Zemřel Ace Frehley, kytarista, který vystřelil KISS ke hvězdám

Alive!

V životě je spousta „poprvé“. Některá jsou lepší, některá horší, některá dovedou všechno převrátit naruby. Třeba právě moment, kdy jsme my – fanoušci KISS a zároveň kytaristé – poprvé slyšeli již zmíněné dvojalbum Alive!. 

Fade in do freneticky řvoucího publika v detroitské Cobo Hall.
Instantní husí kůže po celém těle.
„You wanted the best and you’ve got it! The hottest band in the world... KISS!“
Srdce buší rychleji. Možná mi vyskočí z těla.
Intro Deuce. KABOOM! dělobuch a song se rozjede.
Nával nesmyslného množství energie, hlava se mi točí a celý svět je barevný, ostrý, otevřený a všechno konečně, najednou, dává smysl. TADY. TOHLE. To je ONO!
Deuce je regulérní hard rocková pecka a jsou v ní hned dvě sóla jak blázen. Dneska to celé zní poněkud archaicky. Ale dovedete si představit, co to muselo být za nářez v roce 1975?

Díky Alive! začal hrát na kytaru můj taťka. Později já. Ve třinácti jsem ze dne na den odhodila příčnou flétnu a akademické hudební vzdělání, jenom proto, že jsem chtěla to album nejen poslouchat (pořád dokolečka), ale hlavně zahrát na kytaru (celé!). Místo vinylů jsem to točila na vypáleném cédéčku. Znova. A znova. A ještě jednou. A pak jsem najednou zjistila, že umím zahrát sólo Black Diamond. A taky Got To Choose. Dokonce i 100 000 Years. Panebože! Já to umím!

I když jsem se později vyprofilovala do rytmické kytaristky, občas si sólo zahraju ráda i teď. Nejsou to žádné technické onanie, tam jsem se opravdu nedostala (ani jsem nechtěla), ale vím, že to, co ze sólové kytary umím, mě naučili dva lidi: Kelly Johnson a Ace Frehley.

„Kdybych věděl, že ovlivním tolik kytaristů, víc bych cvičil“

Mezi ty tisíce teenagerů s plakátem Ace Frehleyho na zdi patří i budoucí kytarové ikony John 5, Slash, Dimebag Darrell, Marty Friedman, Paul Gilbert, Jerry Cantrell, Kirk Hammett nebo Tom Morello. Ti všichni vzývají komiksového superhrdinu s Gibsonem Les Paul. Hodiny a hodiny točí kissácké desky, odposlouchávají sóla, učí se, formují svůj styl. Vášeň je zažehnuta. A o to jde.

Aceova sóla není těžké zahrát z technického hlediska, respektive: není těžké zreplikovat noty a postupy. Pro začínajícího kytaristu je tohle nejlepší škola, kterou si může přát. Je to zvládnutelné a zahratelné za relativně krátký časový úsek, když má člověk nějaký základní talent a maká, což je motivující. Je to sice pořád o pentatonice, ale se skvělým frázováním, bendy a feelingem jako blázen. Právě onen feeling a vibrato jsou u Ace jedinečné a napodobují se těžko. Ale jde to.

Mimochodem, úplně skvěle to před pár lety napsal výborný tuzemský kytarista Pavel Marcel: „Díky Kiss jsem začal hrát a do dneška je žeru. Je tam úplně všechno, co jako teenager potřebuješ umět a klidně s tím můžeš skončit, zůstat v tom a vůbec nic se nestane. Nebo jít dál, brána byla otevřena.“

Talent vs. dřina

Tandem tahounů Paul Stanley a Gene Simmons mají svůj úspěch a hudební um tak trochu vydřený, zejména však postavený na skvělém songwritingu. Bubeník Peter Criss a Ace Frehley, tedy druhá půlka „originální čtyřky“, byli naopak muzikanty s obrovským ryzím talentem a pořádnou dávkou rokenrolového swaggeru a flákačství. 

Pro fanoušky šlo o kombinaci velmi přitažlivou, navenek a na pódiu chemie fungovala skvěle, uvnitř kapely to naopak působilo velké třenice. Gene a Paul nechápali, proč Ace a Peter zabíjejí svůj talent nekonečnou konzumací návykových látek a leností, Ace a Peter měli zase pocit, že jim jejich talent stačí a druzí dva pro ně často byli upjatými nudnými patrony.

Když už ale Ace zabral, stálo to za to. 18. září 1978 vyšla v týž den sólová alba všech členů KISS (marketingový tah nahrávací společnosti Casablanca a dočasné řešení napjatých vnitrokapelních vztahů). A deska Ace Frehleyho se nečekaně stala fanoušky nejoblíbenější a komerčně nejúspěšnější, v čele s cover hitem ‚New York Groove‘. 

To dodalo Aceovi sebevědomí a po svém odchodu z KISS v roce 1982 se vydal na sólovou dráhu, když založil formaci Frehley’s Comet a vydal několik dalších desek. V roce 1996 se spolu s Peterem Crissem do kapely vrátil a KISS vyrazili na slavné Reunion tour (a natočili album Psycho Circus), ovšem druhá míza původní sestavy vydržela jen do roku 2001, kdy Frehley opět odešel a nahradil jej Tommy Thayer ve Frehleyho původním kostýmu i make-upu Spacemana. 

Přestože to mnoha fanouškům léta způsobovalo žaludeční vředy, je nutno připomenout, že Ace Frehley se svých práv na postavu vzdal tím, že je Simmonsovi a Stanleymu regulérně prodal, čímž umožnil svým bývalým parťákům nakládat se „Spacemanem“ jak uznají za vhodné.

Od roku 2009 Ace Frehley pravidelně vydával další sólové desky už výhradně pod svým jménem. Kvalita i úspěchy byly kolísavé, ale třeba Anomaly (2009) je dodnes moc fajn a Origins Vol. 1 se zase pyšní tehdy nečekaným „collabem“ s Paulem Stanleym v písni Fire and Water.

Vztahy mezi dvěma tábory původních členů KISS byly v posledních letech na bodu mrazu a z úst všech zúčastněných vyšlo spoustu nesmyslů a prohlášení, která fanoušek lehce zařadí do kategorie ‚otravné‘, ale... ani to nic nemění na faktu, že Gene Simmons, Paul Stanley, Peter Criss a Ace Frehley spolu vytvořili historii, nesmrtelný odkaz a kapelu, kterou věrně milují a vždycky milovat budou milióny fanoušků. 

Teď je jeden z téhle legendární čtyřky pryč. Space Ace odletěl zpátky na svou rodnou planetu Jendell a my dodnes můžeme být vděční, že se kdysi dávno rozhodnul vyskytnout na Zemi, že odpověděl na inzerát v časopisu Village Voice, že uprosil svoji matku, aby ho z Bronxu odvezla i s aparaturou na konkurz na Manhattan, že si toho dne vzal každou tenisku jiné barvy, čímž si ho zbytek kapely bezpečně zapamatoval... a že vyšvihl během konkurzu sólo v Deuce takovým způsobem, že o posledním článku nové skupiny nebylo pochyb.

Čtyři legendární momenty Ace Frehleyho

1. Tom Snyder Show 

Takový to, když je předpokládáno, že rozhovor v hlavním vysílacím čase celoplošné televize bude jako obvykle veden dvěma zodpovědnějšími mluvčími kapely, tedy Genem a Paulem… jenže nezbedný sólový kytarista se před natáčením rozseká šampaňským a celý rozhovor víceméně ukradne. Simmonsův výraz je legendární, Frehleyho hlášky a smích také.

2. Zasažení elektrickým proudem na pódiu

Kromě svých četných autonehod měl Ace Frehley největší flirt se smrtí přímo na pódiu, 12. prosince 1976 v Lakelandu na Floridě. Během koncertního otevíráku Detroit Rock City scházel Ace po schodech a v rámci udržení stability (nezapomeňme na obří podpatky, které všichni členové KISS v rámci svých kostýmů nosili) se chytil zábradlí. To ale nebylo uzemněné a Aceovi rázem procházelo tělem 220 voltů. Naštěstí spadl dozadu a nešel dolů po hlavě – a přestože měl popálené prsty a museli ho oživovat, rozhodl se dokončit koncert poté, co slyšel, jak fanoušci do nekonečna vyvolávají jeho jméno. Vystoupení odehrál i bez citu v pravé ruce a celý tento zážitek zvěčnil do písně Shock Me na albu Love Gun (1977).

3. Riffy a hity

A když už jsme u písní, které Ace (spolu/anebo) složil, pojďme si kromě Shock Me zmínit též Parasite, intro k Rock Bottom, Cold Gin, Comin’ Home, Dark Light, Strange Ways, Rocket Ride… nezapomenutelná je i jeho verze stouní písně 2000 Man, kterou nazpíval pro album Dynasty.

4. Ace Frehley, lead guitar!

Ace Frehley zemřel 16. října 2025 na následky krvácení do mozku zapříčiněného pádem ve svém studiu o měsíc dříve. Bylo mu 74 let.

Godspeed, Space Ace – a děkujeme za všechno!