Hmlisto na albu Samoty zjišťuje, že svoboda v horách má těžké ruce

Když jsem se před třemi lety na Frontmanu věnoval albu Československá, psal jsem o deskách, které dokážou člověka zvednout ze židle a vzbudit chuť vyrazit s batohem na zádech k místům, jejichž příběhy se v písních rozezněly. Společná nahrávka dua Hmlisto a Petra Linharta tehdy spojila slovenské lazy, české pohraničí, Linhartův „landscape folk“ a postfolkový svět Veroniky a Jána Kickových. Byla to deska cest, setkání a historických otisků. Novinka Samoty jako by se z téhle mapy vrátila domů. Jenže domov tu neznamená závětří. Spíš místo, odkud už není kam ustoupit. Veronika Kicková žije více než třicet let na samotě pod Vtáčnikem na středním Slovensku, Ján Kicko má vlastní zázemí v Žijícím skanzenu v Jindřichovicích pod Smrkem. Už samotná biografie dua nese napětí mezi slovenskou horskou realitou, českým pohraničím, rodinnou vazbou, alternativním způsobem života i zkušeností, že návrat ke kořenům není romantická zkratka k duševnímu klidu. Veronika Kicková v rozhovoru pro Headliner popsala Samoty jako „dítě totální krize“. To je přesné východisko. Jen je potřeba dodat, že nejde o desku zhroucenou, ale o desku, která se z krize pokouší poskládat nový tvar.

Úvodní Oheň otevírá dialog s Bohem, nedokonalostí a bolestí, která člověka nespálí proto, že by byl výjimečný, ale protože je lidský. Tahle modlitební linka se vrací v závěrečném epilogu Via Bohemica a rámuje album jako cestu od popálené duše k vědomí, že dokonalost by byla vlastně nelidská. Hmlisto se tak od začátku vyhýbá pokušení dělat z venkovského života duchovní wellness. Ticho tu není dekorace. Může bolet, žádat práci, vytahovat staré viny a nutit člověka dívat se na to, co by jinde snadno přehlušil. První velkou autorskou písní je Zachráňme Čechánky, protestsong věnovaný osadám a samotám, kterým hrozí zatopení kvůli plánované vodní elektrárně. Text přitom nefunguje jako plakát, i když apel je zřetelný. Obraz modrého ticha, kříže u cest a nebe, které „neutopíš“, dává písni sílu právě tím, že se občanský vzdor opírá o básnickou konkrétnost. Nejde o obecné volání po krajině, ale o obranu místa, jež má paměť, hospodáře, zvířata, cesty a ticho.

Střídání autorských skladeb a lidových intermezz patří k nejdůležitějším rozhodnutím celé desky. Hrubý žal, … sa vydala, Hudci, V uherskej krajině, Korheľ nebo Zima nepůsobí jako etnografické vsuvky vložené pro ozvláštnění. Jsou to krátká nadechnutí staršího světa, který nemoralizuje, ale pamatuje si. Když po Bielej čerešni přijde úlomek svatební písně … sa vydala s nejistotou, koho si dívka vlastně vzala, propojí se stará manželská obava s novodobou vztahovou deziluzí Ťažné kobyly. Právě Ťažná kobyla je jedním z nejotevřenějších míst alba. Píseň o vztahové nerovnováze, ženské roli a unavené domácnosti by snadno mohla sklouznout do jednoznačné teze. Kicková ji ale drží v rovině osobní zkušenosti, v níž vedle hořkosti zůstává i bolest z vlastního podílu na rozpadu lásky. Tady je krize alba nejhmatatelnější. Ne jako efektní temnota, ale jako prázdná láhev od kofoly, únava po odchodu dětí a pocit, že síly došly.

Silně působí také Valika, skutečný tragický příběh ženy, která pracovala v lese, lovila, kosila a žila mimo předepsanou ženskou roli. Hmlisto jej nepodává jako folklorní morytát, spíš jako soucitný portrét člověka, jehož okolí neumělo přijmout jinakost. Podobně jako u nejlepších Linhartových písní nejde o archivní kuriozitu, ale o osud, který se z konkrétního místa rozsvítí do obecnější otázky: co všechno musí člověk nést, když se nevejde do podoby, kterou mu přidělili ostatní? Závěr alba nepřináší laciné smíření. Sneh zakrývá bezmoc i stopy, ale jeho bělost je jen dočasná. Za chvíli se promění v řeku, a ta už nebude čistá. Kto sa nebojí se obrací k rodinné vzpomínce na dětství ve světě, který odcházel už tehdy, a Via Bohemica připomíná starou obchodní cestu z Čech do Uher, po níž putovali lidé, zboží i písně. Po všech osobních krizích, ekologických ranách a vztahových únavách tak zůstává vědomí, že písně nejsou jen individuální výpovědí. Jsou i způsobem, jak přenést zkušenost dál.

Co na desce jako muzikanti oceníte?

Po hudební stránce jsou Samoty odvážnější než Československá. Ne nutně nápadnější na první poslech, ale riskantnější v samotném procesu vzniku. Minule stál za výsledkem producent Josef Štěpánek a sehraná kapela zkušených studiových muzikantů. Tentokrát převzal aranžmá a produkci sám Ján Kicko. Právě to desce dává jiný typ soudržnosti. Není tak hladce cestopisná, zato působí sevřeněji, temněji a víc jako prostor, v němž se jednotlivé vrstvy navzájem poslouchají.

Ján Kicko tu hraje na kytary, baskytaru, irské buzuki a syntezátory, pracuje se zvuky, zpívá a celé album aranžuje. Kytarová práce zůstává důležitá, ale tentokrát není jediným nositelem napětí. Stejně podstatné jsou elektronické plochy, hlukové náznaky, akustické rezonance a citlivě vystavěné přechody mezi autorskými písněmi a lidovými intermezzy. Elektronika nepůsobí jako moderní nátěr na folklor. Důležitou roli má volné hudecké uskupení Slaďte sláky, tvořené členkami lidové hudby Brezina z Bolerázu s Veronikou Kickovou jako primáškou. Jejich přítomnost není folklorní dekorací pro jeviště, ale zvukem kořenů, které mají vlastní tah i drsnost. Bubeník Martin Novák se objevuje v pěti skladbách a dává písním tělo tam, kde by se mohly příliš uzavřít do vnitřního monologu. Nahrávka, mix a mastering Adama Pakosty ze Zvukařské dílny Brno pak drží pohromadě materiál, který mohl snadno dopadnout roztříštěně: písničkářství, hudecké fragmenty, postrockovou kytaru, syntezátory, drony, ženské sbory i syrovější místa.

Samoty nejsou albem, které by se posluchači podbízelo krásou prostředí. Je to deska o tom, co se stane, když se představa svobody střetne s únavou, prací, stárnutím, rozpadlými vztahy, klimatickou nejistotou a vědomím, že ani krajina nemusí člověka zachránit. Oproti Československé je méně výpravná, méně otevřená cestě ven, ale silnější v pohledu dovnitř. Tam, kde minulé album vybízelo vyrazit po stopách písní, novinka nutí zůstat stát a dívat se. Na vodu, sníh, starý strom, koně, prázdný dům i vlastní únavu. Hmlisto nenatočilo album o samotách jako romantickém úniku ze světa. Natočilo album o tom, že svět člověka dožene i tam. Jen je tam víc slyšet.

Hmlisto – Samoty
Galén, 2026, 00:37:03
80 %