Přejít k hlavnímu obsahu
Někdy se zkrátka po všech stránkách nedaří a ani ukulele vás nerozveselí. | Foto: Toa Heftiba (Unsplash)
Někdy se zkrátka po všech stránkách nedaří a ani ukulele vás nerozveselí. | Foto: Toa Heftiba (Unsplash)
Nikola Kandoussi -

Zápisky Frontwoman #21: Když se daří, tak se daří

Přeji přívětivý začátek opravdového podzimu a opět přináším něco málo muzikantských mouder, dnes na trochu ožehavé téma průšvihů na pódiu. Každý z nás by samozřejmě chtěl vyšvihnout každý gig jako Queen ve Wembley – fantasticky odehraný a bez technických či jiných záseků, ovšem někdy to zkrátka jaksi... nevyjde.

1. Když zradí technika

Technické problémy aneb noční můra každého muzikanta i roadieho. Zesilovač, který najednou nezesiluje, respektive zesiluje a najednou zeslabuje, zjevně v závislosti na momentální vůli boha elektronek a lamp. Kemper, který se rozhodl zapomenout veškeré konfigurace, čímž pádem vám může sloužit jako odkládací polička – a to je tak všechno. Kabel, který z nějakého důvodu nepřenáší vůbec žádný signál a je sice velice hezké, že na něm máte silent jack a celá ta sranda stála docela dost peněz, ovšem nyní je kabel už jenom silent a to přesně v momentě, kdy máte v plánu odpálit další písničku tvrdým riffem. Vlastně, když už jsme u toho, i prasklá struna je technický problém. A vypadlý beater. A spadlý činel. A... prostě cokoliv souvisejícího s „hardwarem“, jehož nefunkčnost nebo funkčnost omezená vám znemožní hrát dle vašich schopností a představ.

Některým technickým průšvihům lze předejít, nebo aspoň preventivními kontrolami zkusit eliminovat jejich častý výskyt. Pokud hrajete na půl roku staré struny, je jasné, že tyto mají v první řadě špatný zvuk, a taky tendenci vám nakonec z hmatníku iritovaně odejít samy – ideálně teatrálním prasknutím ve chvíli, kdy to opravdu nepotřebujete. Jestli jsem se tedy za ta léta něco naučila, pak je to odbourání lenosti, co se týče měnění strun, neb těch dvacet minut práce, včetně ladění a vytahování, za ty výhody opravdu stojí.

Co se týče zesilovačů, máte to jako s autem. Čím jsou starší, tím lepší je nechat pravidelně prohlédnout. Při teplotách letní sezóny dostávají součástky pěkně zabrat a při následném přechodu do klubů taky můžete, stejně jako já, zjistit, že máte studený kontakt na elektronce. Takže to buď nehraje vůbec, anebo, pokud vám třeba odchází jedna z lamp do věčných lovišť, to hraje extrémně blbě. Příště to dám panu doktorovi po festivalech rovnou.

Pokud jde o „menší“ záležitosti typu kabel, mám jediné (a tvrdou zkušeností získané) doporučení: kde to jde, dvojit. Jestliže kabel přestane fungovat, mějte připravený náhradní. Jestliže vám praskne struna, mějte druhou kytaru. A tak dále.

V nejlepším případě se také dostaňte na úroveň, kdy vám se vším pomůže technik, abyste se nemuseli případnými nehodami a jejich urychleným řešením stresovat. Vaše nervy vám poděkují.

2. Když zradí zdraví

Když jde o odehrání koncertu i přes zdravotní indispozice, muzikanti jsou schopní zajít neskutečně daleko. Naše basistka Domi teď o víkendu hrála koncert s pořezaným palcem, naše bubenice Kajda kdysi bubnovala se zlomenou nohou a palcem u nohy, já sama už zažila turné odzpívané s angínou, ztrátu hlasu i koncert odehraný pod prášky na bolest a následně vsedě, neboť jsem si při pádu z koně narazila záda. Tehdejší zážitek mi vzal veškerou chuť vrátit se ještě někdy do sedla, jelikož heavy rock a židle k sobě opravdu nepatří.

Mnoho z nás má posunuté limity a zrušení koncertu je až ta nezazší možnost. Zdraví máme samozřejmě jenom jedno, to rozhodně, ale přiznejte si – kolikrát jste hráli s horečkami a s bolestmi, na hranici možností, protože „ono to přece nějak půjde“ a nechcete nechat kapelu ve štychu? 

Vaším největším zachráncem je pak pódiový adrenalin, který vám pomůže prokousat se setlistem a v určitých chvílích cítíte, že je vám vlastně i dobře – dokud vystoupení neskončí. Jakmile se chemikálie odplaví, ocitnete se na pokraji sil a modlíte se, abyste se co nejdříve dostali do postele. 

Jediné správné řešení asi neexistuje, takže je potřeba brát v úvahu kontext. Rušit koncert pro plný sál kvůli lehké rýmičce je stejně stupidní, jako hrát vystoupení pro zvukaře a barmana s chřipkou a čtyřicítkami na teploměru, a nechat se odrovnat úplně. Což asi stejně všichni víte, neboť jste chytří a sympatičtí.

3. Když zradí schopnosti

V prvním bodě jsme si probrali výpadky hardwaru, čili techniky. Toto lze tedy nazvat výpadky softwaru aneb lidského faktoru. 

Ať už hraje roli tréma, nebo se pokoušíte hrát něco, na co ještě zcela nemáte, případně na to máte, ale prostě jste necvičili, nebo si to jako kapela nenazkoušeli, někdy se může stát, že zkrátka hrajete „z pr*ele“. 

Tímto okřídleným a skrz naskrz pravdivým terminem technikus mě obohatila Jana Henychová, bývalá kytaristka kapel Ester a Four Roses – a dodnes jsem nenašla lepší alternativu, která by tak kvalitně popsala onu situaci: jakože hrajete, ale mrvíte to, zní to blbě, nelepí to, nebo je to samá faleš, spodek nešlape... prostě z pr*ele.

(Když už jsme u toho, Jana je též autorkou skvělého termínu „mrcasení“. Tento termín označuje hudebníky a hudebnice, kteří na něco čekají, obvykle na začátek zvukovky, a tak se mezitím na pódiu mrcasí – s chybami cvičí stupnice, kvíkavými bendy testují pedály, z nudy bouchají do virblu a celkově vydávají nesourodý soubor náhodných a ne vždy libých zvuků, které iritují okolí, zejména pak zvukaře, jenž v potu tváře zapojuje mikrofony a přímo do ucha mu co chvíli udeří hromový kopák.)

Vrátíme-li se k mezerám v pódiovém instrumentálním či vokálním výkonu, je to asi takhle: když se chyby opakují neustále, je dobré si to říct a řešit. Pokud se jedná o jeden konkrétní part, a hraje to blbě celé kapele, projedeme si ho na zkouškách, dokud to není v pořádku. Jestli se to týká pouze jednoho člena souboru, tento si holt bude muset nacvičit, aby to zbytku grupy nekazil. Před šesti lety mi bylo řečeno, že kontinuálně blbě zpívám. A já jsem kontinuálně blbě zpívat nechtěla, pročež jsem šla a rok navštěvovala lekce zpěvu u Beego Shea.

Ne vždy se ale situace musí řešit takto do mrtě. Někdy se prostě stane, že člověk jenom nemá den, nebo ho něco rozhodí. Ať už bod jedna – technika, anebo bod dva – zdravíčko. Anebo špatná konjunkce Jupiteru s Marsem s přihlédnutím k úhlu Měsíce. 

Jsme zkrátka lidi a ti nejsou dokonalí. Tedy kromě Joshe Stewarta, basáka z Gaia Mesiah, což není člověk – to je pánbůh a v životě jsem ho neslyšela udělat jedinou chybu.

4. Když zradí publikum

- „Dobrý večer!“
- (trapné ticho)
- „My jsme název kapely!“
- (trapné ticho, odkašlání si, cinkání půlitrů od piva)
- „Další song se jmenuje název songu!“
- „Tyvoleee, hobluj a nekecej!“

Řekněme si to na rovinu, jsou večery, kdy se kapela a publikum úplně, jaksi, nepotkají. Ať už je to nějaký dramaturgický zásek, kdy k sobě dá pořadatel zcela nesouvisející jména s naprosto odlišnou cílovkou, nebo je problém na straně kapely, která zvolí nevhodnou rétoriku vzhledem k tomu, kdo jí stojí pod pódiem, anebo jsou lidi celkově v blbé náladě, jedno jak a proč.

Když dáváte do svého vystoupení všechno a nazpátek dostáváte buď ignor, anebo nedejbože nepřátelské reakce, může to být sakra těžký a vydřený koncert, při němž nezbývá než se spolehnout výhradně na kapelní soudržnost a silného ducha. Odehrajte to ale v každém případě naplno, protože i uprostřed patnácti lidí, z nichž pěti se nelíbíte a devíti jste jedno, může být jedna osoba, které bude vaše nasazení sympatické. Navíc, po občasném střetu s náročným publikem pak o to víc oceníte koncerty, kde vám fanoušci půjdou naproti.

Přeju vám (i sobě) spoustu vydařených koncertů, kde se nevyskytne ani jeden z bodů výše!

Tagy Zápisky Frontwoman koncert průšvihy

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Foto: Honza Švanda
Frontwoman ženské heavy rockové kapely The Agony. Kdysi studentka žurnalistiky na FSV UK, nyní žena v IT Service Delivery. Milovnice dobré kávy, vychlazeného Pilsneru, sarkastických textů a kvalitních riffů.  
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY