O krok dál s akustickou kytarou #5: Nebojte se jít s kůží na trh

Hrát a zpívat před lidmi?!

Pokud se rozhodnete vzít kytaru na nějakou akci, buďte připraveni na to, že si toho někdo všimne a bude chtít, abyste na ni hráli. Zní to jako samozřejmost, že? Často se ale stane, že se v nás exhibicionismus a stydlivost smísí do zvláštních paradoxů, kdy táhneme na zádech kytaru, ale všem tvrdíme, že na ni vlastně hrát neumíme. Nebo ji dokonce vytáhneme z obalu a naladíme, ale pak sedíme v koutě, nejistě brnkáme a tak trochu doufáme, že si toho nikdo nevšimne. Anebo možná všimne. Samozřejmě není nutné za všech okolností mávat kytarou a cpát se i do pro hudbu naprosto nevhodných momentů. Tím zásadním je nebát se a také dobře číst danou situaci.

Je například dobré položit si otázku, zda se jedná spíš o koncert, ať už veřejný nebo pro kamarády, či o akci typu zpívání kolem táboráku. Specifika hraní kolem ohně jsem popsala v tomto článku, týká se to ale i firemních večírků nebo třeba oslavy narozenin. Tam všude není vaším hlavním cílem předvést svoje kytarové schopnosti, ale vytvořit atmosféru, kdy se mohou všichni zapojit. Výhodou je, že na vás není upřena zdaleka taková pozornost, jako na koncertě. Na druhou stranu je třeba, abyste mnohem citlivěji vnímali, co je v dané chvíli nejlepší. Na rozjezd je vždycky dobré mít v zásobě pár písní, které všichni znají, nikoho neurazí a vy je umíte zahrát a zazpívat i poslepu. 

Teď se možná někteří z vás zarazí – zazpívat?! Tohle je článek o akustické kytaře! Krutou pravdou ovšem je, že pokud se nechystáte na post rytmického kytaristy do kapely nebo neplánujete rozjet YouTube kariéru ve fingerstyle, dříve nebo později přijde čas ke kytaře přidat alespoň nějaký zpěv. Ono to je totiž vlastně naopak – doprovodná kytara má svůj název od slova doprovázet, tedy doprovázet vokál. Ještě jsem nezažila, že by kytarista u ohně jen hrál a dav by sám začal zpívat. Respektive zažila, ale nikdy to nedopadlo moc dobře. Není však vůbec potřeba, abyste byli školení zpěváci, vaši kamarádi či kolegové také nejsou, a přesto si rádi zazpívají. Musí ale vědět, kdy mají začít, kdy bude refrén nebo kdy písnička končí a to je právě to nedůležitější, co by měli z vašeho hraní a zpěvu pochopit. 

Víc kytar, víc zábavy

Pokud už nějakou dobu hrajete na akustickou kytaru, asi jste si všimli, že tento hudební nástroj je v našich končinách celkem populární. Nezřídka se tak stane, že se na nějaké akci objeví ne jedna, ale třeba dvě nebo tři kytary. Všichni přítomní jásají, protože víc kytar znamená samozřejmě větší rámus a víc zábavy, přítomní kytaristé ale někdy rozpačitě váhají. Hraní ve dvou je skutečně mnohem zábavnější a pokud dodržíte pár jednoduchých pravidel, nemusíte se ho bát.

1. Nalaďte si kytary stejně, ideálně stejnou ladičkou. Dlouhé ladění někdy natěšené publikum nechce tolerovat, ale tomuto tlaku se nepoddávejte. Dvě rozladěné kytary jsou totiž o hodně horší, než jedna rozladěná kytara, zejména pokud večer ještě nepokročil do fáze, kdy už je to všem jedno. 

2. Domluvte se, kdo z vás hraní povede a kdo se přidá. Tohle je velmi důležité. Zapomeňte na falešnou stydlivost nebo galantní dávání přednosti („Tak začni…” – „Ne, tak začni ty…”– „Mně to zas tak nejde, hraj ty...”). Neúprosná logika praví, že kdo je lepší hráč, kdo má lepší rytmické cítění, ale hlavně kdo danou píseň lépe zná, měl by to celé táhnout. Pozor – neznamená to všechny přeřvat, strhnout veškerou pozornost na sebe a udělat z přátelského posezení u ohně one man show. Můžete klidně dát spoustu prostoru ostatním, je ale na vás celý song jakoby oddirigovat – tj. přidat, když se blíží refrén, kývnout, když se má začít zpívat (a sám začít), nebo rozhodnout se, že se na konci přidá ještě jeden refrén a hrát tak, aby nikdo nepochyboval, že teď ještě písnička nekončí.

Nebojte se, není to nějaký egocentrismus nebo předvádění se. Pokud na sebe tuto roli vezmete, velmi tím ulehčíte situaci všem, kdo budou chtít hrát s vámi. Jak těm méně zkušeným, kteří se třeba trochu stydí a rádi se jen tak přidají, tak ostříleným hráčům, kteří budou vědět obrazně řečeno „kde jsou”. Nikde není psáno, že na další písničku se nemůžete prostřídat.

3. Jestli jste již pokročilejší kytaristé, můžete zkusit další level – pokusit se, aby všechny kytary nehrály totéž. To jest pravou rukou úplně stejný rytmus, levou ve stejné poloze hmatníku. Samozřejmě byste měli hrát stejné akordy a stejnou písničku. Nemusíte ale už například hrát stejný obrat daného akordu. Tak, jako když aranžujete song pro kapelu, snažíte se každému nástroji najít jeho místo. Můžete tedy zkusit na každou kytaru hrát akordy v jiné poloze – například méně pokročilý kytarista hraje základní obraty akordů zatímco zdatnější hrají tentýž akord jako powerchord nebo openchord. Dostanete společně mnohem barevnější zvuk. Stejně tak strumming, zatímco jeden z kytaristů hraje máma-táta-děda, druhý může hrát perkusnější doprovod na zatlumené struny nebo naopak vybrnkávat. Opět, najednou vytáhnete ze společného hraní mnohem víc a také vás to bude víc bavit. 

Kytarové superschopnosti

Pokud častěji hrajete s jinými kytaristy, budou se vám velmi hodit následující kytarové superschopnosti – hraní podle sluchu, odpozorovávání akordů od spoluhráče a také transponování akordů během písně.

Hraním podle sluchu myslím schopnost odhadnout, jaký akord bude následovat. Je to něco, co přijde postupně časem, co ale také můžete aktivně trénovat. Začněte u úplně jednoduchých táborákových písní na pár akordů a zkuste je zahrát jen tak bez zpěvníku. Najdete další akord… a další? Kromě toho, že po nějaké době začnete v hlavě „slyšet“ následující akord, začnete si také všímat v jakých skupinách se vlastně akordy nejčastěji v písních vyskytují a jak fungují stupnice. Dokážete tak logicky odhadnout, jaký akord by mohl následovat. Například máme v písničce akordy Ddur a Adur? Pak je pravděpodobné, že další akordová změna bude Edur, nebo Hmi. Také by to mohlo být F#mi nebo C#mi. Ale asi to nebude třeba Bb nebo F. Pro lepší pochopení teorie se podívejte na následující video.

Druhá superschopnost se vám bude hodit, pokud hrajete s někým, kdo danou písničku umí zpaměti a nemáte po ruce zpěvník/mobil/tablet. Jde jednoduše o to, sednout si proti sobě a „přečíst" akordy, které váš spoluhráč mačká na hmatníku a bleskurychle je zahrát také. V teorii jednoduché, v praxi zejména u rychlejších songů dobré cvičení v pohotovosti a rychlosti. 

A nakonec poslední dovednost – naučit se transponovat (jednoduché) písničky takříkajíc za pochodu. Když například máte ve zpěvníku Anděla od Gdur ale ukáže se, že pro přítomné posluchačstvo nebo pro vás je tato poloha prakticky nezpívatelná, získáte nehynoucí obdiv, když song vmžiku zahrajete třeba od Ddur. Čím složitější píseň, tím je to samozřejmě náročnější na soustředění. Těch jednoduchých je ale v táborákovém repertoáru většina. Mně v tom pomáhá jediná věc, kterou jsem si zapamatovala z mnoha let hudební nauky, totiž jak jdou za sebou akordy v kvintovém kruhu. Když tedy například transponuji z G do D, posunu si všechny akordy v hlavě o jedno políčko. 

Dalo by se lehce namítnout, že v době aplikací jako Ultimate Guitar už nic z těchto schopností není potřeba a je pravda, že vídám kytaristy hrát s tabletem, kde si dokážete písničku přetransponovat na jedno kliknutí. Stejně jako není třeba vymýšlet akordy, protože tam přece všechny písničky jsou. Je to tedy jen na vás, kterou cestu zvolíte, všechny zmíněné dovednosti vás ale, na rozdíl od prostého čtení z tabletu, velmi posunou jako muzikanty a kdyby vám náhodou ve tři ráno u ohně došla baterka, budete za ně rádi. 

Od jam sessions ke kapele

Neláká vás hraní u táboráku nebo pro partu rozveselených kolegů, ale chcete naopak hrát a tvořit hudbu společně s dalšími muzikanty? Přemýšlíte o hraní v kapele? Zkuste se domluvit s někým, kdo také hraje na kytaru a začněte se společně scházet a jamovat. Přizvěte další muzikanty, nebo se naopak poohlédněte po nějaké partě, ke které se můžete přidat.

Představa, že byste měli svoje hráčské dovednosti předvést před dalšími hudebníky, samozřejmě může být ještě mnohem děsivější, než zahrát přátelům u ohně Slavíky z Madridu. Skvělé tipy, jak se s tímto pocitem poprat, najdete v následujícím videu. Jak autor velmi hezky popisuje, na jam session zpravidla nemusíte nikomu nic dokazovat, nikdo vás nehodnotí, nemůžete prohrát nebo vyhrát. Všichni nějak začínali a mají pochopení pro to, že si třeba nejste úplně jistí. Navíc při společném hraní není nutné, respektive ani možné, aby všichni hráli fenomenální sóla nebo vyhrávky. Pokud dokážete v rytmu hrát jednoduchý strumming na jednom nebo dvou akordech, pro začátek to úplně stačí a vytvoříte tak zdatnějším hráčům skvělý základ právě třeba pro sóla. Dohromady pak může vzniknout hudba, do které přispěje každý z vás svým dílem a podle svých schopností.

I když to na začátku může působit jako velká výzva, sdílet radost z hudby s někým dalším a navzájem se inspirovat, je jednou z nejlepších motivací, proč kytaru neodložit po pár pokusech zpátky pod postel, ale naopak neustále hledat způsoby, jak se zlepšovat. Už to není jen o pilování techniky, ale především o trávení času s lidmi, které baví stejné věci, jako vás. A navíc – nikdy nevíte, kdy se z improvizovaného setkání s kytarami stane třeba zárodek budoucí kapely. Tak ať vám to hraje!