Přejít k hlavnímu obsahu
Kolektivní Halucinace | Foto: Anna Baštýřová
Kolektivní Halucinace | Foto: Anna Baštýřová
Pavel Zelinka - Po, 12.04.2021 - 12:00

Kolektivní Halucinace s třetí deskou vystupuje po právu do popředí

Kladenská Kolektivní Halucinace přichází se třetí řadovou deskou Reality. Trojice se na nové desce ještě více soustředí na vykreslování současného světa a k tomu volí i více elektronických zvuků. Materiál, který je třeba na sebe nechat opakovaně působit, je silnou výpovědí o dnešní době.

Málokterá kapela zaujala v jednom roce posluchače folkové Porty a zároveň i alternativní posluchače pražského Radia 1. A je jedno, že v prvním případě Kolektivní Halucinace uspěla se skladbou Jsem, jaká jsem z osm let starého debutu Bůh z umakartu, a v druhém pak reflexí Jan 69 z druhého alba Kosti z roku 2017. Možná právě tato dvojkolejnost způsobila, že o výrazné trojici (pár let i čtveřici) se širší veřejnost má šanci dozvědět ve větší míře až teď téměř 15 let od začátku činnosti. Přeci jen, spojení s vydavatelstvím Indies Scope automaticky znamená oslovení řady posluchačů i hudebních publicistů spojených s touto nezávislou stálicí. Kapela se podruhé spojila s producentem Tomášem Neuwerthem, odjela natáčet ještě před korona šílenstvím na Vysočinu (viz report zpěváka Jakuba Mühlfeita ZDE).

Kladno, domácí město Kolektivní Halucinace, automaticky propojuje snažení recenzované trojice s další kapelou, kterou povilo bývalé hornické a hutní město – se Zrním. Obě skupiny jsou angažované. Na rozdíl od Zrní, které pojmenovává témata přímo, trio složené z kytaristů Jakuba Mühlfeita a Jaroslava Habrdy a bubeníka Tomáše Příkaského, své příběhy halí do básničtějšího hávu (že by inspirace světem oblíbence Oldřicha Janoty?). Dokonce tu tam si dovolí aktuální témata proplést s úryvky lidových písní (Vteřina a Černé oči). Témata jistého ztracení se v rychle se měnící současnosti jsou svorníkem všech desíti skladbách novinky. Ať už kapela recituje v písni Siréna o historické události během stávky horníků na Kladně v roce 1889, nebo popisuje samotu, izolaci a nepochopení moderního světa v tracku o stárnoucí důchodkyni Šarlotě Žofii. V písni Realita pak nahlíží kapela do hloubi nového druhu samoty a zpívá: „Bloudím, ale ať hodí kamenem, kdo nebloudí, kdo se nebojí, kdo všechno ví.“ Zdá se, stejné jako u předchozí desky, že desce vládně jistá deziluze a beznaděj. To ovšem není pravda. Vždyť už v úvodní Růži prosvítá naděje, že: „Úsvit už se blíží.“

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Ani s novou deskou se nic zásadního nemění na čtyři roky starém popisu Kolektivní Halucinace z pera Jana Hocka z portálu Jazzport.cz: „Nejde o tvrdou, nijak překomplikovanou, zvukově hutnou podobu alternativy; Kolektivní Halucinace pracuje více s náladou, vycházející z textu; vedle prvků progresivní elektronické hudby, občas psychedelické či ambientní příchuti, nebojí se rockovou estetiku i (zdánlivě) shodit popíkem“. Díky absenci basy tentokrát kapela měla ještě volnější pole pro experimenty, které zabrousily do elektroniky. Dává tak ještě více prostor hlasu a jeho výpovědi. Asi nejlépe si silná textová výpověď vyhověla s elektronikou v Černých očích. Píseň zároveň balancuje na hraně popu, analogově elektronického coldwave a podprahového industrialu. Zajímavým úkrokem je na rapu postavená Siréna s kytarovým doprovodem. Kapela se netají svou láskou k Radiohead v období alba Kid A. Podobným způsobem se Kolektivní Halucinace sama snaží morfovat jednoduché, na kytaře postavené základy svých skladeb. A možná i skrze nástrojovou omezenost se jim podařilo docílit poměrně výrazně jiného, o to více i proto vzrušujícího výsledku. Zprofanovaná věta o „zrajícím vínu“ má v případě Kolektivní Halucinace a jejich nové desky Reality své úplné opodstatnění.

Kolektivní halucinace - Reality

‎Kolektivní Halucinace – Reality

Indies Scope, 2021, 33:58

Nu-folk, indie rock

80 %

Tagy Recenze alb Kolektivní Halucinace
Jsem vystudovaný učitel zeměpisu, který nikdy pořádně neučil, bývalý skautský vedoucí, který miluje město, křesťan pořádající gotické koncerty. Láska k hudbě se nejprve zhmotnila na vlnách. Ve studentském Radio Strahov jsem nejprve vysílal a posléze ho 8 let vedl (od roku 2004...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY