Vellocet Roll staví vlastní kolonii z hluku, přátelství a nočních ulic

Vellocet Roll nikdy nebyli kapelou, která by se spokojila s efektně nasvícenou postpunkovou pózou. Už dřív bylo z jejich nahrávek cítit, že temnota pro ně není kostým, ale spíš způsob, jak rozhýbat tělo, rozostřit městské kulisy a v šumu najít kus euforie. Na Freedom Colony se tahle poloha ještě rozšiřuje. Zůstává motorický tah, špinavé kytary, naléhavý vokál i saxofon jako výstražný maják, ale přibývá volnosti, hostů, nečekaných zákrut a radosti z toho, že se skladba může vydat jinam, než by čekal spořádaný posluchač.

Název alba odkazuje ke Kolonii Svobody, rondokubistické vilové čtvrti architekta Františka Alberta Libry na pomezí Vinohrad a Vršovic. To je pro desku důležité nejen jako místopisná poznámka. Freedom Colony opravdu zní jako mapa města, ale ne turistická. Spíš jako slepenec cest domů po zavíračce, sklepních zkušeben, dvorků, betonových úkrytů a míst, kde se člověk může na chvíli ztratit, protože právě tam se dá zvláštním způsobem nadechnout. Není to album o úniku z města. Je to album o hledání svobody uvnitř jeho špíny.

Oproti sevřenějším nebo přímočařejším polohám starších nahrávek tady Vellocet Roll působí otevřeněji. Úvodní minutová Margaux s hostující eastworks hned ukáže, že důležitou součástí desky je nejistota. Titulní FC pak nabídne naléhavější, sevřenější a tělesnější polohu, kterou do postpunkového švihu plně přenese krátká København. Vellocet Roll v ní znějí jako parta, která se žene vpřed po mokrém asfaltu a po cestě sbírá další hlasy. Pro album je přitom zásadní i téma sounáležitosti. V singlové O.F.H. Bros se naplno ozve tribální rozměr kapely, který nechá vzpomenout jak na letité The Pop Group, tak na současné Black Country, New Road. V pojetí Vellocet Roll je zkrátka i na letošní novince dost špíny, trhlin a nejistoty. Ale také vzájemné důvěry a pocitu, že s kapelou jako posluchači plujeme na jedné lodi.

Zajímavé je, jak album střídá jazyky, nálady i měřítka. Chvíli jsme v anglicky zpívané písni, chvíli v češtině, jindy do městského labyrintu pronikne němčina. Nusle Falkenstein z toho těží nejvýrazněji. Nezní jako lokální vtípek nebo topografická ozdoba, ale jako kus městské mytologie, kde se reálné čtvrti proměňují v soukromé legendy. Podobně Orion/PAX pracuje s konkrétností místa, ale neuzavírá se do ní. Vinohrady, Nusle nebo Vršovice tu nejsou pouhé adresy. Jsou to zastávky se specifickou atmosférou.

Co na desce jako muzikanti oceníte?

Hudebně deska stojí na napětí mezi živelnou kapelní energií a promyšlenou studiovou skladbou. Bicí a basa většinu času drží fyzický tah, který by obstál i bez interpretačních berliček. Kytary nejsou jen temné plochy, ale často pracují rytmicky, trhaně, jako další perkusivní nástroj. Saxofon má pořád schopnost rozříznout skladbu a posunout ji z rockového rámce k něčemu drásavějšímu nebo psychedeličtějšímu. A do toho přicházejí hostující hlasy, ruchy, melodika, harmonium nebo perkuse, tedy prvky, které by při horší disciplíně mohly působit jako přeplněná výzdoba. Tady ale většinou podporují dojem, že posloucháme prostor, ne jen písničky.

To je ostatně jedna z nejsilnějších vlastností Freedom Colony. Album má šestnáct skladeb, ale nepůsobí jako nahodilá kolekce nápadů. Spíš jako průchod čtvrtí, která má rušnější ulice, temnější průchody, otevřenější dvory i slepé konce. Kratší kusy a mezihry pomáhají měnit perspektivu, delší skladby zase nechávají vyniknout kapelnímu tahu. V Life is a Golden Chain se opakovaný motiv promění v nostalgický, lehce omšelý ornament, zatímco urputná Immortal Souls, která může připomenout rané Horrors, naznačuje, jak se kolektivní opojení může přelít do osobnější výpovědi. Jak album postupuje dál, dav kolem se řídne a noční město začíná být méně euforické a víc neklidné.

Co ocení muzikanti? Především schopnost Vellocet Roll spojit zdánlivou rozvolněnost s přesnou kapelní intuicí. Řada skladeb působí, jako by vznikala z kolektivního tahu, z jamu nebo společného hledání, ale přitom mají jasně vystavěné nástupy, zlomy a gradace. Mix Dominika Gajarského nechává nahrávku špinavou a živou, aniž by se v ní ztratila architektura. Vokály jsou často zapuštěné do celku, ale díky dikci a vrstvení zůstávají výrazným nástrojem. Důležité je i to, že kapela nespoléhá jen na temnou barvu. Umí pracovat s groove, s refrénem, s opakováním i s okamžikem, kdy je účinnější nechat věc na chvíli rozpadnout.

Freedom Colony není jednoduše přehledná deska. Některé motivy se vynoří až při opakovaném poslechu a ne všechny odbočky jsou stejně silné. Jenže právě tahle lehká přerostlost k albu patří. Vellocet Roll znějí, jako by nechtěli natočit uhlazený žánrový statement, ale zachytit stav jedné kapely, jedné party a jednoho města v určitém okamžiku. S jeho nepořádkem, přebytkem, únavou i zvláštní něhou.

Výsledkem je nahrávka, která se dá číst jako postpunková deska, městský deník i kolektivní autoportrét. Vellocet Roll na ní nepředstírají, že svoboda je čisté místo za horizontem. Spíš ukazují, že někdy vzniká mezi lidmi, v hluku, v zakouřeném vzduchu, v rozkymáceném rytmu a v ulicích, které dobře známe, ale po půlnoci vypadají pokaždé trochu jinak.

Vellocet Roll – Freedom Colony
Stoned To Death rec., 2026, 00:48:03
80 %