O krok dál s akustickou kytarou #4: Proměňte vybrnkávání ve fingerstyle

1. Trsátko podruhé

Při vybrnkávání se velmi pravděpodobně objeví hned v úvodu zase ta otřepaná otázka: prsty, nebo trsátko? Pokud prsty, tak jaké? A jaké trsátko? Možností je více a žádná není špatně. Jak už jste nejspíš zjistili, pokud jste zkoušeli začít hrát s trsátkem, trsátko má mnohem ostřejší a průraznější zvuk než prsty. Jsou chvíle, kdy se nám to spíš hodí – například když hrajete pro velký kruh kolem ohně nebo jinou větší sešlost. Tichého drnkání by si nikdo ani nevšiml, s trsátkem máte větší šanci. Stejně tak, pokud dostanete do ruky starou kytaru, která moc nezní. A samozřejmě když hrajete songy, které mají být od podstaty hlasité a průrazné. Velkou výhodou také je, že můžete přejít plynule do strummingu a pokračovat s trsátkem. 

Oproti tomu vybrnkávání prsty je mnohem jemnější, intimnější, tišší. Nabízí mnohem těsnější fyzický kontakt se strunami, což se zpětně promítne i do vašeho hraní. Když se díváte uprostřed noci do dohasínajícího ohně s pár kamarády, když hrajete dětem ukolébavku nebo když hrajete na akustiku s ozvučením, je to určitě dobrá volba. Tady je dobré podotknout, že je samozřejmě rozdíl, jestli brnkáte nehty nebo bříšky prstů. Dobré je zvládnout obojí, aby vaše hráčské schopnosti nebyly závislé na návštěvě nehtového studia, pokud ale hrajete častěji nebo plánujete nějakou kytarovou událost, je fajn neostřínat si den předem nehty na pravé ruce, jak nejvíc to jde. Přeci jen tato „přírodní trsátka“ jsou zejména pro vybrnkávání velmi praktická a u mnoha akustických či klasických kytaristů uvidíte, že svým nehtům věnují značnou péči. 

Kytaristé jsou vynalézaví tvorové, a tak se nám nabízí také řada hybridních možností. Například trsátkem brnkat basové struny a vybrnkávat zbylými třemi prsty. Funguje to docela dobře, pouze se musíte přeučit zažité pořadí prstů – jelikož ukazováček je zaměstnán držením trsátka, musíte vtáhnout do hry i malíček, kterému se ze začátku moc nechce, je zvyklý většinou nic nedělat. Chce to trochu cviku, získáte ale další funkční prst pro vybrnkávání. Protože je v každém případě vítané, když jsou basové struny lépe slyšet, můžete si také pořídit speciální vybrnkávací trsátka na palec, takzvané thumbpicks neboli prstýnky. I ty vás možná nejdřív trochu potrápí, skvělé tipy jak s nimi začít najdete v následujícím videu.

2. Když jsme ještě vybrnkávali...

Pokud jste stejně jako já začínali na akustickou kytaru s Máš má ovečko dávno spát nebo Montgomery, dost možná jste se kromě ultimátního strumming patternu máma-táta-děda naučili také základní vybrnkávání na tři a na čtyři doby. V podstatě se jedná o rozložený akord, kdy palcem brnknete na příslušnou basovou strunu a ukazováčkem, prostředníčkem a prsteníčkem postupně projedete akord odspoda k nejvyššímu tónu a zpět. V případě tříčtvrťového taktu vám to vyjde zpět k ukazováčku, u čtyřčtvrťového musíte přidat ještě jednou bas a znovu se vrátit na ukazováček. Takhle to vypadá zapsané do tabulatury v případě akordu C dur. Tím bychom mohli být s vybrnkáváním hotovi, ne?

Příznám se, že i když jsem základní postup časem začala různě obmněňovat, velmi dlouho jsem žila s pocitem, že tohle je s hlediska vybrnkávání v zásadě všechno. Až později jsem se pozorněji zaposlouchala do hudby Paula Simona, Marka Knopflera nebo třeba Karla Plíhala a došlo mi, že to je zásadní omyl. Pokud se zaposloucháte do skladeb, které najdete pod označením fingerstyle, ohromí vás složitost vybrnkávaných doprovodů – jako by najednou zněly nejméně dvě kytary! Jejich princip totiž spočívá v tom, že palec hraje jakoby nezávisle na ostatních prstech, čímž simuluje basovou linku a zároveň i trochu perkusistu, neboť pravidelnými úhozy do basových strun udržuje rytmus. Pojďme se tomuto typu doprovodu trochu podívat na kloub.

3. Travis picking

Nejprve se zaměřme na palec, který podobně jako basák s bubeníkem v kapele udržuje základní rytmus a groove. Důležité je, aby palec hrál naprosto automaticky a nezávisle, při nácviku fingerstylu tedy pravděpodobně zakusíte podobný rozštěp osobnosti, jako když se pokoušíte hrát zároveň akordy a basovou linku na pianu. Nyní ovšem v rámci jedné ruky. 

Basové struny jsou na kytaře tři – na kterou z nich kdy zahrát? Zásadní je, aby na první dobu palec vždy hrál základní tón (tzv. root note) daného akordu. Pokud tedy hrajete libovolný akord A, například A(dur), A7, Ami nebo Amaj, palec vždy začíná brnknutím na strunu A. Výjimkou je, pokud narazíte například na akord A/G – jak jsme si řekli v minulém díle seriálu, tam patří bas G. Pokud toto jednoduché pravidlo nedodržíte a začnete jiným tónem, doprovod působí jaksi převráceně a pokulhává.

Asi nejznámějším typem fingerstyle doprovodu je takzvaný „travis picking“, který se používá zejména v country, folku a blues. Tato technika dostala jméno podle Merle Travise, amerického country kytaristy z Kentucky (1917–1983). Travis sice nebyl prvním, kdo tuto hru použil, ale proslavil ji natolik, že se podle něj začala nazývat. Její kořeny však sahají až k blues a ragtime z počátku 20. století. Kytaristé v té době začali používat palec k simulaci levé ruky pianisty (basová linka) a prsty k simulaci pravé ruky (melodie).

Při travis pickingu hraje palec pravé ruky pravidelný střídavý bas – většinou na struně E a D, případně A a D, podle akordu. Tento bas vytváří dojem stálého doprovodu, skoro jako by hrál basista. Ostatní prsty hrají melodické tóny nebo akordové doplňky na vyšších strunách. Vzniká tak překrývání basové linky a melodie, které zní, jako by hrály dvě kytary současně. Rytmicky je travis picking hodně synkopovaný – palec udržuje pravidelný puls, zatímco prsty proti tomu „vyšívají“ nepravidelnější melodické akcenty.

4. Najít svůj fingerstyle

Pokud vás travis picking nezaujal nebo se pohybujete v jiných žánrech, zkuste prozkoumat další možnosti fingerstyle hry. Na internetu je tento způsob hraní velmi populární a můžete tak najít fingestyle verze songů snad všech žánrů a obtížnosti. Základem některých může být klasická kytara, jiné proměňují klasické postupy moderním způsobem. Ten využívá kromě brnknutí také různé perkusivní zvuky či tapping a další techniky, který známe ze sólové kytary.

Průkopníky tohoto typu fingerstylu jsou například Tommy Emmanuel z Austrálie nebo Don Ross, který se stal vítězem soutěže U.S. National Fingerstyle Guitar Championship. Na Youtube patří mezi hlavní propagátory této techniky například Andy McKee nebo Sungha Jung – korejský kytarista, který začínal na YouTube jako teenager a dnes je z něj světová fingerstyle hvězda.

Při tomto způsobu hry se z akustické kytary stává neuvěřitelně barevný nástroj, který obsáhne obrovskou škálu rytmů a nálad. Doufám tedy, že vás tento díl inspiruje k tomu, podívat se na svojí starou kytaru zase trochu jinak a vyzkoušet něco nového. Alespoň mě po shlédnutí následujícího videa už svrbí prsty, abych se zase jednou pokusila trochu to své prachobyčejné vybrnkávání posunout.