Kytarová móda #3: Léta sedmdesátá až osmdesátá

Zrození nové vlny 

I když samotný punk ve své ryzí podobě, reprezentovaný Sex Pistols, Clash a podobnými kapelami, nepřinesl pro vývoj kytarové hry ani kytarového zvuku žádnou velkou revoluci, předznamenal ideový a hudební proud, pro který se vžil název „nová vlna“ (New Wave). A v rámci tohoto velmi širokého a pestrého dění už doznal kytarový sound spousty zajímavých inovací a dal vyniknout řadě inspirativních kytarových novátorů. Na scéně se objevili Police, Talking Heads, Joy Division, o pár let později pak třeba The Cure nebo U2.

Společným znakem všech „novovlnových“ kapel, pokud jde o kytaru, je opuštění zavedeného sedmdesátkového schématu riff – doprovod – sólo. Ubylo zkreslení a ke slovu se dostaly chorusy a delaye, které spíše než melodii nebo doprovod tvořily plochy a barvy, případně rytmický podklad. Na profesionální scéně se poprvé ve větší míře objevily tranzistorové zesilovače jako třeba Roland Jazz Chorus. Velké oblibě se díky zaměření na spíše čistý než zkreslený zvuk kytary těšily aparáty typu Fender Twin nebo Vox AC30 a všechny odvozené či příbuzné klony. Pokud jde o kytary, začaly být čím dál více vidět stratocastery a také vintage modely jako Fender Jaguar nebo Mustang.

Tak jako asi každý zpočátku „revoluční“ hudební styl časem dostane podobu méně rebelského a více komerčního a konzumního jevu, tak i nová vlna se od svých divokých punkových počátků rychle uklidnila a začala splývat s popem a mainstreamovou hudbou komerčních rozhlasových stanic. Nicméně zároveň byla i předehrou celé nezávislé, tzv. alternativní scény. Ta se vždy tvářila hodně nekomerčně, ale ve skutečnosti jde – alespoň ve většině případů – o peníze také vždycky až v první řadě. K nové vlně se později hlásily i soubory z hudebního šuplíku, kterému se začalo říkat „indie“.

Dire Straits: Sultans of Fingerstyle

V době, kdy kytarová sóla jaksi přestala „frčet“ a nosil se buď divoký punkový, nebo naopak vyumělkovaný novoromantický image, se zničehonic, díky osvíceným lidem z hudební redakce britské BBC, objevila na scéně kapela, která dělala naprosto všechno naopak, než jak tomu momentální móda chtěla. Nejen pokud jde o velmi střízlivou a civilní image, mírné a decentní vystupování, ale i o kytarový styl. Opět tu byl vzorec doprovod – sólo, tentokrát v podání ultračistých a zvonících single coil snímačů na kytarách Fender (později také třeba Schecter nebo Pensa). Ta kapela se pojmenovala Dire Straits a její ústřední postavou byl kytarista a autor většiny repertoáru Mark Knopfler.

Osobitý Knopflerův fingerstyle ve spojení se zvukem stratu ve druhé a čtvrté poloze přepínače rozčeřil řádně hladinu tehdejšího kytarového oceánu. I když se jednalo o velmi komorní záležitost ve srovnání se vším ostatním, co se na kytarové scéně dělo, ovlivnil kytarista herním stylem i zvukem velkou řadu hráčů po celém světě. Organický sound evokující obrázek toho nejkratšího možného spojení kytara – šňůra – aparát se stal od té doby jednou z poloh, ke které se muzikanti vrací v různých podobách stále znovu a znovu. A to i přesto, že už jsou kytarové efekty či modelery všeobecně dostupné a používané.

Van Halen a „brown sound“

To na „tvrdé scéně“ se gain a volume knoflíky stále točily naplno doprava. V Británii, ale třeba i Německu nebo Skandinávii vznikala jedna heavymetalová kapela za druhou. Z Iron Maiden, Saxon, Motörhead nebo Judas Priest se začala stávat světoznámá jména. V USA se pozornost upřela na kytarový fenomén jménem Eddie Van Halen. Kytarista z bratrské dvojice, která založila stejnojmennou kapelu, přinesl do už trochu stagnujících vod spoustu inovativních herních prvků. Tapping sice nebyl jeho vynálezem – používali ho i jiní (třeba Stanley Jordan nebo Dáša Voňková) –, ale způsob, jakým ho dokázal využít v hardrocku/metalu společně s plovoucím tremolem typu Floyd Rose, byl do té doby nevídaný. Van Halen dal také vzniknout typickému a později často napodobovanému zvuku, pro který se vžil název „brown sound“. Značně zkreslený, leč stále transparentní a dynamický zvuk reagující na sílu úhozu, který se linul z Marshall Plexi zesilovačů (později také Peavey) a Celestion reproduktorů, se stal zvukovou ikonou.

Hair metal: Glamour na maximum

Van Halen byl inspirací pro spoustu kytaristů té doby a určitě měl zásluhu na tom, že na kalifornském Sunset Stripu a v losangeleských klubech se začaly objevovat extravagantně vyhlížející mladí rockeři s lehce zženštělým image v podobě nafoukaných účesů, křiklavých ohozů a podmalovaných očních stínů. Říkali si třeba Mötley Crüe, Ratt, Quiet Riot, Poison a lidem se jejich show plné světel, dýmovnic a bengálských ohňů líbily. Tak se zrodil styl, který se právě díky natupírovaným účesům začal nazývat hair metal.

Éra kytarových virtuózů

Ať už se dnes s odstupem času díváme na tu dobu s jakýmkoli pocitem, pokud jde o kytaru, bylo to období nástupu celé generace nesmírně zručných a inovativních hráčů. Tedy pro nástroj samotný to byla velká éra a dodnes z ní čerpají všichni kytaristé pohybující se v hard & heavy vodách. Když zpěvák Dave Lee Roth ohlásil v polovině osmdesátých let svůj odchod z Van Halen a vydání své sólové desky, všechny zlé jazyky tvrdily, že ať už si tam na kytaru najme kohokoli, vždycky to ve srovnání s Eddiem bude jen slabý odvárek. Všem pak ale zase poklesla čelist hned při první písničce, protože to, co předváděl do té doby téměř neznámý kytarista jménem Steve Vai, bylo něco nevídaného. Pak se lidé dověděli, že ho na kytaru učil hrát jakýsi Joe Satriani.

No a to už se začal budovat kult kytarových mistrů zvaný „guitar heroes“ a elektrická kytara byla prostě cool nástroj. Jason Becker, Marty Friedman, Yngwie Malmsteen, Randy Rhoads, Jake E. Lee, George Lynch, Vito Bratta, Tony MacAlpine, Vinnie Moore, Michael L. Firkins, Greg Howe, Eric Johnson... a seznam by mohl pokračovat na další stranu. I v Evropě se poctivě honily prstíky po hmatníku. Kromě již zmiňovaných britských a německých heavymetalových kapel, které představily spoustu skvělých kytaristů, tu byli i více či méně vlci samotáři jako Gary Moore, Michael Schenker nebo Adrian Vandenberg.

Metalová exploze a nástup superstratů

Jestliže nová vlna znamenala absenci sól a důraz na chorusy a delaye jakožto prostředky k dosažení zvukových barev, pak pokud jde o metal let osmdesátých, je kytarový riff na spodních strunách a dlouhý sólový zkreslený tón britského typu tím základním trademarkem doby. Van Halen, Satriani, Vai a další hrdinové byli těmi, kdo diktovali vkus, pokud jde o heavy kytarový sound. Marshall JCM800 byl tím ikonickým zesilovačem této éry. K tomu se pak přidaly další tehdy nové objevy – Peavey, Soldano nebo v tu dobu ještě nepříliš známá firma Mesa/Boogie se svým IIC.

Standardně už se používala „nakopávadla“ před lampové zesilovače, jako Tubescreamer od Ibaneze nebo Distortion od Bosse. V pedalboardech samozřejmě nechyběly chorusy nebo phasery, a pokud jde o delaye a reverby, byly buď součástí pedalboardů, nebo rackových systémů.

Typickým znakem doby byly i modely kytar. Heavy scéně jednoznačně vládly takzvané „superstraty“. Jednalo se o kytary víceméně ve tvaru stratocasteru, které ale nebyly osazeny tradičně třemi single coil snímači, nýbrž na nich byl alespoň jeden humbucker a dosti často také tremolo páka typu Floyd Rose, Kahler nebo později Ibanez. Příznačný byl i tvar hlavy v podobě zahnuté, hokejku připomínající čepele. Výrobců bylo spousta – třeba Jackson/Charvel, Kramer, B.C. Rich, ESP a samozřejmě Ibanez. Kytary měly také často extravagantní design v podobě ornamentů, obrázků a metalických laků.

Video zabilo rozhlasovou hvězdu a přišla digitalizace

Zabýváme-li se osmdesátými lety, nemůžeme také vynechat zmínku o některých jevech, které hudební scénu, a tím i kytaru, ovlivnily jako celek, bez ohledu na žánr. A takovým byl hlavně nástup videa jakožto způsobu šíření hudby prostřednictvím televize a videopřehrávačů. V roce 1981 se v USA zrodil hudební televizní kanál nazvaný Music Television (MTV), na kterém se začaly objevovat videoklipy písní jako vizuální alternativa do té doby zavedených rozhlasových hitparád a diskoték. Bleskově rychle se záležitost stala kulturním fenoménem a jména jako Michael Jackson, Madonna nebo Duran Duran pomohla nastartovat hudebně-vizuální revoluci. Samozřejmě podle vzoru MTV začaly vznikat další hudební televizní kanály, využití videa se z čistě popového prostředí přesunulo i do menšinových žánrů a z videoklipu se stal nejdůležitější formát pro šíření hudby.

Dalším technickým vynálezem, který změnil hudbu a tím pádem i kytaru, byla digitalizace. A to doslova na všech frontách. Vinyly a kazety postupně mizely z pultů prodejen a do konce osmdesátých let už je z větší části nahradila CD. Také natáčení hudby se díky digitalizaci začalo stávat levnější, časově méně náročné a nahrávací studia přestala být ojedinělým jevem, který se počítal na jednotky v rámci jednoho velkoměsta či dokonce státu.

Když jazzrock zvedl laťku

Kytara se v sedmdesátkách a osmdesátkách vyvíjela nejen v mainstreamových a hard & heavy žánrech, ale i v hudebních stylech, které mají své věrné, byť méně početné publikum. Já osobně jsem zažil jeden z největších šoků, když se ke mně koncem sedmdesátek od kamaráda dostalo album, které neslo hodně krátký název UK. Z toho, co na něj nahrál mně do té doby neznámý kytarista Alan Holdsworth, se mi opotilo čelo a přehodnotil jsem poměrně radikálně pohled na to, kam až jsem se s kytarou dostal.

Jazzrocková scéna samozřejmě měla také své hrdiny, byť ne tak všeobecně oslavované, jako tomu bylo v metalových kruzích. Když už jsem u těch alb, co změnily život mně, tak musím jmenovat i Friday Night in San Francisco, kterou na akustické kytary živě nahráli pánové John McLaughlin, Al Di Meola a Paco de Lucía. K těmto jmenovaným přibývala v osmdesátkách další jména: Mike Stern, Scott Henderson, Pat Metheny, Frank Gambale, John Scofield, Robben Ford. Seznam by byl také hodně dlouhý a prostor máme limitovaný. Ať už se jedná o rockery přidávající ke své hře dávku jazzových harmonií a občasného hraní „out of the scale“, nebo naopak jazzmany improvizující nad rockovou rytmikou, vydobyli si tito mistři fúze značného uznání a do jisté míry i komerčního úspěchu.

A to ještě musíme zmínit další žánry, kde kytara hraje důležitou roli. Třeba country, ve kterém se hybrid picking technika mezitím dostala na vrchol lidských možností. Brent Mason, Vince Gill, Jerry Reed, Danny Gatton a jiní podobní, převážně telecasteroví mistři, dokázali z country kytary udělat svébytný, technicky velmi náročný herní styl a organicky do něj přidávali blues, funk, jazz a další prvky.

Bluesová renesance, country, gypsy jazz a jiná kytarová zákoutí

Ani bluesová kytara nestagnovala. A to zejména díky legendě s iniciálami SRV. Stephen Ray Vaughan, texaský bluesový kytarista, mladší bratr Jimmieho (též kytaristy), se zapsal do novodobé historie bluesové kytary jako málokdo. Když začal vystupovat v austinských klubech, jeho věhlas se rychle šířil a brzy přesáhl hranice Texasu. Bluesové trio Double Trouble pod jeho vedením na začátku osmdesátých let vyrazilo do Montreux na Jazz Festival, kde je viděl David Bowie a angažoval Stevieho k natočení partů na své album Let’s Dance. Když vyšlo první Vaughanovo album Texas Flood, stalo se bluesovou senzací. Bohužel jeho životní dráha skončila předčasně havárií helikoptéry po vystoupení ve Wisconsinu.

I za poměrně krátkou kariéru měl SRV obrovský vliv na vývoj bluesrockového kytarového stylu. Jeho typický zvuk byl strat (většinou nastavený na krkový snímač) vedený přes Tubescreamer a kvákadlo buď do zesilovačů Fender s bednami osazenými EV reproduktory, nebo do Dumble Steel String Singeru, resp. Marshallu Major a Dumble boxů. Lehce „nakřápnutý“, razantní, přesto naprosto transparentní hlas kytary se stal pojmem a v málokterém multiefektu nebo modeleru dnešní doby nenajdeme preset s názvem jako „Texas Blues“ či podobným, který napodobuje Vaughanův zvuk.

Samozřejmě Stevie nebyl sám, kdo hrál na konci sedmdesátek a v osmdesátkách blues. Kromě Claptona nebo Wintera, o kterých jsme psali minule, tu byli černí bluesmani jako B. B. King, Albert Collins nebo Robert Cray, a stejně tak bílí jako Jeff Healey nebo Roy Buchanan. Blues navíc žilo dále i jako příměs jižanského rocku, country a jiných žánrů.

Takových žánrů, kde se kytara uplatní, je opravdu hodně. Ať už to byli akustičtí fingerstylisté jako Michael Hedges, Leo Kottke, Alex de Grassi, nebo bluegrassové flatpicking legendy typu Tony Rice nebo Doc Watson, či třeba takový gypsy jazzový muzikant z Francie jménem Bireli Lagrene – ti všichni posouvali (a mnozí dnes stále posouvají) hranice technických dovedností i uměleckého vyjádření v těch svých žánrových „škatulkách“.

Alternativa, noise a Les Paul Man

Když se osmdesátá léta přehoupla do své druhé poloviny, začaly se objevovat další nové formy a koktejly hudebních žánrů a scéna se nadále diverzifikovala. Objevily se nezávislé, často i avantgardní kapely, které šly svou cestou. Z těch komerčnějších třeba jmenujme R.E.M., z těch méně komerčních Sonic Youth. Bylo jich ale samozřejmě spousta, stejně jako přibývalo metalových partiček. Metal se postupně větvil do svých subkategorií a z původně jednolitého hudebního proudu se začaly vyčleňovat větve s různými názvy v závislosti na rychlosti skladeb, textových tématech nebo zvukovém charakteru. Kromě již dobře zavedených jmen přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se ke slovu hlásily nové „mladé“ kapely jako Metallica, Slayer nebo Megadeth.

Zdálo se, že metal převzal štafetu nejtvrdšího kytarového hudebního stylu po hardrocku, který už jen tak nějak dozní a „vyšumí“ v podání legend jako Deep Purple, Whitesnake nebo Black Sabbath. Chyba! V Los Angeles začali vystupovat celkem divocí týpci, kterým dominoval ječící blonďák a nenaondulovaný, nýbrž od přírody kudrnatý kytarista s takovým hárem, že poznat, kde má břicho a kde záda, se dalo jen podle toho, ze které strany si strčil do vlasů cigáro. Pojmenovali se Guns N' Roses. A po létech stratů a superstratů tu naráz byl zase klasický Les Paul zabodnutý do Marshallu a návrat ke zlatým sedmdesátkám.

U2, delay jako nástroj a vědecké kouzlo Queen

V irském Dublinu mezitím pilně cvičili a koncertovali čtyři mladíci, kteří si několikrát změnili jméno, až nakonec zůstali u názvu U2. Tam se naopak hledělo na to, aby kytara vůbec nezněla vintage, nýbrž velmi netradičně. Delay nastavený často skoro stejně silně jako hlavní signál a synchronizace s rytmem způsobily, že kytarista přezdívaný Edge z jednoho nástroje dostal vrstvením echa monstrózně znějící zvukovou hradbu, která nahradila další doprovodné i sólové instrumenty. A tak když se konal Live Aid, velkolepý dobročinný koncert na pomoc Africe v roce 1985, působili na něm U2 jako dobře sehraná a velmi inovativní parta.

A když už jsem připomněl koncert pro Afriku, zakončím tento díl kytarového vzpomínání další hvězdou z Wembley – kapelou Queen. Z výčtu významných kytaristů let osmdesátých totiž nelze vynechat Briana Maye. Jistě, hlavní hvězdou kapely byl Freddie Mercury, ale typický zvuk souboru s houslově znějícími kytarami má na svědomí astrofyzik May. Red Special, na míru vyrobená kytara, která se později dočkala komerčních replik, posílala signál do treble boosteru a pak do komb Vox AC30, přičemž typické „kvínovské“ harmonie kytary vytvářel mimo studio harmonizer Eventide. Mayův zvuk je nezaměnitelný a na úspěchu kapely napříč dekádami má nepochybně značný podíl.