Přejít k hlavnímu obsahu
„Humor je prostě součást mě, takže se přirozeně dostává i do hudby,“ říká Athena Chlebová. | Foto: Lukáš Skála
„Humor je prostě součást mě, takže se přirozeně dostává i do hudby,“ říká Athena Chlebová. | Foto: Lukáš Skála
Vendula Sztefková -

Athena Chlebová: Na pódiu jsem vždycky byla silná. Najednou se strach dostal i tam

ATHENTÁT uzavírá trilogii, kterou Athena Chlebová otevřela deskami LACHEEBA a VODSRDCE. Novinka je vrstevnatější, víc zpívaná a sebevědoměji balancuje mezi rapem, popem, technem a drum’n’bassem. „Potřebuju být opravdu dobře připravená, znát text a vědět, co se bude dít. Když pak přijde úzkostná myšlenka, můžu se o tu připravenost opřít,“ říká Athena. V rozhovoru mluví o vzniku skladeb, spolupráci s producenty a hosty, panických atakách i o tom, proč pro ni hudba zůstává především vlastním bezpečným prostorem.

Když se dnes ohlédneš za celou trojicí, co se během jejího vzniku nejvíc proměnilo – v psaní, produkci i v tom, jak přemýšlíš o vlastní hudbě?

Myslím, že jsem za ty tři desky dospěla. Od nějakého rozkoukávání se a pozdní puberty jsem se dostala do určité stabilizace. Proměnilo se moje nahlížení na duševní zdraví i na sebepéči a s tím souvisí i hudba. Produkce i texty jsou vrstevnatější a tematicky možná trochu depresivnější, ale zároveň dokážu věci říkat otevřeněji než dřív. Mám pocit, že jsem odemkla nějakou výrazovou schopnost říct lidem: „Tady to máte,“ a ještě víc se obnažit.

Na ATHENTÁTU se hodně vrací motiv přehlcení, sociálních sítí, tlaku na výkon a dokonalost. Promítlo se to i do samotného způsobu, jakým jsi album vyráběla?

Paradoxně jsem zjistila, že psaní je pro mě pořád takový safe space. Když jsem v běžném životě někdy dezorientovaná ze všech těch krátkých obsahů, zpráv a katastrof, při psaní si uchovávám vlastní pokoj, ve kterém se tím nenechávám tolik ovlivnit. I když je přehlcení nosným tématem desky, jednotlivé písničky se snažím psát ve vlastním klidu.

Úvodní Overstimulated nastavuje náladu celé desky. Jak u tebe skladby obvykle vznikají?

Ve většině případů začínám beatem. Třeba Overstimulated dělal můj kamarád a DJ Honza Šimůnek. Něco vyšvihnul, mně se to líbilo a atmosféra té hudby sama napověděla, o čem by skladba mohla být. V hlavě i v poznámkách mám různá témata a pak přijde beat, který mi ukáže, co z nich se k němu hodí. Ty věci potom spojím a přetavím v písničku.

Titulní ATHENTÁT je trochu egotrip a zároveň výbušná party věc. Jak moc při psaní myslíš na to, aby skladba fungovala i koncertně?

Je to trochu mystery box. Dopředu nevím, jestli bude něco fungovat na koncertě. Samozřejmě už mám zkušenost, takže když je tam nadupaná basa a nějaké „bum bum“, dá se předpokládat, že to bude dávat smysl. Ale že bych se snažila přesně vejít do škatulky „tohle bude koncertní banger“, to ne. Já to mám v tomhle docela na salámu. Nejsem člověk, který by nad hudbou dělal nějaké velké koncepce. Potřebuju si ji dělat po svém a něco z toho pak vyleze.

Na beatech se tentokrát podílela řada tvých známých a přátel. Jak probíhala spolupráce s producenty?

Je to různé. Někdy producent přijde s úplně vlastní myšlenkou a já chci jeho autorskému vkladu naslouchat. Když se mi to líbí, respektuju, kam to chce vést. Když ne, něco předěláme nebo beat nepoužijeme.

Jindy mám naopak docela konkrétní představu. Třeba že chci catchy melodii, něco tanečního nebo konkrétní nástroj. Pak si posíláme nápady, vybíráme jednotlivé části a společně je skládáme dohromady. Prostě děláme bramboráky.

O tvé hudbě se mluví jako o rapu, který pluje mezi drum’n’bassem a technem. Kam se ATHENTÁT zvukově posunul?

Teď jsem se dokonce dozvěděla, že je to popová deska, což jsem sama nevěděla. (smích) Já už bych ji asi tolik nepřiřazovala k rapu. Je víc zpívaná, používám víc nástrojů a je promyšlenější harmonicky. Některé věci jsou opravdu hutné a je z nich cítit, že je dělali lidé, kteří přesně vědí, co dělají.

Žánrové škatulky ale moc neřeším. Když o sobě řeknu, že dělám rap, lidé mají často představu, co je „opravdový rap“, a to mě vlastně nezajímá. Dělám hudbu, protože mě baví, a žánry, které používám, odrážejí můj hudební vkus i osobnost. Takže je tam trochu drum’n’bass, trochu techno, party věci, zpívánky i rapíky.

The Bitch Is Back vznikla s Miss Petty a chtěla jsi „německou sexy dupačku“. Jak se takhle konkrétní představa převádí do hudby?

Německý rap a hlavně německé sexy dupačky jsou moje srdcovka. Barielovi jsem poslala několik tracků německé rapperky, kterou mám ráda, a chtěla jsem se tím volně inspirovat.

Na těch věcech mě baví jednoduchost – melodie se opakuje a atmosféru party dotváří všechno ostatní. The Bitch Is Back tak vznikla docela rychle. Až později jsem si při poslechu řekla, že by se tam skvěle hodila Miss Petty. Tematicky i hudebně to sedlo, takže jsme pro ni skladbu ještě upravili.

Na desce se střídají těžká témata s humorem, nadsázkou a absurditou. Je pro tebe humor přirozený způsob, jak zpracovat něco těžkého?

Určitě. Je to pro mě trochu forma terapie – když je něco hodně těžké, pomůže mi hodit to do smíchu. Asi to mám po mamce, která mi už jako dítě vyprávěla traumatické historky a zároveň je dokázala úplně shodit humorem.

Tyhle kontrasty jsou podle mě pro moji tvorbu charakteristické. Humor je prostě součást mě, takže se přirozeně dostává i do hudby.

Uzlíček strachu označuješ za nenápadné, ale zásadní jádro desky. Vznikal v období panických atak. Změnilo to nějak tvoje uvažování o hudbě a vystupování?

Když se mi objevily panické ataky, uvědomila jsem si, jak moc je pro mě důležitá performance. V běžném životě jsem mohla být nejistá, ale na stage jsem vždycky byla silná a měla jsem pocit, že tam mám svoje místo. Najednou se ten strach dostal i tam.

Začala jsem proto hudbu a vystupování vnímat jinak. Potřebuju být opravdu dobře připravená, znát text a vědět, co se bude dít. Když pak přijde úzkostná myšlenka, můžu se o tu připravenost opřít.

A zároveň se snažím to, co sama prožívám, předávat dál. Z koncertů se mi vrací zpětná vazba od lidí, kteří zažívají něco podobného a díky textu si třeba něco uvědomili. Takže hudba pro mě funguje terapeuticky nejen osobně, ale ideálně i směrem k posluchačům.

Když je něco hodně těžké, pomůže mi hodit to do smíchu. | Foto: Lukáš Skála

Na desce hostují Miss Petty, BARIEL, Matyášovi kamarádi nebo Muzikant Králíček. Jak vybíráš, koho ke skladbě přizvat?

Každá písnička vzniká jinak. S Barielem jsme třeba od začátku věděli, že spolu chceme udělat „pouf“ písničku. Původně jsme měli ten beat na úplně jinou skladbu a jiného hosta, ale tak jsme se do něj zamilovali, že jsme na něm začali psát společně.

U Matyášových kamarádů jsem zase dopředu věděla, že chci do skladby dostat jejich charakteristický zvuk. Muzikant Králíček naopak dostal rozpracované demo, do kterého jsem si představovala jeho zpěv. A u Miss Petty byla skladba v podstatě hotová, ale při poslechu mi došlo, že by se tam strašně hodila. Tak jsme pro ni vytvořili prostor.

Album mixoval a masteroval Rainer, u kterého jsi ho zároveň nahrávala. Co jsi od něj potřebovala?

U každé skladby jsem mu vysvětlovala, co pro mě znamená a co má vyjadřovat. Známe se a naše sessions fungují trochu jako terapie, takže jsme si rozuměli. Jeho finální úpravy proto nešly proti mojí představě, naopak vytáhly některá místa, u kterých jsem sama ještě tápala.

ATHENTÁT vychází po několika intenzivních letech, během kterých jsi vydala několik desek a hodně koncertovala. Posunula se za tu dobu tvoje práce s hlasem a flow?

Pořád jsem v tomhle směru trochu amatér. Jen málokdy si zaplatím třeba lekci zpěvu. Ale koncertní praxe mě rozhodně posunula. Hlas se mi postupně stabilizoval a dostala jsem se do poloh, ve kterých si dnes dovolím věci, které bych dřív nezvládla.

Je to trochu princip „hozená do vody, plavu“. Tím, že jsem tolik koncertovala, jsem si ten hlas postupně vybudovala.

Co by sis přála, aby si z alba odnesl muzikant, který ho neposlouchá jen jako posluchač, ale zajímá ho i samotná tvorba?

Doufám, že tam najde určitý muzikantský přesah. Oproti předchozím deskám jsem se konečně trochu vymanila z low-cost způsobu vydávání hudby a z beatů z BeatStars. Tehdy jsem vůbec nevěděla, jestli to bude fungovat, a neměla jsem prostředky investovat do každé skladby velké peníze.

Teď už se mi podařilo spolupracovat s lidmi, kteří jsou na svém místě, dělají hudbu dlouho a mají v tom skill. Myslím, že právě v tom může muzikant najít hodnotu téhle desky.

Oproti předchozím deskám jsem se konečně trochu vymanila z low-cost způsobu vydávání hudby a z beatů z BeatStars. | Foto: Lukáš Skála

ATHENTÁT teď míří ven i na koncerty. Co tě čeká v nejbližších měsících a jak bude vypadat živá podoba desky?

Čekají mě hlavně dva křty. První bude 18. listopadu v Bike Jesus v Praze, kde mi budou dělat support Gumbgu a Repress a na afterparty bude DJ set Ventolina. Zároveň tam bude natáčet Česká televize v rámci pořadu Dodávka Session, takže to bude docela masivní akce.

Druhý křest bude 2. prosince v Artbaru v Brně, kde mě podpoří Miss Petty a Matyášovi kamarádi. Kromě toho mám teď před sebou ještě koncerty ve Znojmě, Plzni nebo Ústí nad Labem. Část koncertů bude s Miss Petty, část jsou moje sólové věci a někde zase supportuju Ventolina.

Na živém hraní mě baví právě to, že se ty skladby najednou dostanou z nahrávky mezi lidi. A vzhledem k tomu, jak je ATHENTÁT intenzivní, jsem sama zvědavá, co s těmi věcmi udělá koncertní energie.

Tagy Athena Chlebová

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

vendula
Jsem ta holka se sluchátky na uších a zápisníkem v tašce. Mou specialitou jsou interview se zajímavými lidmi, přičemž za vrchol své dosavadní novinářské práce považuji rozhovory s Lubomyrem Melnykem, uskupením Moderat, Trentemøllerem nebo Christianem Löfflerem. Když nepíšu a n…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY