Kytarová móda #2 Léta šedesátá a sedmdesátá

V minulém díle našeho seriálu jsme se dostali až do druhé poloviny šedesátých let, kdy se v kytarovém světě strhla bouře. Zmínili jsme, že ji předznamenaly dva společenské a hudební fenomény: britská vlna beatových skupin v čele s Beatles, Rolling Stones, Kinks a dalšími a také hnutí hippies v USA a jeho následovníků po celém světě. Samozřejmě kromě těchto dvou dominantních úkazů tu byly další vlivy – například vzrůstající obliba „bílého blues“ na britských ostrovech, která stvořila hudební osobnosti typu John Mayall nebo Alexis Korner.

Je poněkud paradoxní, že zájem hudebního světa o blues, zejména v podobě jeho originálních kořenů z amerického jihu, reprezentovaných černými bluesmany jako Muddy Waters, Howlin' Wolf, B. B. King, Robert Johnson nebo John Lee Hooker, způsobili nikoli Američané, nýbrž Britové. Byl to jeden ze základních fundamentů nejen pozdějšího blues rocku, ale i hardrocku a prakticky celého rockového mainstreamu. Samozřejmě i v USA se hrála hudba inspirovaná blues, ale Britové byli v tomto ohledu mnohem aktivnější.

Svatý Jimi a spol... a mezitím v Albionu

Na obou stranách oceánu tedy mladí nadějní kytaristé pilně napodobovali a rozvíjeli styl černých bluesových hudebníků, pokukovali přitom po kytaristech doprovázejících rock'n'rollové hvězdy a každý z nich do toho samozřejmě přimíchával svou vlastní invenci, definovanou geografickými, společenskými nebo rodinnými vlivy. A tak se zrodily kytarové legendy. V Seattlu vyrostl černý kytarista James Marshall Hendrix, který se shodou okolností proslavil také nejdříve v Evropě a rychle oslnil celý kytarový svět. V roce 1969 se – samozřejmě už pod jménem Jimi Hendrix – stal jedním z vrcholných čísel legendárního festivalu Woodstock. Jeho věhlas a vliv rostl raketově. Zásluhu na tom měla brilantní technika a rychlost, experimentování s tehdejšími technickými vymoženostmi (použití zpětné vazby, kvákadla a tak podobně), hra na pravorukou kytaru levorukým způsobem i do té doby nevídaná jevištní prezentace. Každopádně na tehdejší dobu mix naprosto mimořádný. Bohužel Jimi přežil Woodstock pouze o rok.

Hendrix je považován za jednoho z nejvlivnějších kytaristů historie, který ovlivnil všechny velké hráče, kteří přišli po něm. Dlouhé tóny zkreslené elektrické kytary, vibráto prsty i pákou, bending, použití efektových pedálů včele s kvákadlem, to všechno jsou techniky používané dodnes a u nikoho jiného se do té doby nevyskytly v tak koncentrované podobě. Není tedy divu, že Hendrixova legenda žije do současnosti a určitě i dále přetrvá.

To v Británii se mezitím pod vlivem módy bílého blues objevily také různé zvláštní postavičky. Jak John Mayall, tak Alexis Korner měli ve svých kapelách ty nejlepší kytaristy své doby (Taylor, Green, Clapton a další). A to se vedle nich ještě řadili další, jako třeba Alvin Lee. Líhní kytarových hvězd se stala skupina Yardbirds. V té se mimo jiné vystřídali tito pánové: Eric Clapton, Jeff Beck a Jimi Page. Skupina míchala všechno, z čeho pak vznikly svébytné hudební styly – blues rock, psychedelii, hard rock i jazz rock. Každý z jmenovaných kytaristů se později stal světovým pojmem a ovlivnil další generaci muzikantů.

V USA se díky vlivu jak Hendrixe, tak britského bílého blues dostali do hledáčku publika bluesově orientovaní kytaroví umělci, kteří do té doby unikali všeobecné pozornosti. Třeba texaský virtuóz Johnny Winter nebo Mike Bloomfield.

Kytary jako Fender Statocaster nebo Gibson Les Paul, zesilovače Marshall nebo Vox už se staly jakýmsi „industry stadardem“ a definice způsobu hry na elektrickou kytaru, tak jak ji známe dodnes, byla ve svých základech položena. Dále se pak vyvíjely jednotlivé hudební styly a ty pak z těchto fundamentů vykultivovaly specifičtější techniky hry jako určitý druh "fine tuningu".

Tři hráči, tři cesty

Tři kytaristé z Yardbirds jsou dobrým příkladem toho, jak z jednoho kmene vyrostly tři různé větve. Clapton zůstal ze všech tří nejvěrnější blues. Blues rock tria Cream, jižanský rock Derek and the Dominos a později tu více popové, tu spíše akustické vlivy sice znamenají také poměrně široký záběr jeho tvorby, ale bluesové licky (tedy fráze) i jeho herní techniky přetrvaly. Vedoucí roli v písních hrál téměř vždy textem opatřený kytaristův vokál a kytara podporovala koncepci písničky.

Jeff Beck šel jiným směrem. Podstatnou část jeho kytarového díla tvoří instrumentální hudba se značným sklonem k experimentu. V sedmdesátých létech spolupracoval s česko-americkým klávesistou Janem Hammerem a společně budovali styl, kterému se tehdy říkalo jazz rock, dnes bychom asi moderněji řekli fusion. Beck zkoušel všechny možné způsoby hry a postupně si vytvořil svůj naprosto osobitý kytarový styl, kde kombinoval hru prsty (namísto trsátka) s použitím páky a častým využitím hlasitostního potenciometru. Výsledkem se stala unikátní „zpívající“ kytara, často nikoli nepodobná houslím nebo dokonce lidskému hlasu.

Třetí z party, Jimi Page, později dominantní postava slavných Led Zeppelin, je jedním z průkopníků toho, čemu se časem začalo říkat hard and heavy. Tedy riffů na basových strunách silně zkreslené kytary, které položily základy stylům hard rock a metal. Dalším, kdo stáli u zrodu těchto žánrů byl například Tony Iommi z Black Sabbath. Page měl ale i výrazně delikátnější polohu v podobě akustických partů znějících jako country nebo folk, a stal se jedním z nejuniverzálnější kytaristů své doby. Dokázal dokonale vystihnout atmosféru písničky tím, že použil některý odstín z pestré palety kytarových barev od cinkající akustiky až po Les Paul dunící přes hradbu Marshallů.        

Myslím, že umělecké dráhy těchto „tří ptáčků ze stejného hnízda“ velmi dobře symbolizují to, jak z blues rock'n'rollových základů postupně vyrostly velmi svébytné hudební i kytarové styly.

Jazz rock jako stylová syntéza a nový sound country

Revoluce v rockovém kytarovém zvuku měla samozřejmě vliv na použití jak elektrické, tak i akustické kytary i v jiných žánrech. Nastupující generace jazzových kytaristů zatáhla tyto novoty i do jazzu a zrodil se tak styl zvaný jazz rock. Larry Coryell, John McLaughlin, John Abercrombie a spousta dalších z nové ligy jazzových muzikantů už do své hry zakomponovávala postupy i zvuky z rockového prostředí a tvořila hudební avantgardu doby. Syntéza stylů, experimentování se zvuky, neobvyklými harmoniemi i aranží vykultivovaly postupně od sedmdesátých let velmi obdivovanou jazzrockovou scénu, které vévodily kapely typu Weather Report, Return To Forever nebo Mahavishnu Orchestra.

I v country se díky použití elektrifikovaných kytar děly nové věci. James Burton, Don Rich, Roy Nichols, Clarence White a také třeba Albert Lee. To jsou kytaristé, kteří udali směr, pokud jde o vývoj elektrické kytary v country. Typický zvuk zvaný „twang“ a hybridní technika pravé ruky kombinující trsátko s prsty daly základ stylu nazývanému „chicken picking“. Obvykle se pro tento styl používaly a dodnes používají Telecastery. Bending jedné struny při současně znějícím souzvuku s nevytahovanou strunou připomínají pedal steel kytaru. Rychlé běhy s vkládáním prázdných strun a neznějících úhozů, to vše jsou atributy moderní country kytary, která jinak využívá veškeré technické vymoženosti, které trh nabízí.

Celkově lze shrnout, že konec šedesátých let byl pro vývoj kytary asi nejbouřlivějším obdobím v novodobých dějinách. I když hnutí hippies, které zatřáslo do té doby zavedeným paradigmatem a silně poznamenalo celou generaci a do jisté míry i všechny další, trvalo krátce, mělo na hudbu dalekosáhlý dopad. Obecně se uvádí, že zlatá hippie éra skončila dvěma tragickými událostmi – vraždami spáchanými Charlesem Mansonem a jeho komunitou a koncertem Rolling Stones v Altamontu, kde zahynul divák nožem Hells Angels. Původní mírumilovné, idealisticky laděné hnutí tak dostalo silnou ránu. Zároveň byla ale dalším důvodem skutečnost, že se z politicky a ideologicky laděného fenoménu stala móda. Jak oděvní průmysl, tak showbyznys se chytili hippie stylu z komerčních důvodů, a tak samotné hnutí postupně ztratilo svou autenticitu a revolučnost.

Art rock, hard rock, country rock a spol.

Hudba a s ní i kytara se ale nezadržitelně vyvíjely dále. Letopočet se přehoupnul do sedmdesátky na konci a začala zlatá éra rocku. Kromě již zmiňovaného jazz rocku se rychle rozvíjely i další rockové subžánry. Již od šedesátých let tu byla psychedelie reprezentovaná třeba Greatful Dead, Jefferson Airplane, Doors nebo Pink Floyd. Některé původně „psychedelic“ kapely se přeměnily v kultivovanější a hudebně propracovanější odnož, ke které hojně přibyli hudebníci s často klasickým vzděláním a znalostí hudební teorie – vznikl tak styl zvaný art rock (v dnešní terminologii častěji nazývaný spíše prog rock). Yes, EL&P, Genesis, Pink Floyd, Jethro Tull, Frank Zappa a spousta dalších tvořili rozsáhlé kompozice a tematická alba. Od původních blues rockových základů už byla tato díla vzdálena mnoho světelných let a blížila se spíše vážné hudbě, ať již moderní, či historické. Aranžím dominovaly zejména klávesy a kytara byla spíše doplňujícím nástrojem pro zpestření aranže.

To v hard rocku tomu bylo jinak. Klávesy se tu objevovaly také, ale pokud už je kapela měla, byly role rozdány opačné: kytary vládly. Patrnější byly i bluesové kořeny, ke kterým se hardrockové party často otevřeně hlásily. Hard rocku sedmdesátých let dominovali Britové. Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath, Uriah Heep, UFO a mnoho a mnoho dalších. A protože se jednalo o žánr, kde kytara byla vůdčím nástrojem, museli se tu zákonitě objevit mimořádné kytarové osobnosti. Kytaristy z Yardbidrs už jsem výše zmínil, takže přidejme ještě pár zásadních jmen. Ritchie Blackmore, superrychlý virtuóz z Deep Purple a později Rainbow, Tony Iommi, génius těžkých riffů, považovaný za jednoho z otců metalu, Dave Gilmour, mistr dlouhých tónů... A mohli bychom jmenovat další stejně zdatné, ale komerčně méně úspěšné muzikanty. Americká scéna měla tehdy své Grand Funk Railroad, Kiss, Aerosmith, Alice Coopera, Blue Oyster Cult nebo třeba Carlose Santanu.

Jaké jiné odnože rocku byly tehdy na vzestupu? Bylo jich nepočítaně. Třeba američtí Eagles představovali něco, čemu by se dalo říkat country rock. Spousta akustických doprovodů, vokály countryového stylu, ale do toho všeho příměs elektrického soundu. Například takového, jaký najdeme v geniálním sóle dvou paralelních kytar z písně Hotel California. Na jihu USA se zase hard rock pomíchal s country a blues do stylu, kterému se říká southern, neboli jižanský rock. Allman Brothers, Lynyrd Skynyrd, ZZ Top, Marshall Tucker Band byli v první vlně tohoto žánru, který je dodnes velmi populární.

Obecně viděno bylo kytarové zkreslení soundem doby, zesilovače měly obvykle zvuk, kterému se dnes obvykle říká „Brit“ (synonymum pro zkreslení typu Marshall) a profesionálnímu kytarovému trhu dominovaly firmy Gibson a Fender.  Překotný vývoj zaznamenaly i kytarové efekty. Přišly první phasery (například Small Stone od EHX), delaye dostaly kompaktní podobu podlahového efektu (například Memory Man od EHX), objevil se první komerčně prodávaný kompresor (Dyna Comp od MXR). 

Rock ve všech svých podobách válcoval hitparády, obsazoval letní festivaly a plnil stadiony. Byl tím stylem, který tehdejší mládež (včetně mě) milovala a na kterém dospívala. Muzikanti, manažeři, producenti, promotéři i gramofonové firmy na tom všem řádně bohatli a zavedené kapely se začaly de facto měnit na „obchodní společnosti“ či „instituce“.

Pozor, přichází punk a metal!

Rock se změnil na mainstream, a to zákonitě muselo vyvolat nějaký protitlak. V zásadě se objevily dvě vlny, které znamenaly rebelii proti danému stavu společnosti, a tedy i mainstreamové hudby. V polovině sedmdesátých let se objevil punk. Krátké tříakordové razantní písničky, znějící záměrně syrově jako z garáže, obvykle vyjadřující nesouhlas se stavem světa, to vše interpretované rozcuchanými, divně vyhlížejícími „nasránky“ v otrhaných úzkých džínách a kožených bundách. V Británii Sex Pistols, Clash, Buzzcocks, v USA například Ramones a ještě předtím New York Dolls nebo Stooges. Pokud jde o kytaru samotnou, tady se žádná velká revoluce nekonala: zkreslené power chordy jako doprovod k textovému sdělení.

Dalším fenoménem, který měl na vývoj kytarové hry naopak vliv zcela zásadní, byl vznik metalu jakožto svébytného žánru a subkultury celosvětového významu. V Británii byl představován tím, čemu se začalo říkat NWOBHM (New Wave of British Heavy Metal). Úkaz, který se zjevil v polovině sedmdesátých let, tehdy ještě jako jakýsi underground společně s punkem. Muzikanti, kteří toužili po drsném, tvrdém soundu, se začali formovat do kapel jménem Motörhead, Saxon, Iron Maiden, Judas Priest a spousty dalších podobných, z Austrálie přijeli tehdy neznámí AC/DC. To v USA se zase přitvrzovalo v původně hard rockových kapelách. Byla tu jistá obdoba Black Sabbath v podobě kapely Pentagram, ale velký rozruch vzbudila zejména skupina okolo mladého talentovaného kytaristy jménem Eddie Van Halen.

Celkově se dají všechny jmenované ranně metalové soubory charakterizovat jako čistě kytarové, kde se buď dodržuje zavedené schéma sólová plus doprovodná kytara nebo se dbá na souhru kytar v podobě licků a sól v harmoniích po vzoru hard rockových Thin Lizzy, Wishbone Ash nebo Boston. Kytary jsou zkreslené „na desítku“ (pokud nemá zesilovač jedenáctku) a zvuk je britský typ zkreslení, charakteristický pro Marshall. 

Jak se metal vyvíjel dále a jak vypadal ostatní kytarový svět v poněkud jemnějších a romantičtějších hudebních žánrech, na to se podíváme v příštím díle.