The Pretty Reckless na Dear God: Konec rádiových kompromisů, začátek nové éry

Hudební základ přitom zůstává věrný tomu, co The Pretty Reckless vždy zdobilo. Bluesový hard rock, vystavěný na rockové pentatonice, střídání akustických ploch s mohutnými riffy a citlivě dávkovaná dynamika. Kapela experimentuje jen opatrně, ale pokaždé smysluplně. Nepřepisuje vlastní rukopis, pouze jej rozšiřuje o nové odstíny. Právě díky tomu si i po pěti studiových deskách uchovává moment překvapení.

Taylor Momsen nad tématem smrti nepřestává přemýšlet. Jestliže předchozí album výrazně ovlivnila tragická smrt Chrise Cornella, se kterým kapela absolvovala společné turné, na Dear God dostává smrt mnohem filozofičtější rozměr. Už nejde pouze o ztrátu blízkého člověka, ale o hledání smyslu, víry, odpuštění i vlastní identity. Ano, některé texty občas sklouznou ke klišovitým biblickým obrazům, jenže Momsen je dokáže svým zastřeným hlasem proměnit v uvěřitelnou osobní výpověď.

Velkým překvapením je koncepční páteř alba v podobě tří částí Life Evermore. Album symbolicky začíná druhou částí a uzavírá jej první. Kruh se uzavírá. Krátké akustické mezihry propojují jednotlivé skladby a vytvářejí pocit jednoho souvislého příběhu, nikoliv pouhé kolekce písní.

První skutečný úder přichází s For I Am Death. Přesně takový otvírák od The Pretty Reckless čekáte. Hutný riff, perfektně vystavěná gradace a Taylor Momsen střídající civilní polohu s typickým chraplavým rockovým řevem. Smrt zde není strašákem, ale nevyhnutelnou součástí života.

O poznání živelnější When I Wake Up naopak přináší punkovou energii. Kapela šlape naplno a Taylor mění způsob frázování téměř v odříkávání, které se postupně přetaví do výborného refrénu. Pod energickým kabátem se ale skrývá velmi temný příběh. Pocit, kdy se řítíte na rockové horské dráze, skvěle se bavíte, ale někde hluboko víte, že nevyhnutelný pád přijde. Ranní probuzení pak symbolizuje tvrdý návrat do reality. Právě tady je patrné, že Taylor definitivně uzavírá jednu životní etapu a otevírá novou.

Vrcholem první poloviny alba je bezesporu Dragonfire. Skladba stojí na akustických kytarách s příměsí desert blues a představuje jednu z nejlepších aranží, jaké kdy kapela napsala. Pozvolna graduje, mění dynamiku, moduluje do melodického refrénu, který nepůsobí prvoplánově, ale naprosto přirozeně. Ben Phillips zde ukazuje, proč patří mezi současnou elitu rockové kytarové školy.

Samotná titulní skladba Dear God je emocionálním středobodem celé desky. Začíná téměř šeptem, jen s minimalistickým doprovodem a zastřeným hlasem Taylor Momsen. Postupně narůstá napětí, přibývají vrstvy kytar i vokálů a skladba vrcholí monumentálním sólem Bena Phillipse. Hardrocková balada s výraznou bluesovou stopou působí jako naléhavá modlitba člověka stojícího na samé hraně.

Po tomto emocionálním vrcholu přichází odlehčení v podobě About You, která připomene melodický rock Foo Fighters. Je to příjemný kontrast k potemnělé atmosféře alba a zároveň důkaz, že kapela neztratila cit pro silnou melodii.

Ve druhé polovině desky tempo zvolňuje. Eye of the Storm představuje akustickou baladu o hledání klidu uprostřed chaosu. Jemné kytary, smyčce a filmová gradace vytvářejí jednu z nejatmosféričtějších skladeb alba. Momsen zde poprvé nebojuje. Přijímá realitu takovou, jaká je.

Podobně intimní je Devil in Disguise (Michelle's Song). Klavír, výrazná baskytara a mimořádně civilní vokál vytvářejí silnou poctu ztracenému přátelství. Právě minimalismus této skladby dokazuje, že The Pretty Reckless už dávno nepotřebují hlasitost, aby posluchače zasáhli.

Předposlední Dark Days pak překvapí snad nejvíce. Kapela se vydává do vod sedmdesátkového rocku a melancholická atmosféra připomene Fleetwood Mac. Pomalé tempo, vypravěčský zpěv Taylor Momsen i bluesová kytarová sóla vytvářejí téměř filmovou kompozici, která připravuje půdu pro závěrečné rozloučení.

Album uzavírá Life Evermore Pt. 1. Hlas Taylor Momsen postupně sílí, kapela nenápadně graduje až do závěrečné cody a kruh se definitivně uzavírá. Není to velkolepé finále, ale tiché smíření. Přesně takové, jaké si tahle deska zaslouží.

Co oceníte na desce jako hudebníci

Hudebně představuje Dear God dosud nejvyspělejší nahrávku The Pretty Reckless. Ben Phillips je ve vrcholné formě. Jeho kytary přecházejí od špinavých bluesových riffů přes akustické pasáže až po emotivní sóla, která nikdy neslouží jako samoúčelná exhibice. Baskytarista Mark Damon dostává v mixu mnohem větší prostor než dříve a spolu s bubeníkem Jamiem Perkinsem vytváří rytmiku, která umí být stejně přesvědčivá v tvrdých rockových skladbách jako v komorních baladách. Nad tím vším se vznáší hlas Taylor Momsen. Chvíli šeptá, chvíli vypráví, vzápětí přechází do syrového rockového řevu. Právě její práce s dynamikou je jedním z hlavních důvodů, proč album působí tak autenticky.

Producenti navíc odolali pokušení vše uhladit digitálními efekty. Deska dýchá, zní organicky a živě. Smyčce, klavír či varhany nikdy nepůsobí jako laciná ozdoba, ale přirozená součást aranží. Každý nástroj má své místo a celek působí mimořádně kompaktně.

Dear God možná nenabízí tolik okamžitých hitů jako jeho předchůdce. Zato nabízí něco mnohem cennějšího – odvahu zestárnout, zpomalit a napsat album, které nepotřebuje prvoplánové refrény, aby v posluchači zůstalo ještě dlouho po posledním tónu. The Pretty Reckless natočili nejucelenější, nejvyzrálejší a po hudební stránce nejlepší desku své kariéry.

The Pretty Reckless - Dear God
Fearless Records 00:50:00
85 %