něco něco zní na majonéze hlučněji, tělesněji a bez omluv

Když jsem před dvěma lety psal o třetí desce něco něco, označil jsem ji za nahrávku, na které se domácí dvojice znovu inspiruje, ale neopisuje. Platí to i dnes, jen s jedním zásadním posunem. Třetí byla v dobrém slova smyslu producentská deska: zvukově vycizelovaná, pečlivě poskládaná, průzračná a uhlazená tak, aby každá klávesová plocha, bicí pattern, kytarový doprovod i vokál měly přesně vyhrazené místo. Jenže právě tahle začištěnost se zpětně stala i bodem, od kterého se kapela potřebovala odrazit jinam. „Na nové desce jsme se nechali trochu unést a zahladili jsme prvotní nápady víc, než bylo potřeba,“ přiznal mi po pár měsících od vydání Třetí skladatel a producent Tomáš Tkáč ve Vltavském ArtCafé. Novinka majonéza zní jako přímá odpověď na tento pocit. Ne jako omluva, protože Třetí žádnou omluvu nepotřebovala, ale jako vědomé rozhodnutí neztratit v produkční práci prvotní impuls, tělesnost a radost z hlučnější kapely.

Důležité ale je, že tahle změna nezačala až aktuální deskou. Něco něco ji po Třetí ohlašovali sérií singlů, které se na majonézu nakonec nedostaly, ale k jejímu pochopení jsou podstatné. Nečekej! fungoval jako manifest nového startu a sebeobhájení. Všechno se rozpadá už do výsledného tvaru přizvalo Vaška Švestku za bicí a tematicky rozkymácelo půdu pod nohama. Do tmy pak proměnu ještě víc ztělesnilo: otevřelo touhu, samostatnost, noční pohyb a fyzický tah, který se na nové desce naplno překlápí do kratších, ostřejších a kytarovějších skladeb. Něco něco už zkrátka nejsou jen Alžběta Tkáč Trusinová a Tomáš Tkáč. Na čtvrtém albu je plnohodnotným členem také bubeník Vašek Švestka a právě tahle proměna ze studiově uvažující dvojice v sevřenější trio je na výsledku slyšet od prvních taktů.

Název majonéza není jen náhodný vtípek nebo záměrně nevkusná slovní provokace. Funguje jako klíč k celé desce: k tělesnosti, požitku, sebeironii a chuti nebrat vlastní výpověď zbytečně posvátně. Něco něco tentokrát píšou přímočařeji než dřív, ale ne jednodušeji. Spíš jako by se zbavili ostychu své pocity a postoje schovávat do uhlazenější poetiky. Ses zasek převrací galantnost v malou mocenskou hru, noční plán se vrací ke zlomenému srdci, k mladším verzím sebe sama a k rannímu okamžiku, kdy se všechny chyby zdají větší, než ve skutečnosti jsou. mám ráda je drzá oslava vlastní síly, tělesnosti a chuti vzít si prostor, zatímco sama doma glosuje pohodlné přežívání mezi gaučem, telefonem a neochotou hnout se z místa. V záporné postavě kapela otevírá extrémní emocionalitu bez snahy ji uhladit do přijatelné podoby, Dýchej naopak funguje jako jedno z mála albových zastavení, tiché objetí uprostřed přetlaku. Závěrečné střepy pak nechávají doznít otázku, co všechno v sobě člověk dokáže rozbít, když se přestane hlídat.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Po hudební stránce je majonéza nejkapelnější nahrávkou něco něco. Neznamená to, že by z ní zmizela producentská pečlivost Tomáše Tkáče, spíš se tentokrát podřídila tlaku, tahu a bezprostřednosti. Kytary jsou vytažené dopředu, bicí Vaška Švestky nejsou jen rytmickou oporou, ale jedním z hlavních motorů alba a elektronika tentokrát méně obaluje než ostří kontury. Jestli Třetí často sázela na promyšlené vrstvení a přesně dávkovanou náladu, majonéza působí jako deska, která se nechce příliš dlouho rozmýšlet. Má pouhých osm skladeb a něco přes třiadvacet minut, ale v jejich rámci se kapela chová, jako by chtěla z každého nápadu vymáčknout maximum energie dřív, než se začne sama sebe ptát, zda je dostatečně elegantní. Ve zvuku nové desky se naplno ukazuje postupné tvrdnutí, které něco něco ohlašovali už samostatnými singly mezi alby – majonéza tenhle pohyb dotahuje. Tam, kde dřív zůstával větší prostor pro synthpopovou melancholii a postpunkovou eleganci, se teď častěji prosazuje kytarový tlak, úsečnější stavba a refrény, které se chtějí spíš vykřičet než jen čistě odzpívat. S nadsázkou zmíněné inspirace od Limp Bizkit po Vypsanou fixu se tu neprojevují jako doslovné citace, ale jako chuť dovolit si větší tah na bránu.

Důležité je, že něco něco ani v tvrdší poloze neztrácejí smysl pro popovou zkratku. Skladby jsou krátké, přehledné a vystavěné kolem nápadů, které se rychle zarývají pod kůži. Mix a mastering Bena Ettera pomáhají tomu, že album zůstává hutné, ale ne zablácené. I v hlučnějších momentech je v něm dost vzduchu pro vokál Alžběty Tkáč Trusinové. Ten se tentokrát méně vznáší nad aranžemi a častěji je přímo rozráží. I díky tomu majonéza nepůsobí jako studiová konstrukce, ale jako deska napsaná směrem k pódiu. Na mysl se místy derou přirovnání k punkově novovlnným Blondie i devadesátkovým rošťákům Carter USM nebo The Dandy Warhols.

Nové album tak výrazně přitakává živé podobě něco něco. Je fyzičtější, méně opatrné a jde víc na dřeň. V jeho nejlepších momentech je cítit klubový prostor a radost z toho, že kapela může znít přímočařeji, aniž by ztratila vlastní rukopis. Proto se nedivím nadšení fanoušků ani samotné kapely z atmosféry posledních koncertů. Nové písně jako by byly napsané nejen pro sluchátka, ale rovnou pro situaci, kdy se jejich drzost, nadsázka i zranitelnost potkají bez ochranného filtru s lidmi pod pódiem.

Přesto se při poslechu majonézy vrací jedna drobná lítost. Album má jen třiadvacet minut a právě v tak sevřeném formátu by se člověku snadno chtělo přát ještě o něco víc materiálu. Zvlášť když mezi Třetí a novou deskou vznikly tak silné singly, které by na albu nepůsobily jako vata, ale jako most mezi starší uhlazenější polohou a současným kytarovějším tlakem. Jenže právě v tom bude nejspíš i důvod, proč zůstaly stranou. Patřily přechodové fázi. Novinka tento proces nezachycuje, ale přichází až po něm.

Trojice něco něco na recenzované kolekci neukazuje cestu k proměně, ale její výsledek. Dramaturgická tvrdohlavost alba proto dává smysl. Okamžiky opatrnosti jsou minulostí, život je příliš krátký na hraní her a přílišné ohlížení se na všechny strany – viz skladba no a co. Je čas jít do akce. Po hlavě, naplno. Právě proto se křty nové desky jeví skoro jako povinná záležitost. Brněnský proběhne 9. června v Kabinetu MÚZ, kde jako host vystoupí Meluzína, pražský pak 16. června v MeetFactory se společností Kruh 19 a Magdaleny Trajerové.

něco něco – majonéza

Divnosti, 2026, 00:23:14

85 %