Anthrax na Cursum Perficio: Veteráni, kteří stále koušou
Po deseti letech jsou zpátky. A rozhodně nepřicházejí se sluchátky kolem krku a vzpomínkovou náladou. Anthrax na Cursum Perficio dokazují, že i po šedesátce lze natočit dravou, temnou a překvapivě ambiciózní thrashmetalovou desku. Nechtějí zopakovat Among the Living. Chtějí ukázat, že jejich vlastní minulost může být pořád živým materiálem.
Deset let je v hudbě zatraceně dlouhá doba. Od vydání For All Kings se Anthrax studiově odmlčeli a během té pauzy stihla celá jedna generace posluchačů dospět. Teď se ale newyorští veteráni vracejí s deskou, která nepůsobí jako povinný zápis do diskografie. Cursum Perficio je album kapely, která dobře ví, kolik má za sebou, ale ještě se nechystá bilancovat. Název v překladu znamená „dokončuji svou cestu“. Jenže Anthrax na své cestě evidentně ještě nekončí.
Pokud bychom měli hledat album, k němuž má Cursum Perficio nejblíže, bude to především Persistence of Time. Ne snad proto, že by Anthrax chtěli znovu natočit jeho pokračování, ale kvůli podobné náladě. Ponurost. Napětí. Delší kompozice. Pocit, že za jednotlivými riffy je ještě něco navíc.
Už krátké intro Persistence of Memory nastavuje atmosféru a následné The Long Goodbye rozhodně není klasickým thrashovým startem. Anthrax si dávají načas. Skladba je melancholická, osobní a postupně narůstá do emotivního refrénu. Joey Belladonna v něm ukazuje, že jeho hlas za desetiletí neztratil nic ze své charakteristické barvy.
It's For The Kids je přesně tou skladbou, kterou si představíte, když se řekne Anthrax. Rychlost, ostré riffy, rytmický tlak a refrén, který jako by už při nahrávání čekal na koncertní kotel. Je to poctivá moshpitová hymna, která se naživo může stát jedním z vrcholů koncertního setu. Anthrax totiž stále dokonale vědí, jak má jejich hudba fungovat nejen v reproduktorech, ale také mezi stovkami zpocených lidí pod pódiem.
Jedním z nejzajímavějších momentů desky je dvojice Everybody's Got A Plan a The Edge of Perfection. Tady se Cursum Perficio definitivně odpoutává od představy, že jde jen o další návrat veteránů ke klasickému thrashi.
The Edge of Perfection nechává riffy dýchat a pracuje s postupným budováním napětí. Kapela se nebojí delší stopáže ani temnějších nálad. Thrashové kytary se střídají s melodickými pasážemi a Charlie Benante dostává dostatek prostoru, aby ukázal, proč je jeho bubnování jedním z poznávacích znamení Anthrax. Není to samoúčelná technická exhibice. Je to muzikantská zkušenost převedená do aranží.
Anthrax ale i zpomalují. Infectious ukazuje další tvář alba. Rytmika se valí jako těžká metalová mašina a kapela nechává vyniknout masivní riffy. Ale potom punkový nádech NYC 93 okamžitě připomene, že Anthrax nikdy nebyli jen čistokrevní thrashmetalisté. V jejich DNA je New York, hardcore i punk. Vzdáleně tak připomene Got the Time z Persistence of Time – skladbu, která se už dávno stala nedílnou součástí koncertního odkazu kapely. Je to krátké, energické a přesně dávkované osvěžení.
Největší překvapení si Anthrax schovali pro titulní Cursum Perficio. Začíná téměř nenápadně. Čisté kytarové linky vytvářejí napětí a skladba se pomalu nadechuje. Potom přichází exploze bicích, těžké kytary a překvapivě chladná atmosféra, která v některých momentech zavání black metalem.
Pokud je na desce skladba, která vás chytne pod krkem, je to Watch It Go. Brutální rytmika, agresivnější Belladonnův vokál, kytary řežou a Benante do toho sype přesně tolik energie, kolik je potřeba. Tady se Anthrax vracejí k elementární podstatě svého hudebního odkazu.
Přesto má Cursum Perficio jednu zásadní slabinu – pokud čekáte nový Among the Living, můžete být zklamáni. Na desce není nový Caught in a Mosh. Není tu nový Only. Ani skladba, která by okamžitě vstoupila do pantheonu největších anthraxovských klasik. A vlastně je to dobře.
Anthrax už nejsou kapelou z osmdesátých let. Jsou kapelou, která má za sebou desítky let zkušeností, a právě tuto zkušenost na novince slyšíme. Místo snahy zopakovat minulost nabízí vrstevnatější a místy temnější album.
Finále v podobě My Victory už zase šlape na plyn. Zběsilé tempo, klasický thrashový rukopis a energie, která posluchače nenechá vydechnout. Důstojná tečka. A možná i malá ironie vzhledem k názvu celé desky.
Co ocení na nahrávce hudebníci?
Především řemeslo. Právě instrumentálně je Cursum Perficio možná nejsilnější. Scott Ian stále staví své riffy na charakteristickém sekaném rytmu. Žádné zbytečné kudrlinky. Riff musí udeřit, mít tah a držet skladbu pohromadě. Jonathan Donais k němu přidává melodické linky a sóla a právě kontrast obou kytarových přístupů dává desce potřebnou barevnost. Frank Bello není jen někde schovaný pod kytarovou stěnou. Basa má konkrétní a kovový zvuk a v hutnějších skladbách je slyšet, jak důležitou roli hraje v celkovém groove. A Charlie Benante pořád umí šlapat na plyn jako někdo, komu rozhodně není přes šedesát. Jeho hra je přesná, ale nikoliv sterilní. Thrashové sypačky střídají těžší groovy, přechody a rytmické změny. Právě díky němu má deska permanentní pohyb.
Anthrax po deseti letech nevytahují z archivu vlastní minulost. Berou ji jako základ, na kterém stavějí dál. A proto Cursum Perficio není konec cesty. Je to další kapitola.
Anthrax – Cursum Perficio
Nuclear Blast, 00:56:00
85 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
