Marta Kloučková & David Dorůžka: Když jazz šeptá víc než křičí

Komorní formát hlasu a kytary by mohl v méně zkušených rukou rychle sklouznout k monotónnosti. Jenže tady se nic takového neděje. Každá skladba dýchá jinou náladou, jiným tempem emocí i jiným způsobem práce s tichem. Dorůžka nehraje „doprovod“. Jeho kytara reaguje, čeká, dopovídá, někdy ustoupí, jindy na okamžik převezme vyprávění. A Marta Kloučková zpívá způsobem, který nestojí na okázalosti, ale na barvě hlasu, frázování a výrazu. Tohle je deska, která posluchače nepřiková silou hlasitosti, ale intenzitou interpretace.

Minimalistický otvírák Dreamland působí téměř až odzbrojujícím dojmem. Hravý vokál, lehký doprovod a nenápadná optimistická nálada otevírají album s jemností, která připomíná ranní světlo pronikající do tiché místnosti. Nic se netlačí dopředu, a právě v tom je jeho kouzlo.

Největší sílu ale album ukazuje ve chvílích, kdy reinterpretace známých skladeb dostávají zcela nový význam. WILDFLOWER původně od Billie Eilish zde není jen „jazzovou předělávkou“. Kloučková a Dorůžka skladbu rozebírají na emoce, nechávají ji zpomalit, nadechnout se a promluvit novým jazykem. Komorní doprovod i práce s dynamikou dávají vyniknout křehkosti textu i melodie. Právě tady nejvíc vyniká, jak silně oba protagonisté rozumí prostoru a náladě.

Na opačné straně spektra stojí In Walked Bud. Precizní úvodní improvizace Dorůžky okamžitě nastaví svižnější jazzové tempo, do něhož Kloučková vpluje s obdivuhodnou lehkostí. Její scat zde nepůsobí jako povinná jazzová disciplína, ale jako organická součást skladby. Výsledkem je živelná, hravá a technicky brilantní nahrávka, která přitom nikdy neztrácí lidskost.

Velkým momentem alba je také White Rabbit. Psychedelický hit skupiny Jefferson Airplane se mění v hypnotický jazzový opus, který vzdává hold původní době i interpretům, ale zároveň mluví zcela novým jazykem. Kultovní refrén se rozplývá do zvláštní směsi kazatelského jazzu, písňové melancholie a temné atmosféry. Dorůžkova kytara zde vytváří téměř filmový podklad a Kloučková osciluje mezi šepotem a dramatickou gradací s mimořádnou jistotou.

Ke konci desky přichází více swingu a klasického jazzového pohybu. Energie postupně narůstá, ale nikdy nepůsobí agresivně nebo samoúčelně. A pak přijde závěrečná If You See Her, Say Hello. Melancholické rozloučení, které jako by po doznění posledního tónu ještě chvíli viselo ve vzduchu. Příběh o ztrátě, hledání i lásce zde nepromlouvá velkými gesty, ale tichem mezi slovy.

Co oceníte na nahrávce jako hudebníci?

Jako hudebníci a zároveň posluchači, kteří vnímají nejen emoci, ale i samotné řemeslo, na této nahrávce nejvíce oceníte mimořádný cit obou protagonistů pro detail, dynamiku a vzájemnou komunikaci. How Little We Dream totiž stojí na schopnosti hrát úsporně, ale přitom maximálně účinně. David Dorůžka zde znovu potvrzuje, proč patří k nejvýraznějším evropským jazzovým kytaristům své generace – jeho tón je měkký, vřelý a naprosto přirozený, každá fráze má svůj význam a nikdy nesklouzává k prázdné virtuozitě. Nepotřebuje desítky not za vteřinu, aby zaujal. Naopak pracuje s tichem, dozvukem a jemnými harmonickými odstíny, které vytvářejí téměř filmovou atmosféru. Marta Kloučková vedle něj působí jako interpretka s obrovskou vnitřní svobodou. Dokáže přecházet od křehkého šepotu ke scatovým improvizacím s naprostou lehkostí a přirozeností, aniž by ztratila autenticitu nebo emocionální hloubku. Právě v tom tkví největší síla celé desky – oba hudebníci nehrají vedle sebe, ale jeden pro druhého. Poslouchají se, reagují na sebe v reálném čase a vytvářejí hudební dialog, který působí živě i po opakovaných posleších. Album tak nepůsobí jako studiově vypulírovaný produkt, ale jako intimní koncert zaznamenaný v nejpřesnějším možném okamžiku. A právě díky této přirozenosti, pokoře vůči skladbám a mimořádnému muzikantskému citu má How Little We Dream sílu obstát nejen jako kvalitní jazzová deska, ale především jako hluboce lidská a nadčasová výpověď.

Marta Kloučková, David Dorůžka – How Little We Dream
Bivak Records 00:37:00
85 %