Čítanka z hudební tvorby #3: Laskavý raubíř Flea

Flea. Vlastním jménem Michael Peter Balzary. Dříve pouliční krysa z L. A. Dnes snad nejslavnější baskytarista na světě, který však stále zůstává raubířem a sympaťákem. Intenzivně a s laskavostí vzpomíná ve své autobiografii na dětství a dospívání – před tím, než přišla sláva Red Hot Chili Peppers. Na jaký hudební nástroj začínal hrát? Co musí dělat kapela? A jak vnímá hudbu? Toto je třetí díl komentované čítanky z hudební tvorby, tentokrát o tom, jak to dělá Flea. Citované úryvky jsou z knihy Acid for the Children: Vzpomínky, kterou přeložila Adéla Polka a vyšla v nakladatelství 82 Book & Design Shop.

Hudba (I.)

Na prvních stránkách své autobiografie popisuje Flea – až poeticky – setkání s hudbou a jejím zprostředkováním – bylo to pro něj něco neskutečného: „Walter skloněný nad basou, bubeník se žvárem v koutku se uvolněně pohupuje do rytmu, hráči na dechy se střídavě nadechují a troubí, soustředění mezi nádechy a výdechy, klavírista hraje neuvěřitelné improvizace. Kdyby přede mnou v tu chvíli Mojžíš rozdělil moře nebo můj pes začal plynule mluvit britskou angličtinou, nebylo by to pro mě zdaleka tak fascinující.“ Jeho nevlastní otec Walter mu tehdy ukázal trochu jinou hru na hudební nástroj: „Když Walter rozvibroval svůj kontrabas, ohromila mě intenzita, s jakou na nástroj hrál. Pokaždé. Svíjel se okolo něj jako hroznýš v džungli, který vymačkává život z prasete bradavičnatého, plně a hluboce se nořil do hutných bebopových basových linek a pohupoval se tak živelně, jako by mu šlo o život. Snad chtěl vypálit díru do nebe. Narvu to do vás, vy sráči. Bylo to tak fyzické! Hrál brutálně zuřivě, nikdy jsem to pak u nikoho nezažil.“

Zároveň mu díky němu došlo, že bolest má pro tvorbu hodnotu a že zranění lze proměnit v něco pozitivního: „Walter nebyl dost stabilní na to, aby se dokázal postarat o sebe nebo někoho dalšího a byl tak prudce nepředvídatelný. Ale ukázal mi, jak lze proměnit bolest v něco krásného. Když jsem ho sledoval, jak hrál, pochopil jsem něco, co by on nikdy nedokázal vyjádřit slovy. Nevědomky jsem pozoroval, jak dokáže využít své osobní životní drama a vytvořit strhující umění. Hněv a osamělost, nedostatečná péče a zranění mohou být palivem. Pro ty největší výkony. Za bolest by měl být člověk vděčný, byť není potřeba ji vyhledávat, má ohromnou hodnotu. Než jsem poznal Waltera, hněv i vztek pro mě byl nepřítelem a zdrojem hrůzy. […] Walter mi ale ukázal, že tahle energie utrpení se může proměnit v povznášející lásku.“

Trubka, basa a kapela

Flea hrál nejprve na trubku, byla to pro něj „královna mezi nástroji“: „Divoká mašina se zakřivenými píšťalami, ventilky a rozkvetlým zvonkem. Puzzle z chladného kovu a maziva, ale po přiložení k ústům lidské bytosti, která do ní vdechne lásku, se zahřeje a ožije, spojka s bohem, nadpozemský zvuk. […] Trumpetisti pro mě byli králové. Když se na Bancroftu naskytla příležitost začít hrát na trubku, šel jsem do toho.“

O pár let později ho oslovil jeho kamarád Hillel Slovak (původní kytarista RHCP), zda by nechtěl hrát na basu v jeho kapele: „Pak se mě Hillel zeptal: ‚Nechceš se naučit hrát na basu a vzít to místo Todda?‘ ‚Jasně.‘ V tu chvíli jsem se cítil milovaně, snad víc než kdykoli předtím. Celý nadšený jsem si běžel pořídit levnou malou baskytaru Fender pro začátečníky a začal do ní mlátit. […] Basa rozvíjela moji představivost úplně jinak než trubka. Když jsem hrál na trubku, snil jsem o tom, že budu hrát s jazzovými velikány, že budu součástí symfonického orchestru a že se ze mě stane skvělý, výrazný a respektovaný hudebník. Jenže v momentě, kdy jsem vzal do rukou basu, stalo se ze mě zvíře. Vlastně… napřed pozér, ale kdesi hluboko, zvíře. […] Od první vteřiny jsem byl připraven obětovat tomu život, vykrvácet pro to, vystřelit se do vesmíru.“ Po letech se k té chvíli vrací. Možná i proto dnes existuje Fender s jeho podpisem, tehdy ale šlo jen o to, že našel něco, pro co byl ochoten vykrvácet.

Při hře na basu Flea netrávil čas učením se cizích skladeb. To má podle něj mělo výhody i nevýhody: „Rád jsem se ztrácel v rytmu, ale netrávil jsem čas učením se cizích skladeb. Sice mi to pomohlo s definicí vlastní estetiky, ale brzdilo mě to ve skládání, protože mi chybělo řemeslo. Zbožňoval jsem prostě ten pocit, když jsem pod prsty ucítil kovové struny, jak hluboce zaduněly, poté, co jsem do nich udeřil a vymýšlel, jak po nich budou moje prsty tančit.“

Čím ale trávil čas bylo jamování a hledání něčeho, co nazývá „posvátným místem“. Zároveň v knize poskytuje „návod", jak se k tomuto místu dostat: „Naše jamování bylo většinou plné idiotských sól, ale občas došlo i na vzácně půvabné momenty, objevoval jsem v sobě něco nového, nepopiratelnou hloubku, zvuk, se kterým už se nedalo jen tak vyjebat, protože vycházel z posvátného nitra. […] Na tomto posvátném místě jsem nacházel klid… Věděl jsem, že když už jsem jednou našel způsob, jak se k němu dostat, bude tam navždy. Můj život dostal smysl. V tomhle nejsem nijak originální, všichni máme své posvátné místo, ale abychom se k němu dostali, musí být naše poslání čisté a náš cíl pravdivý. Stačí o tom jen trochu začít přemýšlet jako o mocenském nástroji, kariérním posunu a celý proces se pokazí. Na cestě máte potkávat radost, bolest, dobrodružství, je to o hledání, jehož cílem je láska. […] Musíte mít vůli zasvětit této cestě celý život, nedělat z toho prostředek k dosažení cíle, jen možnost si to kurva užít.“

A v neposlední řadě také radí kapelám, jak by to měly dělat. Protože i zde jde o duchovno. Kapela totiž musí dělat víc, než jen dobře hrát: „Kapela musí lidi zasáhnout hluboko uvnitř, musí v nich probouzet skryté emoce, svobodu a krásu, často zastíněné každodenním životem, vyvolávat pocity, o kterých člověk ani neví, že je má. Naučit se dobře hrát na nástroj dovede každý, je ale třeba do toho vložit ducha… Napojit se na lidi a rozechvět jejich srdce.“

Hudba (II.)

Hudba totiž funguje také jako sociální síla. Například pro ty, kteří jsou dole (špatně se narodili, jsou vyloučeni na okraj společnosti, nebo prostě nemají štěstí). Hudba jim pak buď pomáhá přijmout jejich tvrdý úděl, nebo s ním naopak nesouhlasit. Flea ve své knize mluví i o této hudbě, která není jen „pro zábavu“. Tato hudba podle něj umí spojovat lidi a dodávat jim sílu: „Ti, kteří žijí na okraji společnosti, potřebují zvuk, kterému by mohli věřit. Zvuk, který nemohou normouši vlastnit ani napodobit. Povzbuzuje marginalizované a buřiče. Je soundtrackem jejich života, kterému rozumí jen oni sami. Mluví za ty, kteří by jinak nebyli slyšet. Osvítilo mě, že hudba není jen hezká zábava, která lidi přivede na jiné myšlenky a rozveselí je. Vzpomněl jsem si na staré jazzmany, jak byli k nezastavení, a jak hudba, kterou hráli, představovala jejich osobní hlas, který žádný bohatý člověk nemohl nikdy umlčet.“

V závěru své knihy Flea znovu opakuje své poselství, akorát ho posouvá i mimo hranice hudby: „To, že vám dalo vaše dětství na prdel a zanechalo ve vás bolest, ještě neznamená, že musíte v tomhle kruhu pokračovat. Umožněte svému zranění stát se zdrojem největšího soucitu, nejhlubší lásky a porozumění. Můžete dělat cokoli. […] Chyboval jsem mnoho let tím, že jsem se snažil utíkat, dokud jsem se nenaučil vzdát se, přijmout svou bolest jako požehnání, začít důvěřovat lásce a nechat se jí změnit.“

Nenechat nelásku vdýchnout nenávist. Stephen King v románu Svědectví píše: „Hudba má moc konejšit nezkrotné bestie.“ A ještě dodává: „Nelze mít nerad někoho, kdo má rád kytaru.“ Nevím, jestli – alespoň s tím druhým tvrzením – lze vždy plně souhlasit. Nelze ale mít nerad Fleu. Podle něj má hudba moc proměnit vaši bolest v něco dobrého. S tím souhlasit určitě jde. To není málo.

Flea: Acid For The Children: Vzpomínky. Přeložila Adéla Polka. Bratislava: 82 Book & Design Shop, 2024, 432 stran.