Kytarová móda #4: Léta devadesátá

Ve službách popíků

To, že elektrická kytara je cool nástroj, bylo v osmdesátkách a následujících dekádách už všem jasné. Už jen z toho, že ji začali hojně využívat slavní producenti všech popových hvězd a hvězdiček. Nejproslulejší jsou asi dodnes všechna hostování slavných kytarových hráčů na nahrávkách a turné Michaela Jacksona. Van Halen, Slash, Santana, Stevens, Howe, Orianthi, Lukather, Pierce, ti všichni se tu vystřídali ještě vedle největší stálice Jacksonova týmu Jennifer Batten.

Stalo se jaksi „společenskou nutností“ popových hvězd mít ve své tour kapele, nebo alespoň na nahrávce, nějakého zdatného kytaristu. Ať už byl takový slavný muzikant jako třeba Steve Stevens u Billyho Idola, nebo téměř „neznámý“, jako Jim Cregan (mimo jiné třeba u Roda Stewarta). Prostě kytaristé, kteří vyrostli v hudební alternativě či progresivismu, vešli jednoznačně do obliby mainstreamu. A tato praxe trvá dodnes. Koneckonců třeba Nuno Bettencourt ve službách Rihanny je toho důkazem.

Pokud jde o studiovou práci, pozoruhodný kolektiv kytaristů přezdívaný „L. A. Session Players“ se v osmdesátých a devadesátých létech střídavě objevoval na nahrávkách slavných pěveckých hvězd, které natáčely v losangeleských studiích. Do téhle party patřil třeba Michael Landau, Dann Huff, Jay Graydon a také občas Steve Lukather nebo Larry Carlton. Neuvěřitelně zruční a univerzální hráči, kteří dokázali „na zakázku“ vystřihnout přesně takové kytarové party, jaké si producenti představovali. Postupně v průběhu let devadesátých a v novém miléniu se těžiště studiových aktivit začalo přesouvat z L. A. do Nashville a tuto úlohu „všeználků“ dnes plní zejména místní hráči, jako třeba Tom Bukovac, Guthrie Trapp, Derek Wells, Kenny Greenberg, Brent Mason a další.

„Špína“ ze Seattlu 

Co se stalo v létech devadesátých, pokud jde o kytaru a její žánry? Těmi nejpodstatnější hudebními změnami byl vznik grunge v první polovině devadesátek a nástup nu-metalu v konci devadesátek. Kromě toho se na starém kontinentě objevil brit pop a po celém světě pop punk. A samozřejmě vedle toho kvetla alternativa a metal všech kategorií. Ještě nesmíme opomenout jeden zajímavý jev, za kterým stojí televize MTV, a to unplugged vlnu.

Tak pojďme si to postupně blíže rozebrat. Vzorce lidského chování se stále opakují dokola. Tak jako byl punk a metal v létech sedmdesátých reakcí na „rockové dinosaury“, ze kterých se staly komerční ikony a napakovaní pracháči, tak byl grunge v létech devadesátých reakcí na glam/hair metal a syntézátorový popík osmdesátek. Konec návštěv u kadeřníků a zakázkových krejčích. Drsňácký vzhled, staré džíny, flanelové košile, prostě jako když jdete ze zahrady s motykou. Žádné pozlátko, syrová muzika, syrové texty. Hlavním dějištěm se stal americký Seattle. Tam se objevila Nirvana. A také Pearl Jam, Soundgarden, Alice in Chains a další.

Co to přineslo kytarovému světu? Opět návrat ke klasice. Po zahnutých hokejkách superstratů zase byly k vidění fenderovské vintage tvary, lespauly, esgéčka a zvuk evokoval starý dobrý sedmdesátkový hardrock. Co nešlo přeslechnout bylo oblíbené schéma „tichá sloka – hlasitý refrén“. Přineslo to do písniček napětí a dynamiku a také střídání čistého a zkresleného zvuku, což v hardrocku, punku ani metalu nebylo do té doby příliš často ke slyšení.

A kde se vzal název „grunge“? Znamená něco asi jako „špína“ a začali ho prý používat hudební publicisté, kteří tak označovali „špinavý zvuk kytar“ a neučesaný pódiový projev. Jeden z prvních, kdo ho použil pro seattleskou scénu, byl údajně Mark Arm z kapely Mudhoney.

Anglický závan šedesátek

Ještě více „vintage“ než grunge zněly kytary kapelám na Britských ostrovech, kde v devadesátých létech vypukla brit popová vlna. Muzikanti se bez okolků směle hlásili k odkazu let šedesátých. Beatles, Kinks, Small Faces a další šedesátkové vzory posloužily jako inspirace pro styl, který je o poznání veselejší a optimističtější než americký grunge. V textech se najde spousta ironie, humoru a britské životní reality. Bratři Brian a Noel Gallagherové založili Oasis a skládali písničky s natolik silnými refrény, že se hrály i u táboráků. Konkurenci jim dělala kapela Blur a jejich vzájemné soutěžení tehdy bavilo celou hudební scénu. K tomu přidejme ještě třeba Pulp, Suede, The Verve z těch známějších.

Pokud jde o kytaru, tak tu byl totální návrat k retru, ať už jde o styl hry, tak i zvuk nástroje. U Oasis byly nejčastěji k vidění pololubové Gibsony jako ES 335 nebo lespauly a u Blur se střídaly lespauly s telecastery. Samozřejmě k tomu hlavně britské zesilovače Marshall nebo Vox. Kytara sloužila jen minimálně jako sólový nástroj, v zásadě se omezila na doprovod s čistým či napolo zkresleným zvukem.

Nikdo nechce být American Idiot

A do třetice návrat do minulosti v nové podobě – kalifornský pop punk. V polovině devadesátých let se na jihozápadě USA vyrojila hudební seskupení hrající jednoduché písničky v rychlém tempu, které připomínaly punk, ale byly melodičtější a mnohem stravitelnější pro rozhlasové stanice a televizi. Teenageři si tenhle styl oblíbili, protože byl ve značné míře o jejich problémech, a tak se Green Day, The Offspring, Blink-182 a podobní stali hvězdami. Do značné míry jim k tomu pomohlo MTV. Byla to svým způsobem i jakási reminiscence surf rocku, protože prostředí se shodovalo a podobný byl i životní styl publika.

Pokud jde o kytaru, tak ani tady se žádná revoluce nestala. Dřevo sloužilo jako doprovodný nástroj a v oblibě byly klasické modely kytar i zesilovačů. Asi nejznámější kytara této periody byl Les Paul Junior v rukách Billie Joe Armstronga, který ho posílal do hlav a boxů Marshall. Pop punk vznikl sice v Kalifornii, ale inspiroval spousty muzikantů po celém světě. Takže se pak v Kanadě objevili Sum 41, v Británii Busted, v Německu Donots, ve Švédsku Millencolin a tak dále.

Jakože při svíčkách

A jak to vlastně bylo s MTV Unplugged? Robert Small a Jim Burns z televize MTV přišli na nápad, že napolírované klipy s vizuálními efekty by nebylo špatné sem tam zaměnit za intimní atmosféru živého vystoupení, navíc hraného na „akustické nástroje“. Samozřejmě s tím přívlastkem „akustický“ je to trošku problematičtější, jak všichni, kdo byli někdy na podiu nebo ve studiu ví, ale dejme tomu, že přednost dostaly akusticky znějící a vyhlížející nástroje, zkreslení se nekonalo, na bicí se hrálo hlavně štětkami nebo špejlemi. Celé to prostě bylo oproti normálu „vyklidněné“. Do jisté míry to byl jakýsi test písniček i muzikantů. Pro publikum bylo zajímavé sledovat, jak znějí jejich oblíbené songy v „úsporném aranžmá“ a bez studiových příkras.

V cyklu MTV Unplugged se vystřídala spousta kapel i sólistů. Asi nejvíce tento formát proslavil Eric Clapton, který z něj dokonce pořídil album a video. Za album dostal šest cen Grammy a prosadil tak pořad jako nikdo jiný. Verze Layly z tohoto alba se stala možná ještě slavnější a oblíbenější, než byla ta originální s Derek and the Dominos.

Dalšími účinkujícími v sérii byli třeba Nirvana, Mariah Carey, Aerosmith, R.E.M., Alice in Chains, Oasis, Pearl Jam a další. Fenomén „unplugged“ se stal natolik populárním, že jej kopírovaly i další televizní stanice a kapely a po celém světě vznikaly „místní verze“ s lokálními muzikanty.

Celkově se dá konstatovat, že tato vlna jednoznačně přidala na popularitě akustické kytary a akustických nástrojů obecně. Jestliže metal osmdesátých let pomohl elektrické kytaře na výsluní zájmu, tak „bezproudová“ vlna nastartovala novou éru zájmu o akustické kytary. Ta tak zažila renesanci nejen v prodejních číslech, ale i pokud jde o inovace. Barytonové (tedy o kvartu níže laděné) kytary, sedmistrunné kytary, alternativně laděné kytary, to vše se naráz v krátké době objevilo na akustické scéně, velkou měrou inspirované právě formátem MTV Unplugged.

Podladit a ještě podladit

Pokud jde o kytaru elektrickou, žádná z výše jmenovaných módních vln nepřinesla do vývoje nástroje a jeho zvuku zásadní novinku. S tím se čekalo až na konec devadesátých let a nástup nu metalu. Stejně jako grunge, byl nu metal reakcí na nablýskaný a „naondulovaný“ metal let osmdesátých. Jeho esencemi byly kromě klasického heavy metalu také hip hop, industrial a alternativní hudba. Nu metalová scéna byla nejsilnější v oblasti Los Angeles a prvními průkopníky byli Korn, Limp Bizkit, Linkin Park, Deftones, Slipknot, Papa Roach, Staind, P.O.D. a další.

V čem byl tento žánr novátorský? Zejména ve způsobu zpěvu a frázování. Rap, křik, melodický zpěv, to všechno v jedné písni. A také samply, industriální zvuky, scratching, elektronické efekty. No, a kytara? Ta se propadla o spoustu tónů směrem dolu. Sedmistrunky a barytonky jsou „trademarkem“ žánru. Samozřejmě, že to neušlo pozornosti významných výrobců, a tak postupně začali sedmistrunné kytary zavádět do svého výrobního portfolia. Ibanez, ESP, Schecter, Jackson, abychom pár jmenovali. Pokud jde o herní styly, nu metal zdaleka není doménou kytarových virtuózů, jako tomu bylo v metalu let osmdesátých. Kytara tu tvoří hlavně hutný doprovod, hraje riffy a často experimentuje s efekty.

Jestli bylo účelem nízko laděných kytar, aby zněly temně a hutně, bylo potřeba najít i odpovídající aparát, který by dokázal nízké tóny patřičně zkreslit a „napumpovat“. To byla ta pravá chvíle pro Mesa Boogie. Je-li Marshall JCM800 symbolem osmdesátkového metalu, tak Mesa Boogie Dual Rectifier je symbolem devadesátkového nu metalu. Od té doby už se stal klasikou pro tvrdší žánry, kde se očekává temný, zkreslený, „hustý“ zvuk. Specifické zapojení usměrňovačů a elektronky typu 12AX7 v předzesilovači a 6L6 na konci z něj udělaly fenomén, pro který se začal používat výraz „americký typ zkreslení“.

A co jinak?

Vyjmenovali jsme hlavní proudy, které se objevily v devadesátých létech, což ale neznamená, že jiné žánry by přestaly existovat. Kytaroví virtuosové z konce osmdesátek nadále vydávali svá alba, vznikaly nové progresivní kapely a kytara, jak elektrická, tak ty akustické, se dále vyvíjely, byť ne už tak výrazně před očima širokého publika. Alternativa nabírala na síle díky R.E.M., Smashing Pumpkins nebo Radiohead, objevily se crossoverové kapely míchající hip hop, funky a rock jako Red Hot Chili Peppers nebo Rage Against the Machine a metal také zaznamenal celkem zajímavý vývoj.

Kromě vzniku nu metalu, který jsme zmínili, se rozvíjely další metalové odnože. Celkově se z žánru stávala mnohem pestřejší mozaika se spoustou progresivních vlivů, než tomu bylo dekádu předtím. Black (Mayhem, Emperor), death (Cannibal Corpse, Morbid Angel), progressive (Meshuggah, Tool), groove (Pantera), alternative (Faith No More, System of a Down) a další větve a větvičky vytvořily velmi košatý žánr. V něm se pochopitelně našlo dost místa pro kytarové novátory a špičkové instrumentalisty. Třeba Dream Theater a v něm John Petrucci, který se díky své technicky brilantní hře stal kytarovou legendou.

Zazářily ale i další osobnosti. Například Paul Gilbert (Racer X, Mr.Big), Kiko Loureiro (Angra), Nuno Bettencourt (Extreme), Michael Romeo (Symphony X), nebo Andy Timmons. No a pak také dva bouráci Zakk Wylde (Ozzy Osbourne) a Dimebag Darrell (Pantera). Ani Darrell, skutečným příjmením Abbott, se vrcholu kariéry nedožil, když ho v roce 2004 zastřelil na podiu šílený fanoušek. Jako jeden z mála hard'n'heavy kytaristů nepoužíval lampové zesilovače, nýbrž tranzistorové hlavy Randall a později Krank. Jeho zvuk byl typicky „suchý“ a naostřený.

Kromě toho se objevily na kytarové scéně některé zvláštní postavy, ať už jde o životní osud a předčasný odchod nebo o image. Talentovaný a ultrarychlý Shawn Lane zazářil jako kometa a odešel již ve čtyřiceti z tohoto světa kvůli svému celoživotnímu zdravotnímu strádání. Buckethead, mysteriózní postavička s maskou a kloboukem v podobě kbelíku na kuřecí křídla z KFC, přišel s mixem rychlosti, zajímavých rytmických schémat a alternativy. Jeho Gibson Les Paul – angorák (kombinace bílého laku s červenými potenciometry) se stal legendárním.  John 5 s image připomínajícím Jokera byl nejdříve k vidění u D.L.Rotha se pak proslavil vedle Marilyna Mansona.

Holky, blues a country

Devadesátá léta byla také léty emancipace v kytarové muzice. Na scéně se objevila spousta talentovaných dam s kytarou, které uchvátily světové publikum. Sheryl Crow, Joan Osborne, Alanis Morissette, PJ Harvey,  Courtney Love a další zahájily tažení muzikantek na hudební Olymp, které pokračuje dodnes. Většina z nich se na podiu doprovázela na akustickou nebo elektrickou kytaru, se kterými také skládaly vlastní repertoár, což byl typický atribut této generace písničkářek.

V blues se objevila nová jména. Od dítěte talentovaný Joe Bonamassa se stal představitelem nové generace mladých bluesmanů, stejně jako Jonny Lang, nebo Kenny Wayne Shepherd. Za korunou nekorunovaného krále slide kytary se vydal na cestu mladý Derek Trucks.

I country zažívalo zlatou éru, byť milovníci toho tradičního „dřevního“ by asi nesouhlasili, protože country se začalo silně prolínat s popem a dralo se do mainstreamových médií. Garth Brooks, Alan Jackson, Shania Twain, Dixie Chicks se stali představiteli popové větve country, která v USA válcovala hitparády. I tento žánr se nadále opíral o skvělé kytaristy a jejich chickenpicking. Nashville začalo být čím dál důležitějším hudebním městem, a to nejen pro žánr country.

V devadesátkách dále pokračovala digitalizace hudby, jejího natáčení i distribuce. CD a DVD, jakožto nosiče dat, naplno ovládly komerční distribuci. Začal se také pozvolna drolit fundament, na jehož základě byly vybudovány obří nahrávací společnosti, do té doby ovládající trh. Monopol, který po léta měly, ať už na nahrávání, tak i šíření hudby se pozvolna začal bortit. Nejen, že vznikala nezávislá nahrávací studia, ale bylo už možné hudbu nejen nahrát jako master track, ale také ji „množit“ pomocí zápisu na disky bez účasti nějakého „velkého strejdy“. A to byla teprve předehra k tomu, co mělo brzy přijít. V roce 1995 se internet stal plně veřejným médiem pro komerční využití a začala nová éra hudebního průmyslu.