Hudba není věda #4: rytmus a tempo

Asi nám přijde neobvyklá myšlenka, že ne všechna hudba musí nutně mít rytmus. Ligeti, Xenakis nebo Stockhausen komponovali opusy s bohatou zvukovou paletou, které ale postrádaly typický pravidelný pulz. Skladby komponované pro starobylý čínský drnkací nástroj qin mají zápis určující různé délky not a dokonce i způsob, jakým se mají brnknout, ale není tam zaznamenáno stabilní metrum. Nicméně, toto jsou dost vzácné případy a naprostá většina hudby ve všech koutech naší planety má stabilní rytmus a pulz.

V tradici západní hudby (Amerika a Evropa) vnímáme rytmické dělení binárně. Vše se dá dělit a násobit dvěma. Celá nota se skládá ze dvou půlových, dvě půlové ze čtyř čtvrťových, čtyři čtvrtky z osmi osmin a tak dále. Skladby mají pravidelnou strukturu se dvou, čtyř nebo osmitaktovými frázemi. Naše nejoblíbenější metrum je 4/4. Zkrátka, všechno můžeme krásně naskládat do čtverce. Někteří vědci tak přišli s teorií, že je tomu tak díky přirozenému rytmu pochodu a tance, kdy střídáme pravidelně naše dvě dolní končetiny. To docela dává smysl, že?

Tento koncept ovšem dostává na frak na balkánském poloostrově, kde je rytmický pulz postavený na kombinacích dvou a tří. Díky tomu hudba dostává úplně jiný charakter, vše je na lichodobé takty. Z pěti typických balkánských tanečních stylů má pouze jeden metrum 2/4, ostatní čtyři jsou na 9/16, 7/8 (dva z nich) či 5/4.

Tyto pro nás atypické rytmické kombinace jsou k nalezení v progresívní hudbě. Hraní lichodobých taktů je bráno jako známka virtuozity a výjimečnosti (například Dream Theater a podobné kapely), ale pro kultury východní Evropy a Balkánu je to naprosto přirozené vnímání rytmu a součástí tradiční kultury. Vtipným příkladem naší závislosti na pravidelném metru jsou sofistikované skladby napsané v lichodobých taktech – Blue Rondo à la Turk od jazzmana Davea Brubecka v 9/8 nebo Money od Pink Floyd s riffem v 7/4, které v momentě, kdy mají hudebníci hrát sólo, přecházejí automaticky do starého známého 4/4 pulzu.

Pokud si pustíte metronom bez akcentované první doby, budete mít robotický tikot s pulzem, ale těžko vás to nakopne k nějaké taneční či headbanging akci. Přidejte akcenty na různé doby, rozhoďte beaty na různé části bicí soupravy (kopák, malý buben či hajtka) a najednou máte něco, čemu se říká groove. Metronom poté používáte pouze k udržení stálé hodnoty BPM (beat per minute neboli úder za minutu). Zkušení hudebníci ovšem přirozeně natahují či zkracují rytmické fráze podle pocitu. Pokud budete hrát takzvaně na grid, což znamená, že budete extrémně přesní a umisťovat své tóny (nebo v případě bubeníka údery na danou část soupravy) úplně dokonale s pulzem metronomu, budete sice mít zvukově dokonalý rytmus, ale nikdo vám na něho nebude tančit nebo si pokyvovat hlavou. Jak je to možné? 

Častým vysvětlením je argument „člověčiny“ – romantická představa, že když je něco moc dokonalé, postrádá to punc lidskosti. Pokud někdo mluví jako robot, zní nám to monotónně a nudně. Po chvíli přestáváme vnímat obsah a naše mysl se začne toulat. Stejné je to i s rytmem. Funguje v něm hierarchie, kdy máme jasně akcentované doby, které udávají začátek a konec fráze. Náš mozek miluje, když dokáže identifikovat rytmický vzorec a poté ho sám začne předjímat. Jsme v tom výjimečně nadaní!

Hudebníci si pohrávají s různými aspekty rytmu a paternů tak, aby posluchače udrželi ve střehu. Činí tak často instinktivně, k tomu není potřeba doktorát z hudební teorie. Změna dynamiky, délky not, akcentů, barvy tónu, to vše vytváří komplexní spektrum nejenom rytmu, ale hudebního celku, který nás buď baví, nebo nechá chladným. Velmi efektní rytmickou aranží je také ticho – prostě přestanete hrát a pak uhodíte první beat společně s ostatními nástroji. A dav je v extázi!

Nebo schválně můžete mást polyrytmickým vedením fráze, abyste následně vše vrátili do jednoduché a jasné formy 4/4 taktu (oblíbený trik zejména u jazzových a obecně u virtuózních hráčů na bubny a perkuse). Africká, indická a indonézská hudební tradice stojí na hravých polyrytmech, které jsou často brány jako výzva pro ostatní hudebníky, aby neztratili metrum (neboli sam, název pro pulz v indické tradici).

Náš smysl pro pravidelný rytmus není na druhou stranu tak silný, jak si často myslíme. Lidé bez hudebního vzdělání a praxe nemají problém tleskat na čtyři doby do valčíkového rytmu či přidat nebo ubrat jeden beat, půl taktu či celý takt kdykoli během skladby. Hrál jsem s pár nadšenými amatéry a tohle byla nejčastější příčina, proč se z ničeho nic ztratili uprostřed skladby. Nebylo to tím, že by jim chyběl talent nebo smysl pro rytmus – chyběla jim jenom praxe. Nebyli dostatečně vycvičení v jasně daných rytmických strukturách populární hudby. Raní bluesmani často hráli své teskné blues místo na dvanáct klidně na třináct taktů nebo vynechali nějakou tu dobu, aby později tyto jejich drobné výpadky pozornosti byly pilně napodobovány jako znaky geniality či pravého bluesového „feelingu“.

Podle vědců se sice nerodíme s rytmem a ani se neprokázalo, že pulz matčina srdce by nám v tom nějak pomáhal, ale rozhodně jsme unikátní v našem rozpoznávání opakujícího se pulzu ve zvukových vlnách. To sice není to samé jako rytmus nebo metrum, ale určitě nám to v tom pomáhá. Rytmická synchronizace, která je nezbytná pro naši hudební kooperaci a prožívání hudby, je podobná principu propojených oscilátorů. Možná jste na hodinách fyziky probírali příklad, kdy máte na společné základně připevněná dvě kyvadla, která se v určitý moment naprosto zesynchronizují ve svém pohybu skrze vzájemné vibrace. Podobně to funguje i na sletu bubeníků, při spontánním tleskání na koncertě či během hraní elektrizujícího riffu na zkoušce rockové kapely.

Mnohá zvířata dokáží produkovat pravidelně se opakující zvuky či pohyby, ale nedokáží se synchronizovat vůči vnějšímu pulzu, tak jak to dokáže každý hudebník, který si pustí metronom na cvičení nebo se přizpůsobí tempu skladby při hraní v orchestru či jiném hudebním tělesu, kde spolu musí spolupracovat více muzikantů.

Užijte si tuto naši super schopnost, pracujte na své rytmické dovednosti a představivosti a hlavně – nebojte se metronomu. Není to nic jiného než jednoduchý oscilátor, který vám pomáhá nezrychlovat nebo nezpomalovat.

Zdroje:

Philip Ball: The Music Instinct

Alex Ross: The Rest Is Noise