. Já jim naprosto rozumím. Nejlepší vztah si člověk vybuduje k nástroji, který si vybere sám. Byl bych rád, kdyby za mnou přišlo dítě a řeklo, že chce hrát na ukulele samo – to by byla jiná liga. Ale učitelství, jak jsem to zažil já, pro mě byla černá noční můra. (smích)

HH: Pořád hledám na své hře chyby a někdy si je uvědomím, když to někomu vysvětluju. Začnu se tím zabývat a říkám si: „A jo! Tady jsem to vlastně držel blbě." Neustále se to posouvá. Díky těmhle věcem občas taky vznikne nějaká písnička. Myslím, že nejsem muzikant, kterému chodí nápady odněkud shůry. Mám to vyloženě mechanické. Jak hraju a pořád mám nějaký nástroj doma v ruce, logicky mi z toho vždycky něco vypadne. I pro žáky připravuju něco, co bych normálně nedělal – chci třeba ukázat nějaký postup. A najednou úplně náhodou zavadím o nějakou melodii. Tak konkrétně vznikla ta písnička Tercie – snažil jsem se studentům vysvětlit, jak funguje durová a mollová tercie. Pak si říkám, že nejlepší bude, když jim nahraju tu samou melodii v dur a tu samou v moll a uvidíme, co se tam změní. No, a najednou mi z toho začala lézt písnička.

Tagy Honza Homola Wohnout Matěj Homola Zdeněk "Fenek" Steiner Jirka Zemánek
Petr Horák
Miluji grungové kapely 90. let. Považuji se za velkého fanouška kapely Pearl Jam. Dokonce jsem se za tímto účelem vypravil do USA, abych viděl jejich koncert. Za svůj nejintenzivnější hudební zážitek považuji jejich pražský koncert v roce 2012. Mojí srdeční záležitostí je třeb…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY