Kytarová móda #5: Léta nultá

MySpace, Spotify a další hudební věrozvěstové globálního světa

Začátek milénia tedy můžeme v hudbě definovat především jako poměrně zásadní převrat v jejím šíření. Nejen, že se hudba plně digitalizovala (což začalo již érou CD a DVD), ale změnil se i způsob, jak a v jaké formě se dostává k publiku. Na přelomu devadesátých a nultých let tu ještě byl vliv MTV a televize obecně. Byla oznamovatelem nových objevů na hudební scéně. Posluchači si pak došli do krámu pro CD nebo DVD. Prostředí se ale rychle začalo měnit vznikem platforem typu MySpace a objevem sdílení hudby přes internet. Nejdříve tu byly peer-to-peer platformy a na světě rázem bylo i internetové pirátství. Zdálo se, že ho nikdo nezastaví a lidé už si nikdy žádnou hudbu nekoupí. Postupně se ale situace přeci jen částečně „normalizovala“.

Napster, kde se pirátsky stahovala hudba, byl nakonec zakázán a přesto, že tu byly další pokusy (Kazaa, LimeWire, eMule), nakonec se prosadily legální šiřitelé hudby, zejména iTunes. Zajímavé bylo, jak rychle si lidé zvykli na nový formát řazení a seskupování písniček. Alba byla vystřídána playlisty. 

Pořádnou forsáž daly hudbě ale až streamovací služby. YouTube se začalo používat od poloviny dekády. Přišly pak i další platformy pro sdílení videa a společně se staly naprostým gamechangerem. Před nimi ale už existovalo Last.fm – internetové rádio s prvky sociální sítě, které hrálo a doporučovalo za poplatek hudbu „ve velkém“ už od roku 2002. Na něj pak v roce 2008 navázalo švédské Spotify a stalo se fenoménem. Dnes je dominantním šiřitelem nejen hudby, ale i mluveného slova. Kromě něj jsou tu samozřejmě i další podobné služby, zaměřené zejména na kvalitu audia a jeho menší komprimaci na úkor masovosti.

Interakce mezi lidmi na internetu samozřejmě vyvolaly potřebu vytvořit sociální sítě v pravém slova smyslu. V roce 2006 tak začal fungovat Facebook a ve stejném roce i Twitter. Propojení neznající geografické bariéry se tak ještě prohloubilo.

Nové vize vydavatelů i nahrávání hudby

Tím definitivně padl monopol vydavatelství na šíření hudby. Každý muzikant má od poloviny prvního století možnost oslovit a zaujmout přímo své posluchače. Samozřejmě to zní jako pohádka o ideálním světě, ale v praxi to má trochu háčky. Marketingové peníze i dokonalá znalost chování algoritmů jednotlivých platforem mohou mít zcela zásadní vliv na to, kdo a jak je šířen. Každopádně ale v tom základním smyslu zůstává jistá „svoboda a rovnost“ přeci jen zachována. Zejména pokud je ten, kdo uvádí svou hudbu do světa, mimořádný talent, a ještě má i komerční potenciál. Rozhodně si ho nějaký vydavatel najde a ujme se ho. Vydavatel? Ano, řekli jsme sice, že monopol padl, ale kontakty, know-how a peníze ve vydavatelstvích přetrvaly, a ty tak hrají dále poměrně výraznou, byť pozměněnou roli, pokud jde o komerční uplatnění hudby.

Vedle „svépomocného“ šíření hudby nesmíme zapomenout ani na „svépomocné“ nahrávání. Digitalizace hudby pokračovala nezadržitelně a natočit obstojně jakoukoli hudbu se tak postupně stalo snazším a levnějším. Domácí studia začala v novém miléniu vznikat jako houby po dešti a postupně se také zmenšovala propast mezi technickým vybavením profesionálních a domácích studií. Z kapel i sólistů se začaly stávat jakési samostatné jednotky, které si dokážou hudbu zahrát, natočit i šířit.

A jak už to tak na světě bývá, mainstreamový trend produkuje vždycky nějaký protitlak či odpor. Horečná digitalizace hudby nakonec vedla k tomu, že zhruba v polovině první dekády nového století – kde se vzaly, tu se vzaly – se znovu objevily vinyly. Formát, o kterém byli ještě pár let předtím všichni skálopevně přesvědčeni, že už je definitivně pravěkem a nikdy se nevrátí. A hle, jejich obliba rostla a roste dodnes.

A co na to kytara?

Píšeme ale o kytarách a kytaristech, takže jaké vlastně měly tyto všeobecné pohyby v hudebním průmyslu vliv na kytarovou komunitu? Především se zjistilo, že na světě je mnohem více talentovaných kytaristů, než kdy kdokoli předpokládal. I v místech, kde by to nikdo nečekal, žijí kytaroví géniové, kteří se díky internetu objevili přes noc na světové scéně. Někteří z nich vděčí za svoji hudební kariéru pouze a jen internetu.

Dalším efektem informační propojenosti světa je přístup k vědomostem o tom, jak se stát zdatným hráčem. Tisíce hodin instruktážního videomateriálu nachází dnes denně cestu ke konzumentům, kteří, pokud o to stojí, se mohou naučit cokoli. Neodpustím si vzpomínku na své kytarové začátky, kdy jsem se rozhodl, že se musím naučit hrát skladbu Samba Pa Ti od Carlose Santany. Nikdo mi nedokázal poradit, jak se hraje bending, příklepy a odtahy, jak použít vibráto na dlouhých tónech a další fígle, které Santana ve skladbě uplaňuje. A tak poté, co jsem téměř „na kost“ ohobloval vinyl s touhle písní, jsem ještě na poslední chvíli uchoval nahrávku na páskový magnetofon Tesla B4 a pokračoval ve výzkumu a pátrání, dokud jsem nezničil i pásek. Nebyl nikdo poblíž, kdo by poradil. Loudili jsme informace od starších kámošů, snažili se obkoukávat techniku profíků na koncertech a občas se k nám dostala nějaká zahraniční učebnice. Průlom nastal až s VHS kazetami, které se daly ze západu nějak (za bolševika značně krkolomně) pořídit. Na nich se začaly objevovat lekce od slavných instrumentalistů, které jsme hltali jako splašení. Těžko se dnes něco takového „lidu doby internetové“ vysvětluje – nemá na to vůbec receptory.

Pojďme se ale už konečně podívat na to, kdo na počátku milénia na kytarové scéně zazářil. Především všechny velké kytarové hvězdy let osmdesátých a devadesátých dále vydávaly svá alba a stále pro ně bylo publikum, byť vedle nich začaly růst nové talenty, které se k nim hlásily jako ke svým vzorům. Obecně si lze všimnout toho, jak se v kytarové hudbě začala prosazovat všestrannost. Jako kdyby se pomalu začalo stírat označení „metalový“, „bluesový“, „jazzový“ kytarista či kytaristka a tak podobně. Nově zářící idoly jako kdyby naráz uměly tak nějak všechno. Jistě, že asi každý muzikant a muzikantka mají nějaké své stylové těžiště, kde jsou nejsilnější, ale všichni „ti noví“ jaksi dokážou sednout k jam sessionu s kýmkoli z jakékoli hudební kategorie a zahrát, jako kdyby tam patřili. 

Guthrie Govan je asi jeden z typických příkladů. Stále, do dnešního dne, jeden z nejobdivovanějších muzikantů s kytarou má takový záběr stylů, že snad není nic, co by obstojně nezahrál. Jeho parta The Aristocrats hraje někde na pomezí prog rocku a jazz fusion, ale tenhle sympatický střapatý poděs vystřihne jazzové či country solo, jako kdyby odjakživa nehrál nic jiného. To vše s naprostou precizností, a navíc s obrovskou pokorou a skromností. 

Víc strun, nové hvězdy, stará garda a mísení žánrů

Začátek milénia je také jednoznačně dobou rozmachu „vícestrunných kytar“. Sedmistrunné a osmistrunné kytary přestaly být raritou a staly se běžnou součástí arzenálu zejména prog metalových kapel. A když už jsme u metalu musíme zmínit, že ten se i nadále vyvíjel a větvil. Jeho novou odnoží se stal djent, progresivní metal. Hráčsky velmi náročný na přesnost, často využívající právě vícestrunné kytary. Palm muting (tlumení dlaní pravé ruky) na spodních strunách, hodně zkreslení, ale dobře artikulované tóny zahrané se strojovou přesností. Střídání těžkých riffů s atmosférickými nebo industrial pasážemi. Meshuggah, Periphery nebo Animals as Leaders, abychom uvedli pár jmen. V posledně jmenované kapele kytarista Tosin Abasi, nová velká superstar na kytarovém nebi, míchá metal částečně i s jazzem nebo fusion.

Začátek nového tisíciletí také přál alternativě či indie. The White Stripes, The Black Keys a další podobné dvojice, či vícečlenné party, razily surový, „neotesaný“ zvuk, velmi úspornou instrumentaci a aranž, a tedy opět jakýsi „návrat do garáže“, zatímco třeba Radiohead nebo Muse experimentovali se zvukovými barvami a náladami a nebáli se elektroniky.

V jazzové škatulce samozřejmě dále zůstaly všechny stálice z let osmdesátých a devadesátých a k nim přibývali další. Pat Matheny, Mike Stern, John Scofield, Bill Frisell, Frank Gambale, Wayne Krantz, Scott Henderson... To byla jména, která nejvíce rezonovala na jazzové a fusion scéně. Nicméně, jak už bylo řečeno výše, objevila se řada jazz rockových chameleonů, kteří dokázali přecházet plynule z jednoho stylu do druhého.

Na bluesových a blues rockových podiích exceloval hlavně Joe Bonamassa, Derek Trucks se svou partnerkou Susan Tadeschi a nový objev – Gary Clark Jr., jehož drsné a „neomalené“ blues bylo alternativou uhlazenému a perfekcionistickému stylu těch dříve jmenovaných. 

Pokud jde o country, to se ve své moderní podobě nadále mísilo s rockem a popem. Mezi country kytaristy zazářil Brad Paisley, který tak říkajíc nově definoval moderní country kytaru zvukově i stylově. Proslavil tím butikového výrobce zesilovačů Dr.Z. i výrobce pedálů Wampler. S ním dominoval na country scéně také třeba také Keith Urban. Samozřejmě že pokračovaly i „staré páky“ – Vince Gill, Albert Lee, Brent Mason a další mezi elektrickými kytaristy. A také Tony Rice nebo Brian Sutton v žánru tradičního country a bluegrassu. 

Významný posun vpřed se odehrál v žánru akustického fingerstylu. Jde o technicky velmi náročnou hru, kdy palcem pravé ruky obvykle hraje kytarista basovou linku a ostatními prsty musí stihnout melodii i harmonii. Začala éra „orchestru jednoho člověka“. Ne, že by předtím fingerstyle neexistoval, koneckonců jsme se o něm zmínili i v předešlých dílech seriálu, ale zájem o něj v masovém měřítku přineslo až nové tisíciletí. I takový Tommy Emmanuel hrál už i v minulém století, ale globální hvězdou se stal až v letech nultých. 

Duchovními otci „nového fingerstylu“ byli už v osmdesátých a devadesátých například Michael Hedges nebo Preston Reed. Alternativní ladění, tapping, údery do horní desky či lubů kytary místo rytmiky, slap a jiné techniky, mající za účel obsáhnout kytarou celou kapelu. Pro diváky celkem atraktivní podívaná i zajímavý zvukový vjem. A tak se není co divit, že s příchodem sociálních sítí, kdy se objevila spousta nových talentovaných kytaristů a kytaristek, zaznamenal fingerstyle příval zájmu. Don Ross nebo Antoine Dufour byli předehrou k vlně, která přišla s YouTube. Andy McKee byl zřejmě tím zásadním tahákem, který zaujal internetové publikum. Po něm pak Mike Dawes nebo Sungha Jung a pak už se s fingestylisty roztrhl pytel. Ve Wisconsinu vzniklo dokonce vydavatelství specializující se na fingerstylové hráče s názvem CandyRat Records.

Arpeggio a legato jako nový trend

A jak to bylo na začátku tohoto století s módními manýry, pokud jde o hraní na kytaru, zejména elektrickou? Jestliže byla osmdesátá a devadesátá léta hlavně érou tappingu a tremolo páky, tak léta nultá byla ve znamení arpeggia a legata. V tom prvním případě jde o rychlý pohyb pravé ruky nahoru a dolu od struny ke struně se současným tlumením neznělých strun, tak aby se tón neslil do akordu, ale byl ultrarychlou sekvencí připomínající třeba houslový part v klasické hudbě. Arpeggia byla vždycky doménou hlavně neoklasických kytaristů typu Yngwie Malmsteena, ale na přelomu tisícovky je chtěl hrát každý rockový či metalový kytarista.

Pokud jde o legato, je to naopak hra na jedné struně pomocí odtrhů a příklepů (pull off/hammer on), kdy se na jeden úder trsátka nebo prstu zahrají tři až čtyři noty, čímž se docílí velmi plynulého a rychlého sledu tónů. V podstatě legato hrají všichni významní kytaristé, ale například Tom Quayle ho posunul do ještě úplně nového levelu.

Analog nebo digitál?

S technickým vybavením to po začátku milénia bylo zvláštně rozporuplné. Na jedné straně jsme zaznamenali nástup modelingové technologie, na straně druhé se spustila opačně lavina zájmu o butikové zesilovače i efekty. Obojí souviselo s rozmachem internetu. Firmware i presety modelingových zařízení lze posílat i sdílet přes internet, což urychlilo a zpopularizovalo jejich použití. Naopak výrobci malosériových drahých aparátů, kteří si dříve nemohli dovolit globální marketing jako velké korporace, byli náhle snadno viditelní.

Pokud jde o digitální modeling, jeho průkopníkem byla americká firma Line 6, která už koncem devadesátých let přišla se svým prvním významným produktem, modelerem ve tvaru červené fazole s názvem POD. Digitální simulace reálného aparátu pomocí zpracování zvuku do softwarového algoritmu tak spatřila světlo světa. I když byl první POD z dnešního hlediska velmi nedokonalý, byl to technologický převrat. O několik úrovní kvalitnější, ale i dražší výrobek představila v polovině první dekády americká společnost Fractal Audio. A bylo rozhodnuto. Digitální simulace se od té doby vyvíjejí k čím dále dokonalejšímu napodobení reálných zesilovačů, boxů i efektů, a to za uživatelsky mnohem většího komfortu než lze zažít s jejich reálnými vzory.

Zapřisáhlí vyznavači reálných zesilovačů a pedálů naopak díky internetu objevili řadu svých grálů, na které ten či onen kytarista přísahá. Firmy, do té doby známé jen malému okruhu zasvěcenců, se díky internetu za krátký čas staly světovými ikonami. Two-Rock, Dr.Z, Matchless, Divided by 13, Fuchs, Carr, Victoria, Tone King, Morgan, Bartel a další a další tak budou nesporně dále získávat své příznivce a koexistence digitálních a analogových zařízení, která začala po počátku nového tisíciletí, bude nějaký ten rok dále pokračovat.