O krok dál s akustickou kytarou #1: Trsátko, sýkorky a ploštice

Znám spoustu lidí, kteří v tomto bodě kytaru odložili. Nebavilo je hrát pořád dokola ty samé písničky, nějak to znělo pořád stejně, začala to být nuda. Zároveň chodit na hodiny doprovodné nebo rytmické kytary jaksi nebývá zvykem. Dnes by možná mí vrstevníci v době svých tehdejších kytarových začátků zabrousili na YouTube a hledali nějaké nové fígle a inspirace. Pokud ale nevíte, co přesně hledáte, není to vůbec jednoduché ani dnes. Tenhle miniseriál je určený pro všechny z vás, kteří jste se prokousali kytarovými začátky a teď hledáte, jak se posunout dál. Nebo jste kdysi dávno v rámci celkového životního „zmoudření” uklidili kytaru na půdu a tam čeká na chvíli, kdy se do toho konečně zase „pořádně obujete”.

Nečekejte žádné složité techniky jako v předchozím seriálu věnovaném převážně sólové kytaře. Tipy, které vám nabídnu v tomto a dalších dílech, upotřebíte hned u prvního táboráku, ke kterému si letos v létě s kytarou sednete. Tak zkuste vytáhnout zaprášený case zpod postele, natáhnout nové struny, naladit a jdeme na to!

1. Zase to trsátko!

Na začátku si budu rovnou protiřečit a vybalím na vás ne zcela jednoduchý požadavek, abyste se v rámci svého posunu do vyšších sfér doprovodné kytary naučili používat ten malý kousek plastu zvaný trsátko. Je mnoho důvodů pro – budete mít mnohem lepší kontrolu nad tím, které struny a jak vám zazní. Vaše údery budou přesnější, rytmičtější, jistější. Lépe se vám bude hrát na zatlumené struny a vůbec využívat všechny perkusní zvuky, které kytara nabízí. Nezničíte si nehty. Můžete hrát víc nahlas. Vypadá to cool! Je tu tedy i pár zanedbatelných nevýhod – trsátka mají tendenci se ztrácet a u táboráku padat do míst, kam už nedosvítí čelovka nebo nedejbože dovnitř kytary. Obecně ale výhody vysoce převažují.

Pokud si půjdete koupit své první trsátko, dejte si pozor na dvě věci. Zejména ze začátku mají trsátka tendenci vám z prstů vypadávat, volte tedy taková, která mají protiskluznou úpravu v místě, kde je držíte. Někomu vyhovuje hrubá protiskluzná struktura, jako má třeba Dunlop Max Grip, dobrou volbou je i jakoby matný, ale hladký povrch, například Dunlop Tortex. Vyhněte se lesklým hladkým trsátkům, která sice vypadají krásně, ale velmi snadno se vám z prstů vysmeknou. 

Dále existují různé tloušťky a tedy i tvrdosti trsátek. Čím měkčí trsátko, tím více se prohýbá, když s ním hrajete. Vytváří to takový pleskavý, nepříliš hlasitý zvuk. Zároveň ale pokud s trsátkem začínáte, měkké trsátko vám odpustí, když ho držíte příliš pevně a pro začátek je to dobrá volba. Naopak trsátka s tloušťkou více než 1 mm prakticky neohnete, hrají hodně hlasitě a tvrdě a pokud je svíráte mezi prsty moc pevně, zasekávají vám o struny. Na začátku se jim tedy určitě vyhněte.

Více o vlivu trsátek na zvuk kytary skvěle popsal Adam Pakosta v nedávném textu o nahrávání akustické kytary. Vyzkoušejte si tedy různé typy a tloušťky, abyste přišli na to, co vám sedne a začněte raději měkčími trsátky. Nakonec se pravděpodobně ustálíte někde uprostřed, já už léta hraju trsátky toušťky kolem 0,75 mm.

2. Aby vám sýkorka neuletěla

Jak ale začít? I když jsem se slíbila vyhnout sólové kytaře, tak docela to nejde. Mnoho technik, které jsem se naučila v rámci hodin sólové kytary, totiž velmi ovlivnilo i moji hru na doprovodnou kytaru. Způsob držení a používání trsátka je jednou z nich. Začít tedy klidně můžete stejně, jako byste se učili hrát na jednotlivé struny. Vaším cílem je mít co nejlepší kontrolu nad úhozem na strunu. A je celkem jedno, jestli se to týká jedné struny, nebo všech šesti.

Podstatný je, stejně jako u sólové kytary, úhel, který svírá trsátko vůči strunám. Pokud byste totiž hráli s trsátkem vodorovně, velmi brzy jej frustrovaně odložíte – bude se zasekávat o struny, padat dovnitř kytary a váš strumming bude jakýkoli, jen ne plynulý. Když ale mírně pokrčíte palec tak, aby trsátko svíralo se strunami úhel zhruba 45°, uvidíte podstatný rozdíl. Kontakt trsátka a strun je mnohem hladší a plynulejší. 

Další důležitý moment se týká síly, jakou svíráte trsátko mezi prsty. Držte je pevně, ale ne tak, aby stisk paralyzoval celou vaši ruku. Vzpomínám, jak jsem kdysi byla u kroužkování ptáků. Sýkorku musíte za nožky držet pevně, aby se vám za žádných okolností nevysmekla, nesmíte jí ale nožičky rozmačkat. Stejné je to s trsátkem. Samozřejmě, pokud porvé v životě držíte v ruce sýkorku, pravděpodobně vám soustředění na správnou sílu stisku způsobí křeč v celé paži. Pokud začínáte s trsátkem, také ho budete držet „vší silou” v obavách, aby vám z ruky nevypadlo. Soustřeďte se na uvolnění stisku, postupně zkoušejte co nejměnší množství síly, nebo spíš pevnosti, jakou ho ještě držet, abyste ho neupustili. Nemusíte se bát, trsátko vám na rozdíl od sýkorky neuletí. A čím volnější bude vaše ruka, tím lépe se vám bude hrát. 

3. Setřást z ruky ploštici

Mezi sólovou a rytmickou hrou trsátkem je ale přeci jen jeden podstatný rozdíl. Zatímco úder na jednotlivou strunu vychází z palce a ukazováčku, brknutí na všchny struny vychází ze zápěstí, případně z lokte. Přichází správný okamžik pro to, podívat se do zrcadla a zkontrolovat si techniku pravé ruky, jestli jste se ji náhodou kdysi dávno samo-nenaučili špatně. Zkuste zahrát jednoduchý rytmus pravou rukou – ten, který umíte nejlépe. Vnímejte pohyb ruky: odkud vychází síla úderu? Která část ruky se hýbe? Máte ji uvolněnou, nebo hrajete spíš silou?

V ideálním případě máte celou ruku volnou a pohyb, kterým přejíždíte struny, vychází z vašeho zápěstí. Je to podobný typ pohybu, jako když na vašem ukazováčku objevíte sedět ploštici a chcete ji rychle prudce setřást. Nebo když si namočíte ruce a chcete z nich setřást vodu co nejprudším pohybem. Pohyb vašeho zápěstí je prudký, rychlý, energický, ale ne silový nebo zaťatý. To platí i v případě, kdy mezi ukázováčkem a palcem držíte trsátko. V tomto případě si můžete představit, že nevítaný hmyz sedí na trsátku – chcete se zbavit ploštice, ale nikoli trsátka! Palec a ukazováček svírají trsátko pevně, zbytek ruky je ale naprosto uvolněný. 

Druhou možností, na kterou jsem často narazila, je vedení pohybu z lokte, jako bylo vidět v předcházejícím videu. Výhodou je, že pro začátečníky může být tento způsob pohybu ruky při strummingu jednodušší a pro běžné hraní „u táboráku” se jeví jako naprosto dostačující. Zároveň ale pokud budete takto hrát nekolik večerů za sebou až do ranních hodin, může se snadno stát, že vás bude bolet ruka – pohyb celého předloktí přeci jen vyžaduje mnohem víc energie, než pohyb zápěstí.

Zkuste také porovnat rychlost, jakou dokážete mávat uvolněným zápěstím, předloktím nebo celou rukou. Strumming vedený ze zápěstí vám dovolí hrát mnohem rychleji, takže pokud pomýšlíte na funky frázování nebo rychlejší songy s komplikovanějším rytmem, stejně se tomuto způsobu hraní nevyhnete. Je to také cesta, jak vydržet hrát dlouho a často, aniž byste měli křeče v ruce nebo zánět šlach. Výhody vedení úderu na struny ze zápěstí ukazuje následující video, stejně jako výbornou paralelu ke hře na bicí – i zde vám jde o ekonomičnost, přesnost a švih úderů. 

4. Trsátko? Ne, díky!

Pokud si v tuto chvíli říkáte, že trsátku jste už kdysi dali dost šancí, neláká vás to a zkrátka to není nic pro vás, nemusíte se bát. Většinu věcí, o kterých budeme mluvit v následujících dílech tohoto seriálu, zvládnete bez problémů zahrát i bez trsátka. Způsobů, jak hrát strumming bez trsátka, je vícero, za mě nejlepší možnost je ukázána v následujícím videu. Vypadá to téměř jako byste hráli trsátkem, ukazováček a palec se dotýkají a zatímco úder dolů hrajete špičkou (nebo nehtem) ukazováčku, směrem vzhůru prsty malinko posunete tak, abyste brnkali na struny špičkou palce. Tento způsob hry vám – narozdí třeba od brnkání pouze palcem nebo naopak všemi prsty – umožní dosáhnout velmi podobné razance a přesnosti úderu jako hraní s trsátkem. 

Největším nebezpečím strummingu bez trsátka je totiž jakási rozplizlost nebo rozostřenost celé rytmiky. Pokud si jen tak brnkáte u dohasínajících uhlíků, úplně nevadí, že vám z každého akordu zazní jiný počet strun (když hrajete všemi prsty), že je doprovod jaksi tlumený a zastřený (pokud brnkáte bříškem palce), nebo že je brnkání jemné a nejisté (když hrajete jen ukazováčkem). Ve chvíli, kdy byste si chtěli zahrát nějaký rychlejší rockovější song nebo i jen prachobyčejné Slavíky z Madridu, ale potřebujete pořádně přidat. Jak na dynamice doprovodu, tak na jeho přesném frázování a rytmice. 

Ať už se tedy rozhodnete trsátku dát ještě jednu šanci nebo ne, začněte u pravé ruky a u způsobu, jakým hrajete doprovod. Podívejte se do zrcadla, vnímejte napětí v pravé ruce i to, odkud vlastně vychází každý úder do strun. Hledejte, jak vést úder co nejpřesněji a nejjistěji, s minimem vynaložené energie. A samozřejmě, jako se všemi novými technikami, začínejte pomalu. Vezměte si trsátko nejprve na nějaký pomalý song, který dobře znáte, má jednoduchý rytmus a minimum změn akordů.

A co vaše kytara, ještě leží na půdě? Drželi jste někdy v ruce sýkorku? A jaká témata by vás zajímala v následujících dílech seriálu? Nechte nám zprávu v komentářích na facebooku :)