Kytarová móda #1: Léta třicátá až šedesátá

A jak jste začali hrát na kytaru vy?

Bylo mi patnáct, když jsem dostal papír s podpisem ředitele LŠU a závěrečnou školní „přehrávkou“, jak se říkalo koncertu pro rodiče, jsem ukončil 1. cyklus hry na klavír. Docela se mi ulevilo. Muziku jsem sice jaksi „slyšel“ a nějaký vztah jsem k ní měl, koneckonců mě doma obklopovala od narození, ale prstová cvičení, ani rytmické diktáty v nauce mě fakt nebraly. Bylo nad slunce jasné, že ani sebesložitější Sarauerovou etudou nikoho neuhranu, a tak jsem měl o významu klavíru ve svém životě dost pochybností.

Zato když jsem na táboře zahrál na tatovu kytaru Bednu od whisky, to byla jiná káva. Naráz jako by nástroj a hudba vyčarovaly jakési kouzlo. To se mi líbilo, protože dospívající jedinec prostě hledá své místo v džungli, chce se něčím prosadit a zaujmout. A tak jsem se naučil ještě Šlapej dál a V pondělí spravujem koleje a docela mi to šlo. Nicméně jsem začal spekulovat, co by to bylo teprve za poprask, kdybych dokázal zahrát ten začátek ze Smoukondvótr. To by borci bledli závistí a holky by mě milovaly.

Přišlo mi to jako dobrý plán, a tak když se mě máma ptala, jestli chci za úspěšné přijímačky na gympl moped Pionýr (neboli fichtla), nebo elektrickou kytaru Jolana Iris, volil jsem kytaru. Fichtl by taky nebyl k zahození, ale těch bylo okolo mě už spousta a někteří si je dokázali upravovat a vylepšovat, což jsem já neuměl. A tak, ačkoli o významu slova marketing jsem se něco dověděl až o deset let později, zvolil jsem strategii odlišení.   

Jak jste začali s kytarou vy? Tipnu si, že asi podobně. Myslím, že kdybych měl definovat poměr těch, kdo začali z čiré lásky k umění, a těch, kteří chtěli udělat dojem na své okolí, bylo by to tak jedna ku tisíci. Jistě, postupem času ta původní motivace částečně nebo zcela opadla a na kytaře a jejím použití nás začaly zajímat i jiné věci než úžas bandy teenagerů. Ať jakkoli, zaplaťpánbůh, že jsme nějak začali.

Úsvit elektrického sladkého dřeva

A jak to bylo s kytarou ve světě? Kde se vzala a proč? Byla to vlastně historická nevyhnutelnost. Od „pravěkých“ začátků prvních luthierů na jihu Evropy a pak v Evropě střední se kytara postupně stala světovým kultivovaným nástrojem klasické hudby, ale i nejpoužívanějším nástrojem pro amatérské muzikanty, co si chtějí „jen tak“ zahrát a zazpívat.

Elektrická kytara se pak zrodila do doby, kdy klasické i westernové kytary už byly oblíbené a používané nástroje. Dobová reklama dokonce hlásala: „Je tak jednoduché být populární, když hrajete na ten nejpopulárnější nástroj dneška – kytaru.“ Jenže pokud jde o hlasitost, kytary bez ozvučení v kapelách „nestíhaly“ a dechy i bicí je „utloukly“. Proto vznikal tlak na ozvučení kytary například ve swingových orchestrech. To se psala 30. léta dvacátého století.

Charlie Christian, kytarista v orchestru Bennyho Goodmana, byl jedním z prvních, kdo na to vyzráli. Měl Gibson ES 150 společně se zesilovačem Gibson EH 150, a s tím dokázal nejen mydlit doprovod, jak to dělali všichni před ním, ale už i zahrát sólovou linku, protože ho konečně bylo slyšet.

Vyloženě módní záležitostí pak byl další fenomén, který potlačil elektrickou kytaru ve vývoji: havajka. Ve 20. a 30. letech minulého století se havajský styl hudby s dominantním soundem havajských kytar stal naprostým módním šlágrem v USA. Želízko klouzající po strunách a vytvářející zpěvný a podmanivý zvuk dobylo Ameriku. Stejně jako u swingových orchestrů ale bylo potřeba ten nástroj nějak zvukově dostat do popředí.

A tak se firmy jako Rickenbacker, National, Valco a další zaměřily na to, jak sejmout zvuk lap steel kytary a zesílit ho v zesilovači. Prodávaly sety „želízkových kytar“ společně se zesilovačem. A tady už můžeme skutečně mluvit o módě v pravém slova smyslu. Prostě to bylo „in“. „Cool“ přišlo až později.

Pozor, přichází rock'n'roll!

50. léta byla dobou nástupu rock'n'rollu. Byl to hudební styl, který vznikl na základě černého blues a R&B, bílého country, gospelu a boogie woogie. V době svého vzniku to byla opravdová „divočina“. Rock'n'roll byl nejen hudební, ale i módní a lifestylový fenomén. První rockeři byli hlavně černí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Chuck Berry, Little Richard, Fats Domino, Bo Didley. Ale masově zpopularizovat žánr se podařilo bílým. Elvis Presley, Jerry Lee Lewis, Carl Perkins, Buddy Holly a další se stali idoly a lidé napodobovali jejich styl oblékání, účesu i chování. Tančírny se plnily dívkami v sukních s opasky, mládenci s pečlivě načesanými vlnami si začali kupovat kožené bundy a černé brýle a přijížděli na motocyklech.

A co bylo s kytarou? Základem byla bluesová schémata, dosti často podepřená „walking bass“ rytmickými podklady. Oblibě se těšily pololubové kytary (něco jako Gibson ES-335). A v tu dobu vznikaly základy pozdějšího způsobu sólové hry. Kytary začaly „zpívat“, tedy hrály melodickou linku včetně delších not. Začal se používat „bending“, tedy vytahování strun o půltón a více, „double steps“, čili souzvuk dvou strun, i „hybrid picking“, využití jak trsátka, tak prstů při tvorbě tónu.

Třeba Chuck Berry byl jedním z průkopníků tohoto tehdy moderního pojetí. Z mnoha dalších jmenujme například Scottyho Moora, kytaristu z kapely Elvise Presleyho. O něm se říká, že byl jedním z prvních, kdo začal používat power chordy (kvintové souzvuky na basových strunách), které se později staly základem všech tvrdších žánrů. Celkově měly kytary hutný, teplý zvuk. Nebyly ještě příliš zkreslené, ale už měly trochu více „svalů“ díky přítomnosti jemného lampového zkreslení z přehřátých zesilovačů. Tím také trochu lépe držely sustain a dařilo se tak dostat z nich poněkud zpěvnější zvuk jednotlivých tónu než doposud.

Surfuj, nebo plav

Další módní vlna – a to vlna v pravém slova smyslu – se objevila v Kalifornii. A na té vlně se surfovalo. Byla to doba přelomu 50. a 60. let, kdy se v Kalifornii zrodil životní (a potažmo módní i hudební) styl zvaný surf. Jeho ústředním tématem bylo sjíždění vln, život na pláži, bikiny a v extrémních případech i surfařské gangy.

Pokud jde o hudbu, měl surf svou vícehlasou verzi reprezentovanou třeba Beach Boys, ale i čistě kytarově-instrumentální podobu, kterou představoval například Dick Dale. Je obecně známo že když Leo Fender zkonstruoval svůj Stratocaster, byl Dale jedním z prvních, co na něj začali hrát. A stal se jeho prvním významným ambasadorem. Daleova surfová kytara měla svůj nezměnitelný zvuk, který ovlivnil spoustu těch, kteří přišli později. Tomu, co měl Dale nataženo na hmatníku, se snad nedá ani říkat struny, nýbrž tenčí lana. Používal tremolo páku a reverb, což bylo v té době opravdu unikátní. I zesilovač s reverbem měl od Leo Fendera, se kterým se postupně velmi sblížil.

Surfová móda netrvala dlouho, ale kytara té doby je každopádně úkaz, který v té či oné podobě přetrval dodnes. Nástroj dostal další dimenzi. Kromě „tlustého“, teplého zvuku pololubových Gibsonů a Gretschů se objevil na scéně i velmi konkrétní a brilantní zvuk jednocívkových snímačů typu Fender.

LSD a spol.

A to už se schylovalo k opravdu zásadnímu společenskému zvratu, který ovlivnil úplně všechno a tím pádem i hudbu. Kombinace americké, ale i světové společenské situace a objevení psychadelik mělo za následek zásadní zvrat v myšlení mladé generace napříč světadíly. Do té doby budovaná konzumní společnost se mládeži začala poněkud zajídat a sen o úžasném „škatulkovém“ životě, povrchním přežívání založeném na kariéře, hromadění majetku a na dokonalém přizpůsobení se společenským normám, začal vyvolávat mocný protitlak. Na vině byla podstatným způsobem válka ve Vietnamu, o jejímž významu měla mladá generace značné pochybnosti, přesto že právě ji zasáhla nejvíce.

V tu dobu se také začalo experimentovat s psychadeliky. Pozor, neplést si s drogami, na nichž vzniká závislost, jako jsou stimulanty nebo opioidy. Důvod použití, způsob použití, účinek i zdravotní následky jsou zcela odlišné. Zatímco povzbuzující prostředky, jako je například kokain, byly součástí kultury takzvané „lepší společnosti“ už ve 20. a 30. letech a s opioidy se pracovalo od nepaměti v lékařství a lidé je používali pro léčení bolesti fyzické i psychické, psychadelika byla pro západní společnost objevem.

Staré vyspělé kultury, jako třeba jihoameričtí Indiáni, už o nich věděli dávno a získávali je z přírody. Pro západní svět je objevil švýcarský chemik Albert Hofmann, který syntetizoval LSD, a v jeho práci pokračovali další odborníci jako třeba i slavný psychiatr českého původu Stanislav Grof.

Psychadelika narozdíl od stimulačních nebo tlumících drog nezpůsobují závislost, nýbrž rozšiřují vnímání reality, vyvolávají vize hemžící se Jungovými archetypy a zanechávají ve svých uživatelích pocit jednoty člověka s okolím. Zbavují ho vazeb na materiální svět, snižují jeho ochotu podřizovat se autoritám a společenským pravidlům.

To pochopitelně nebyly účinky, které by se hodily Johnsonově ani později Nixonově administrativě burcující mladé muže do války ve Vietnamu. A tak mezi mladými lidmi a vládou v USA značně rostlo napětí, doprovázené navíc rostoucími tlaky na uznání občanských práv národnostních, zejména černošských, menšin. Studená válka mezi západním a východním blokem vyvolávala ve světě pacifistické nálady.

Ideje svobody, rovnosti, odporu k válce a návratu k přirozenému způsobu života jakožto protipólu konzumní společnosti pak našly svoje společenské vyjádření v hnutí hippies. Autoři jako třeba Leary, Huxley, Ginsberg, Kerouac, vědci jako Feynman, Sagan, východní filosofie jako hinduismus nebo buddhismus, mystické odkazy starých kultur, to všechno byly filozofické kořeny, které daly vznik tomuto významnému společenskému pohybu s dalekosáhlým dopadem na celou generaci.

To naši soudruzi vyzbrojení vševědoucí ideologií marxismu-leninismu byli s takovými novotami rychle hotovi. Hašišáci a máničky se dočkaly nejtěžšího odsouzení na všech stranických schůzích a bylo rozhodnuto proti nim tvrdě zakročovat. Ale to nijak nezmírnilo zájem těchto individuí o pokleslou západní kulturu, zejména hudbu. Právě naopak. A že se začaly dít věci.

Světem druhé poloviny 60. let proletěla kontrakulturní vichřice. Mládežníci si nechávali narůst vlasy, divně se oblékali a ještě divněji se chovali. Pokud jde o kytaru, ta zažila skutečnou revoluci. Jak akustické, tak elektrické kytary se staly symbolem doby, stejně jako dlouhé vlasy, kalhoty do zvonu, batikovaná trika nebo korálky. Rodily se nové žánry. Kromě logického vzniku psychedelické hudby se díky zájmu mladých lidí o jiné kultury začaly do dobové, tehdy „alternativní“ hudby, přelévat všemožné hudební vlivy nejen z černošského prostředí, ale byly objeveny i karibské, indické nebo arabské rytmy a harmonie.

Mezitím ve staré dobré Anglii

Ještě se ale musíme vrátit o pár let zpět do Velké Británie. Částečně na podobných základech, tedy odporu proti konzervatismu a společenské konformitě, snaze o individuální sebevyjádření a experimentování, se v Británii rodilo hudební hnutí, pro které se později vžil název British Invasion. Jeho hlavními postavami byli Beatles, Rolling Stones, Kinks a další. Nejednalo se o tak hluboce politickou ani duchovní záležitost jako byli o pár let později hippies v Americe. Byl to zpočátku spíše módní hudební styl pro dopívající mládež, byť na tehdejší dobu značně nekonformní.

Později se ale jeho představitelé s myšlenkami hippies ztotožnili a stali se de facto součástí hnutí a jeho reprezentací v Evropě. I v tomto případě hrály kytary a vlasy hlavní role. Na Ostrovech byly nové kapely ovlivněny jak americkým blues a rock'n'rollem, tak i třeba skiffle, což je folková míchanice žánrů, v padesátých létech v Británii velmi populární. A nesmíme zapomínat ani na domácí zdroje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tedy iroskotskou (původem hlavně keltskou) melodiku a harmonie.

Pro hlavní hudební proudy 60. let a jejich kytarové vyjádření jsou jak v Británii, tak USA a následně také po celém světě společné některé hlavní rysy. Westernová akustická kytara si upevnila svoje postavení, jakožto nástroje doprovázejícího významná textová poselství písničkářů či malých hudebních uskupení.

Kromě tradičního akordického doprovodu a hry „přes všechny struny nahoru a dolů“, tedy strummingu, se objevila i spousta hráčů se sofistikovanějším způsobem doprovodu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ fingerpickingem. Za zakladatele moderního fingerstylu je považován obecně Merle Travis, který s tím začal už ve 40. létech minulého století. O popularizaci této techniky se pak postarali například Chet Atkins, James Burton, James Taylor a další. My mladší jsme chodili u nás koukat na Vladimíra Mertu, Oldřicha Janotu a podobné.

Elektrická kytara mezitím zaznamenala vývoj s dynamikou exploze. Nejen že už se naplno rozjela sériová výroba v továrnách značky Gibson, Fender, Rickenbacker nebo Danelectro, stejně jako houby po dešti vznikaly firmy vyrábějící kytarové zesilovače. A k tomu se objevila novinka – kytarové krabičky. Nebo jinak také pedály, efekty, stomp boxy. Tremola (například DeArmond), fuzzy (například Maestro, Arbiter, Vox) a pak také v roce 1967 Cry Baby, slavné kvákadlo od Voxu. No a pak už se s tím vším roztrhl pytel.

To samozřejmě znamenalo i výrazný posun v rozmanitosti zvukové palety elektrické kytary a v možnostech, jak tento nástroj zakomponovat do celkové aranže skladby. Vynález fuzzu a později overdrivu přinesl zásadní oddělení výrazu v sólové a doprovodné hře. To, že kytary díky zesilovačovému i pedálovému zkreslení získaly dlouhý dozvuk (sustain), umožnilo hráčům uchopit kytaru jako sólový nástroj nikoli nepodobný třeba houslím, flétně, hoboji, saxofonu a podobně. Kytara už nebyla odsouzena k doprovodné hře krátce znějících akordů, ani staccatovému sólování krátkých úsečných frází.

Zrod stylů jako blues rock, psychedelic, hard rock, southern rock, prog rock (nebo tehdy spíše art rock) byl na spadnutí. Čekalo to jen na ty pravé osobnosti s těmi správnými nástroji. Na ty největší velikány této přelomové doby se podíváme v příštím díle.