Tahle hudba není (jen) pro starý a bílý...
Měl jsem to potěšení pobývat na začátku června týden v Chicagu. Bylo to podruhé, přesně po roce. Byl to vysloveně hudební pobyt, který mi potvrdil, že některé mýty, kterými je tamní nejtypičtější hudební styl opředen, nejsou pravdivé.
Tím hudebním stylem je samozřejmě blues. Samozřejmě, v Chicagu se hrálo a hraje všechno možné, od jazzu přes hip hop po hard core. Ale žádný z těch stylů ve spojení s názvem města nemá takovou pádnost, takový význam, jako když řeknete „chicagské blues“. To je totiž historický a muzikologický terminus technicus, je to první blues, které se už ve čtyřicátých letech minulého století „zapojilo do zásuvky“.
Zprvu se jen elektrifikovala jeho podoba, kterou si s sebou přivezli muzikanti z jižanského venkova, kteří sem směřovali za prací, ale postupně si vypracovalo svůj vlastní jazyk. Který se obratem stal jedním ze živných pramenů rock'n'rollu a z něj vycházející téměř celé populární hudby, jak ji známe dnes. Ale dost hudebního dějepisu.
O prvním červnovém víkendu se ve „Windy City“ konal další ročník rozsáhlého Chicago Blues Festivalu, velkého svátku nejen elektrického blues, a asi nejvýznamnější akce svého druhu. K tomu připočtěte každodenní bohatou nabídku zhruba desítky čistě bluesových klubů ve městě. Takže touhle hudbou žije, jen s malou nadsázkou řečeno, každá ulice.
Tady u nás, kde bluesová muzika nikdy pořádně nezapustila kořeny a skutečně kvalitní žánrové kapely lze spočítat na prstech jedné, s odřenýma ušima dvou rukou, často slýchám dva typy mouder. Že totiž blues už je dneska jen muzeální zboží, které i v jeho rodišti, Spojených státech, zajímá jen nějaké důchodce. A ti, kteří je vynesli na světlo boží, totiž Afroameričané, že se o něj – s výjimkou muzikantů, kteří na tom vydělávají – nezajímají vůbec, protože mají uši jen pro hip hop.
Každému, kdo je v zajetí těchto mýtů, bych přál navštívit Chicago v době festivalu. Rozlehlý Millenium Park přímo v centru města, a jeho středobod, úchvatný futuristický Jay Pritzker Pavilion, který postavil geniální šílenec, architekt Frank Gehry, se zaplnil tisícovkami lidí. Bílými a černými – odhadem – půl na půl.
Mladými rodinkami s kočárky i pokročilejšími rodinami s dorůstajícími ratolestmi, staršími skupinami pánů i dam, ale i skotačícími partičkami rozjuchané radostně zhulené mládeže. Ti všichni pří produkci veteránů i mladých tváří bluesové scény skandovaně tleskali, skákali do rytmu, když nějakou písničku znali, přidávali se ve zpěvu. Tu hudbu mají v DNA.
Jakmile jedna z hlavních festivalových hvězd, šestadvacetiletý fenomenální kytarista Christone „Kingfish“ Ingram, poznamenal, že z Mississippi, kde se narodil a začínal s hudbou, je z tamních náleven zvyklý hrát bezprostředně obklopen publikem a že by se mu líbilo, kdyby za ním na pódium přišlo deset dívek z hlediště, stalo se něco, jako kdyby u nás vyhlásili padesátiprocentní slevu na máslo: z publika se vyřítily a během minuty na pódiu skotačily dobré dvě stovky fanynek z kategorie dvacátnic.
A totéž platí o chicagských klubech. V tom největším, Kingston Mines, který má dvě pódia a vejde se do něj odhadem osm set lidí, naše výprava, generačně padesát plus, výrazně zvyšovala věkový průměr – radikálně převládali lidé kolem dvaceti a třiceti, opět všech myslitelných barev kůže. Šli by sem za vstupné a s nijak nízkými barovými cenami, kdyby je ta hudba nebavila?
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
