Přejít k hlavnímu obsahu
 Všechno, co umím, jsem odkoukal nebo si na to přišel sám, říká Milan Cais | Foto: Salim Issa
Všechno, co umím, jsem odkoukal nebo si na to přišel sám, říká Milan Cais | Foto: Salim Issa
Petr Horák - St, 16.12.2020 - 08:00

Milan Cais: Vzrušuje mě ten moment, kdy vzniká písnička

Oblíbená kapela z Hanspaulky vydala desáté řadové album s názvem Jedna nula. Otevřený rozhovor o tom, jak probíhalo skládání písní, o vizualizaci i konceptu nové desky, jsem vedl s frontmanem kapely Milanem Caisem. Zpěvák Tata Bojs mně nastínil také svoji práci z pozice bubeníka. „V určité fázi vývoje jsem ztratil ambici být nejlepší bubeník na světě. Baví mě rytmy, které jsou třeba úplně jednoduché, ale je radost je poslouchat,“ říká muzikant, kterého dnes daleko víc než všichni ti neuvěřitelní střelci vzrušuje vzácný moment, kdy vzniká písnička.

V čem je vaše poslední album jiné než ty předchozí?

Každé album je vlastně ucelenou výpovědí o nějakém období. Člověk musí něco zažít, aby měl o čem psát. Mezi deskou A/B a Jedna nula uběhlo pět let, což ovšem neznamená, že bychom na ni pět let sbírali materiál. Dělali jsme symfonický projekt se SOČRem, výstavu ke 30 letům Tata Bojs v DOXU, vyšla kniha Tatalog. Vedle toho běžel koncertní život kapely. Spousta práce. A v průběhu toho se střádaly nápady, až se to nakumulovalo a zarezonovalo a najednou si říkáš: Jo, teď to má smysl začít pracovat.

A v čem je tahle deska jiná?

Je tam trošku jiný koncept. Stejně jako na A/B je tu poměrně pestrý vějíř nálad, ale tematicky se to motá okolo velkých kontrastů. A to je obsaženo i v tom názvu Jedna nula.

Chtěli jste se někam hudebně posunout?

S každou novou deskou chceme, aby byl nějaký posun jak ve zvuku, tak třeba v celkovém vyznění. Takže si dáváme takové drobné překážky nebo limity, které nám v tom pomáhají. Já třeba hraju spoustu let na jedny bubny, tak jsem si říkal, že to chce nějakou změnu. Půjčil jsem si původně jen pro zpestření staré retro bicí a nakonec jsem v podstatě celou desku nahrál na ně. Bicí ti dají nějakou prvotní barvu a pak k nim vybíráš třeba basy. Mardoša pak dohrával party na různé baskytary. To jsou takové drobné nuance, kterými se dá zvuk měnit. Ale stejně člověk svůj rukopis nepopře.

Taky to bylo ovlivněné tím, že část desky vznikala v první covidové vlně. Hlavní náběry instrumentací jsme stihli udělat těsně před tím, než se všechno zavřelo. A pak jsme se s Dušanem zavřeli do studia ve dvou, to se smělo, a strávili tam vlastně celý jaro. Ty čtyři písničky jsme doaranžovali, doeditovali a hlavně nazpívali. Měli jsme čas zkoušet různé cesty, takže i když už třeba byla nějaká písnička hotová, řekli jsme si, že bychom to mohli zkusit ještě jednou s jiným pocitem. Takhle jsme si se zpěvy nikdy nehráli.

Tata Bojs | Foto: Salim Issa

Takže dá se říci, že bylo přínosné nahrávat během koronakrize?

Určitě. Mohli jsme se soustředit na práci a nebyli rozptylováni ničím dalším, protože ono to koncertní uvažování je úplně jiné. Ráno vstaneš a víš, že máš jít před večerním koncertem ještě na celý den do studia. To je úplně jiný pocit, než když se můžeš celý den plně soustředit jen studiovou práci. Za normálních podmínek je poměrně náročné to skloubit. Ale teď byl prostě lockdown, takže jsme v tom byli ponoření a byl klid, což bylo důležité.

Vydali jste svoje desáté studiové album s názvem Jedna nula. Obsahuje celkem deset písní, přičemž skladba Velký třesk je složena z 1. a 2. části. Hraje toto číslo ještě nějakou další roli?

Vlastně zásadní. Chtěli jsme od začátku udělat kratší desku, takže jsme si omezili počet písniček. Ono je tam sice 11 tracků, ale je to vlastně pořád deset písniček. I turné jsme připravovali tak, aby mělo 10 zastávek. A taky je v tom názvu Jedna nula určitý odkaz na binární kód, princip digitalizace, která se stává stále podstatnější součástí našich životů. A to platí u nás i v hudbě. Už od dob Futuretra, což je vlastně už 20 let, pracujeme s elektronikou. Baví nás ta barva. Pořád se sice považujeme za živou kapelu a důležitý je pro nás kontakt s nástroji i ta energie, kterou jsme schopni vytvořit na koncertě, ale ten elektronický dotek mám v hudbě rád. Je to pořád inspirativní. Myslím, že je to nevyčerpatelná nádoba, ve které se dají objevit další kombinace a postupy.

Jak se vám písně skládaly? Která byla mezi prvním, která poslední?

Měli jsme nejdřív základ písniček Zvony, Minoritní, Velký třesk part 1 a Vlasní brácha. To byly první čtyři vlaštovky, na kterých jsme pracovali, a jak už jsem říkal před první covidovou vlnou jsme měli nahrané všechny nástroje a dokonce jsme stihli i orchestrální instrumentace.

Hudební základ ke Zvonům vznikl u mě doma. Nahodil jsem demo a to pak přinesl na zkoušku a text vznikal celkem zajímavě. Inspiroval nás starý dadaistický postup. Kolážová metoda. Mardoša přišel s nápadem zkusit vystřihovat z novin co se nám zalíbí, pak fragmenty nalepil na papír, nafotil a poslal nám do mailu. Vylouply se tam slogany, které mě inspirovaly. A vzpomněl jsem si na čtyři řádky, které jsem měl už nějakou dobu uložené v telefonu a kterými písnička začíná. Začalo to fungovat a dopsal jsem další rýmy. V tom lyric videu, co je na youtube, je vlastně docela hezky vidět, které fráze jsou použité z novin. Ve finále jich není moc, ale pro vznik textu byly svým způsobem důležité.

Bylo to pro vás natolik inspirativní, že se k tomuhle stylu ještě vrátíte?

To nevím, ale bylo to zajímavé. Dá se tak dojít k nějakým obratům, které jen tak nevymyslíš. Jsou to často bizarní spojení. Dala by se na tom možná postavit i celá deska, ale to asi není úplně náš případ.

Dobré odezvy publika se dočkala skladba Minoritní na vašem loňském mini tour Křest & Test, kde jste tento song skutečně „odtestovali“.

Minoritní je přehledná a jasná písnička, kterou dokážou fanoušci rychle uchopit a je tam taky výrazný slogan „Většina z nás se někdy ocitne v menšině“. Je to jeden z těch Mardošových vtipných lehkých textů, které ale mají za sebou mrazivější podtext. Ve své podstatě je to politická písnička. (smích)

Podobně je to cítit třeba v písničce Spolek holek. Zde je například nastíněno genderové téma.

Jo jo. Je tam důležitý ten refrén: „Spolek holek neřeší gender. Spolek holek hrají na Fender.“ Původně to tam nebylo a vlastně ta písnička byla jen taková srandička. Takhle je to srandička s nadstavbou. (smích) Tím refrénovým sdělením to celé chytlo jinej švunk.

Hrála ve vaší skladbě Kraftwerk in Saint Tropez roli nedávná smrt zakladatele skupiny Floriana Schneidera?

Já myslím, že úplně ne, i když se to trošku nabízí. My máme Kraftwerk rádi dlouhodobě. Oni jsou skvělí v tom, co se jim okolo sebe podařilo vytvořit. Vznáší se nad nimi takové zvláštní fluidum. Je to silná a výrazná image, kde do sebe věci zapadají. Německá strohost, přesnost a odosobněnost a minimalistický přístup ke skládání. My jsme vlastně pravý opak, ale tohle nás všechny fascinuje nejen proto, že položili základy elektronické hudby.

Mardoša si někde přečetl, že Kraftwerk jezdili v létě do Saint Tropez, ale že důsledně dbali na to, aby se neopálili. To mu přišlo bizarní a zároveň se mu to strašně líbilo, protože on sám je totálně antisluníčkový typ. V létě se zahaluje a nikdy se moc neopaluje. Takže si poznamenal „Kraftwerk in Saint Tropez“ a pak to postupně začal psát a lezlo mu to samo automaticky v angličtině. Já se v angličtině necítím, takže bylo jasné, že to musím zpívat jedině se silným francouzským přízvukem. Jako když se Francouz pokouší zpívat anglicky o německé kapele.

Jde tedy pouze o vzpomínku na vaši cestu po Francii, která je naznačena i ve videoklipu?

Ne, to vzniklo tak, že jsme se prohrabávali archivem a Mardoša objevil tohle video z doby, kdy jsme ještě neměli děti, ale už jsme byli s našimi současnými ženami, tehdy pouze přítelkyněmi. A prostě jsme jeli do Saint Tropez k té četnické stanici a cestou jsme občas něco natočili na ruční kameru. A on to teď našel a dýchla z toho na nás taková pozitivní nálada. Líbila se nám ta bezstarostnost a radost, která z toho čišela. Tak jsme si ho zkusili pustit na počítači s demáčem té písničky, jak to bude působit dohromady. A fungovalo to ihned, ale bylo třeba tomu vymyslet nějaký rámec, do kterého bychom to homevideo zasadili. Zalíbila se nám varianta, že bychom eliminovali přítomnost a zůstala by jen budoucnost a minulost. Proto jsme tam jako starý dědkové, kteří se pohledem do zpětného zrcátka dostanou o skoro dvacet let zpátky.

Jaká byla spolupráce na písni tajemství s Emmou Smetana a proč jste oslovili právě ji?

Spolupráce byla bezvadná. Ta písnička mě napadla, ani nevím jak. Bylo to vlastně hrozně rychlé. Někdy ty písně projdou překopáním, mají několik verzí, ale tahle nějak vyšla v prvním náhozu a už tak víceméně zůstala. Mně se na tom textu od začátku líbilo, že se může do tak banálních slabik jako la la la skrýt veškerá podstata sdělení. Hodně jsem u té písničky myslel na Gainsbourga a na duety s Bardotkou a s Jane Birkin. To mám rád a baví mě to dodnes. V té demo verzi to byl takový schizofrenní duet sám se sebou a pak se ukázalo, že by bylo silnější, kdyby to zpívali dva lidi. Emma je napůl Francouzka a trochu se i známe, tak jsem jí zavolal. Ona si tu píseň poslechla, řekla, že ji baví a že přijde do studia. Takové ty melodické kudrdlinky v refrénech, to byla její kreativa a celou písničku to hází myslím do uvolněnější polohy, než jsem to původně měl já. Líbí se mi to.

Další chytlavým songem na albu je taneční věc 220 Travoltů. Baví vás hrát si s hudební rozmanitostí?

Tahleta písnička vznikala celkem živočišně. Máme rádi, když základ písniček vytvoříme nějakým jammem na zkoušce a najednou se z toho vynoří riff, který začne šlapat a prostě si všichni užíváme, jak to sviští.

Princip je založený na kontrastu mezi slokami a refrénem. První refrén přijde až v druhé části, takže první 3,5 minuty to tanečně šlape a pak teprve se to zvolní. Refrény v písničkách většinou nabírají, ale my jsme to tady zkusili udělat naopak. Chtěli jsme docílit až takového úchylného zvuku 80. let, spojeného s tím Travoltou. Dneska už málem nikdo ani neví, kdo Travolta byl, ale naše generace ještě jo a tenhle elektrikářský fórek 220 Tra(voltů) a 60 (herců) Herzů se nám líbil.

Pro Tata Bojs byla vždycky důležitá vizuální stránka tvorby. Jakým způsobem se odrazila na vašem novém albu? Ty jsi prý na albu spolupracoval i s ČVÚT.

Já jsem někdy na jaře šel na ČVÚT kvůli jednomu projektu kamaráda sochaře. Chtěl 3D sken mojí hlavy. Zjistil jsem při tom, že jsou tam hodně zajímavé takové ty mezifáze, kdy tě objíždějí 3D skenerem a na monitoru to vidíš jako zatím nedokonalé barevné struktury. Bylo to napůl abstraktní, ale přitom jsi tam vlastně docela hezky viděl obličej. Tak jsem si průběžně dělal fotky na telefon. A když jsme měli hotovou písničku Vlasní brácha, která je o genetickém inženýrství, tak mi to všechno začalo zaklapávat. Ta píseň je skoro vlastně jediná na albu, která je vizuálně dobře uchopitelná. Je taková fotogenická. Mezitím jsem se na ČVÚT setkal s jinými lidmi, tentokrát z oboru kybernetiky a robotiky s Michalem a Martinem Kotkovými. A s těmihle kluky jsem domluvil skenování celých našich postav. Že bychom se nechali symbolicky převést do jedniček a nul. Celý booklet je vlastně záznamem toho procesu.

Ten obal, který jsi tady popisoval, je inspirovaný skladbou Vlasní brácha. Jak jste došli k tomuhle nápadu?

Text napsal Mardoša a jak už jsem zmínil je o genetickém inženýrství a taky trochu o samotě. Takže je to takový předobraz toho, že díky moderní vědě si můžeš pomocí genetiky vytvořit vlastního bráchu z vlasu a pak už se necítíš tak sám a navíc ho můžeš posílat místo sebe do situací, kam se ti nechce, třeba na úřady. (smích) Když jsem se nad tím zamyslel, odvíjel se mi v hlavě videoklip. V době, kdy jsme začali vytvářet booklet, jsme vlastně ještě nevěděli, že se to bude jmenovat Jedna nula. Nějak jsme chtěli pracovat s tou desítkou a měli jsme různé varianty názvů, ale pak asi i v souvislosti s tím scanováním nám to v poslední fázi všechno zaklaplo. Ty velké kontrasty hudební i obsahové, ta symbolika nula – nic, jedna – něco, vypnout – zapnout, ON – OFF, vznik a zánik, oblouk stvoření světa a smrti i ta digitalizace. Všechno to začalo dávat smysl.

Vždy mě zajímalo, jak se dá zkoordinovat činnost vokalisty a bubeníka. Hrát rukama, nohama, zpívat, správně intonovat… Dokážeš si při tom hudbu i užívat? Mně to přijde strašně náročné.

Já myslím, že všechno na světě se dá naučit. Mozek se musí trochu rozdělit, začne brát jednu část jako automatickou a druhou jako víc kreativní. Rytmus mám většinou zautomatizovaný. Hraju jednoduše, abych se v tom nezamotal. Ale jsou u toho různá úskalí, jako když mám dozpívat frázi a pod ní ještě zahrát break. Tam to bývá trochu problém. Ale jinak jsem si to dokázal nějak oddělit. Nemám na to žádný fígl. Prostě to zkoušíš, dokud se ti to nepovede.

Při koncertech mám problémy hlavně s dechem. Když jsou tam pasáže, kde hraju silově na bubny a musím se krátce nadechovat mezi dlouhými frázemi, cítím, jak mi jde krev do hlavy. V poslední době s námi dost často hostuje Tomáš Neuwerth na bicí a já pak jdu zpívat dopředu. Stejně se ale musím naučit všechny písničky zahrát a zazpívat na obou frontách. Když tam stojím vpředu jen s mikrofonem a nemám před sebou bubny, tak tu písničku cítím trošku jinak. Začátky byly takové zvláštní, nevěděl jsem přesně, jak se hýbat nebo co u toho ještě dělat. Celá léta prostě hraješ za bubny a zpíváš, tak si člověk zvykne na tu hradbu a najednou to bylo jinak.

Moc podobných interpretů není. Namátkou mě napadá David Koller nebo Phil Collins. Měl jsi nějaké bubenické vzory, které tě inspirovaly nebo inspirují dodnes?

Já jsem samouk. Nikdy jsem se na bicí odborně nevzdělával, jenom mě to prostě hrozně bavilo. Všechno, co umím, jsem odkoukal nebo si na to přišel sám. Měl jsem tenkrát spoustu vzorů a sledoval jsem různé videoškoly. Věnoval jsem tomu spoustu času. Chodil jsem do zkušebny, zkoušel jsem fígle a hrál jeden rytmus x hodin do kolečka. Ono se to potom do těch rukou dostane. Ale čím jsem starší, tím víc mě na rytmech baví jakási šťavnatost úderů a kvalita té rány jako takové. Těžko se to vysvětluje. Baví mě rytmy, které jsou třeba úplně jednoduché, ale je radost je poslouchat. Dva bubeníci hrajou to stejný a u jednoho tě to baví a u druhého ne. Čím to je? Magie. Technika je samozřejmě důležitá, dává ti určitou svobodu, ale není to všechno. Když se naučíš ty základní věci, tak se s tím dá vystačit. Čím jsem starší, tím mám radši jednoduchý přístup k hraní. Stejně nejsem schopný zároveň zpívat a hrát nějaké ekvilibristiky, takže se to snažím minimalizovat a spíš se soustředím na to, jaké grády má úder jako takový a co potřebuje daná písnička.

Tata Bojs | Foto: Salim Issa

Ty se musíš k tomu všemu, co máš, naučit hrát ještě základy ze sekvencerů. Jaké to je? Už se asi nejedná úplně o novinku, ale ztížilo ti to koncentraci?

No to se samozřejmě mění v průběhu času. Když jsme začali hrát se sekvencerem a se samplerem, někdy okolo toho roku 2000, tak jsem s tím strašně bojoval. Jednou jsem byl napřed, podruhé pozadu. Ale většinou napřed. Bylo to pro mě těžké, dával jsem si klik nahlas do uší a fakt jsem si myslel, že je to nad moje síly. Ale jako všechno v životě když děláš dostatečně dlouho, postupně se to zlepšuje a dnes už mi to nevadí. Je to takovej příjemnej pocit, když si sedneš do tempa, nikam nespěcháš a všechno to má správný timing, ale byl to dlouhý proces. Trvalo mi to pár let, ale teď už se mi hraje pohodlně a skoro na to nemyslím. Můžu se soustředit víc na zpěv a na intonaci a práci s dechem.

Zajímá mě, jestli se jako bubeník pravidelně udržuješ ve formě. Případně čím? Cvičíš tak, aby ses posunul i dál? A co si rád zahraješ, když máš volnou chvilku? Co tě baví?

Já jsem od jisté doby přestal cvičit. Vlastně hraju jen na zkouškách nebo na koncertech. Když dlouhou dobu nehrajeme, cítím dřevěné ruce a že mi to tam nepadá, takže ono cvičení má svoje klady, ale už se k tomu nepřinutím. A taky se říká, kdo často cvičí, ten si nástroj ničí. (smích) Já jsem prostě v určité fázi vývoje ztratil ambici být nejlepší bubeník na světě. Chvíli jsem si ale fakt myslel, že by to mohlo vyjít (smích) – v těch – nácti. To je to období, kdy jsem studoval všechny ty videoškoly a byl jsem fascinovaný Willem Calhounem, Dennisem Chambersem a já nevím, kým ještě.

Máš nějaký oblíbený systém nebo školu, podle které se učit?

Občas se ke mně dostane nějaké to video. To jsou prostě neuvěřitelní střelci, co dokážou zahrát – i mladí kluci nebo i holky. Ale vlastně mě to nechává chladným. Daleko víc mě vzrušuje ten moment, kdy vzniká písnička. Od jisté doby mě začalo daleko víc bavit skládání než cvičení. Tvořit skladbu a určovat, kam se bude ubírat.

Jak to máš nastavené se zpěvem? Chtěl by ses zlepšovat při práci s hlasem?

No, ne že bych nechtěl. Ale já jsem vlastně líný a nikam nechodím. Doplatím pak na to často při koncertech, kdy jsem nastartovaný, adrenalin vyplaven, jedu z nuly na sto a při druhé písničce cítím, že mi odešly hlasivky. Pak se trápím zbytek koncertu. Někdy se do toho podaří vstoupit trochu líp, když si upravím playlist. Nejdřív jdou písničky míň náročný a postupně se mi hlas otevře. Je to jen sval, takže taky potřebuje trošku protáhnout a rozcvičit. Pak jde zvládnout dvouhodinový koncert bez problému a v klidu. Když v sezóně míváme koncerty každý víkend, paradoxně se dostanu do větší hlasové pohody, než když se třeba 14 dní nehraje a pak jsou dva festivaly za sebou.

Působíš jako renesanční člověk – děláš sochy, maluješ, bubnuješ, zpíváš… V jakém oboru se cítíš nejlépe a který z nich je pro tebe důležitější?

Ono se to pořád mění. Mám období, kdy jsem víc ponořený do vizuální tvorby a je to logické, když třeba chystám výstavu. Potom když dělám desku, jako my poslední dva roky, tak zase víc přemýšlím o hudbě a taky ji víc poslouchám. To jsou takové vlny, které se neustále prolévají životem. Já to vždycky bral tak, že neustále přesedám z jedné lodičky do druhé. Občas prodám nějaký obraz nebo akvarel, občas udělám nějakou komerční vizuální zakázku. Teď nedávno jsem například instaloval svou autorskou sochu v parku. To je takzvaně značka ideál. Moje volná tvorba, která se někomu líbí tak, že ji chce do parku a ještě je ochoten mi za to dát honorář. Každopádně, i když je tohle skvělé, nebývá to úplně pravidelné a jak najednou přestaly koncerty, pocítil jsem to silně. Zkrátka život na volné noze. V tom je to těžší.

Příští rok by si fanoušci měli užít album naživo, a to prostřednictvím chystaného turné. Křest alba by pak měl proběhnout 31. března skrze výpravnou show v O2 Universu. Můžeš nám k tomu poskytnout více informací?

Právě že bohužel moc nemůžu, protože se nám to čím dál víc zdá jako sci-fi. Pravděpodobně budeme muset tour přehodit na jindy, ale definitivní rozhodnutí pořád nepadlo. Znamená to spoustu práce, kterou vyhodíš do koše, takže ten okamžik oddalujeme co nejvíc. Koncerty určitě nebudou moci proběhnout podle plánu. Ale musíme být optimisté. Samozřejmě se v lidech po takovéhle zkušenosti něco usadí a asi to nebude jako dřív, ale zase to možná odkrylo nějaké možnosti. Úplně se to na nich postavit nedá, přímou interakci mezi divákem a umělcem nejde nahradit ničím, ale určitě se rychleji vyvinou technologie a můžou být jakýmsi podpůrným prostředkem, aby ten zážitek až budeme zase moci stát normálně na pódiu byl ještě o něco bohatší. Teď si jen přeju, aby lidi přestali žít v obavách a ve strachu, protože to společnost paralyzuje.

Tagy Osobnost týdne Tata Bojs Milan Cais Mardoša
Miluji grungové kapely 90. let. Považuji se za velkého fanouška kapely Pearl Jam. Dokonce jsem se za tímto účelem vypravil do USA, abych viděl jejich koncert. Za svůj nejintenzivnější hudební zážitek považuji jejich pražský koncert v roce 2012. Mojí srdeční záležitostí je třeba t...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY