Kateřina Marie Tichá: Nabídka zpívat při inauguraci prezidenta byl šok, ale hezkej

Měla podle vás covidová pauza vliv na to, jak byla vaše první deska Sami přijata?

To nedokážu říct. Kdyby nebyla pandemie, asi bychom odjeli na turné a vůbec víc hráli, tím pádem bychom možná oslovili víc lidí. Ale už v době, kdy deska vyšla, bylo jasné, že se na pódia nejspíš dlouho nepodíváme, takže jsme s koncerty ani moc nepočítali.

Jak jste pandemii přežila existenčně?

Musela jsem se smířit s finanční nejistotou, vypadl mi podstatný zdroj příjmů, takže jsem se víc věnovala práci v nadačním fondu Impuls, kde jsem dělala už dřív, před pandemií. Díky téhle aktivitě jsem to zvládla. Ale daleko těžší bylo vyrovnat se s obavami o své blízké – to bylo na pandemii vůbec nejhorší. Jinak ale musím říct, že jsem se měla docela dobře.

Vyčistila jste si hlavu?

Naprosto. Pro mě bylo to období důležité v tom, že jsem strávila snad čtyři měsíce doma s rodinou, to se mi nepovedlo od mých patnácti let. Hodně jsme byly se ségrou, s mámou, bylo to extrémně důležité i pro vztah, jaký máme mezi sebou v současnosti.

Taky léta jsem si užívala naplno. Mívala jsem o prázdninách i pět koncertů týdně – a najednou jsem neměla žádný. Chodila jsem se koupat do rybníka, naboso přes louku, a zažívala takový skoro až návrat do dětství. Bylo to léčivé období, které narušovaly jen obavy o zdraví blízkých a samozřejmě i fakt, že člověk nemohl na ta svoje kafíčka s přáteli.

Na desce Sami jste měla i duet s Davidem Stypkou, písničku Divoká, a v rozhovoru jste mi před lety řekla, že byste si jednou přála mít tak dokonale fungující kapelu, jakou měl on. Osud to zařídil tak, že právě s Davidovou bývalou skupinou dneska vystupujete a natáčíte. Jak jste se dali dohromady?

Když David na začátku roku 2021 odešel, trávili jsme s klukama s Bandjeez hodně času v Ostravě ve zkušebně. Všichni jsme si to v sobě potřebovali zpracovat a nějak přirozeně k sobě víc tíhli. Ale hlavně jsme dokončovali Davidovu poslední desku Dýchej, na které jsem zpívala vokály. Byli jsme tehdy pořád spolu, ve studiu i mimo něj, a na jednom večírku, kde jsme s Bandjeez jamovali, poprvé padl dotaz, proč vlastně nepokračovat dál spolu.

Tenkrát jsme to ale vnímali jako hodně citlivé téma, navíc byla pandemie a stejně se nikde nehrálo. Když jsme pak desku Dýchej dokončili, přišel s tou samou otázkou manažer Martin Červinka a taky Martin Ledvina, který na Davidově poslední desce pracoval jako producent. A tenkrát jsme o tom poprvé začali reálně uvažovat.

Říkáte, že jste to vnímali jako citlivou věc – a není divu, ta kapela byla původně Davidova. Někdo vám mohl vyčítat, že jste tak trochu přišla k hotovému...

Bylo to pro mě těžké rozhodování. Nejen kvůli tomu, co jste zmínil. Já měla totiž taky svou kapelu, kterou bych musela kvůli Bandjeez rozpustit, přitom jsem ty lidi totálně zbožňovala a mám je ráda dodneška, hodně jsme toho spolu prožili. Týden jsem seděla doma a zvažovala, co by tomu asi řekl David, jestli by to tak chtěl, jestli to můžu udělat své původní kapele... Ale zároveň jsem si kladla otázku, jak bych mohla říct ne tak skvělé skupině, jako jsou Bandjeez – kdyby tedy chtěli pokračovat se mnou jako zpěvačkou. A když se pak kluci shodli, že by do toho se mnou chtěli jít, cítila jsem, že to tak musí být, že prostě musíme hrát dál společně.

S Bandjeez jste už tři roky a písničky z nového alba přirozeně tuhle spolupráci dokumentují. Jak se kapela promítá do nových písní a do vašeho muzikantského směřování?

Najednou mám za sebou pětihlavou saň, která čaruje nejen za mnou na pódiu, ale taky se mnou jako písničkářkou. Dává mi velkou muzikantskou svobodu. Když mám nějaký nápad, který nedokážu na nástroji sama vyjádřit, stačí o něm před klukama promluvit, popsat barvy té vznikající písně a naznačit její tvar, a kluci už si to přeberou a vyjádří ten nápad hudebně. Obvykle přesně vystihnou, jak jsem to myslela, ale často vyjádří nejen to, co jsem sama nedovedla, ale přidají i něco navíc. Troufnu si i říct, že spoluprací s Bandjeez jsem se neproměnila jen já, myslím, že i kluci se napojili na mě, už to není ta samá kapela, která hrála s Davidem.

Stejně jako váš debut je i novinkové album Plamen velmi pestré, jsou tam čistě písničkářské věci, ale i skladby s výraznými dechy, téměř a capella plochy i sborové pasáže, je tam latina i šanson. Vyjadřuje ta pestrost vaše hudební lásky a preference?

Rozhodně. Na tvorbě a natáčení miluju právě to, že si můžu dělat úplně, co chci. Teď mám zrovna období, kdy hodně poslouchám španělskou a latinskoamerickou muziku, moc se mě dotýká. Nejsem Španělka ani nepocházím z Latinské Ameriky, tudíž nikdy nebudu hudbu cítit tak, jako muzikanti, kteří z těch zemí pocházejí – oni ji mají v krvi. Zároveň mám ale pocit, že se do mých nových písniček láska k muzice této provenience promítá.

Je strašně krásný, že můžu jít svou cestou a nechat se v tvorbě ovlivňovat vším, co na té cestě potkám. Hrozně ráda bych si tuhle svobodu ponechala, nechci dělat desky s vědomím, že musí být pop, folk nebo jazz. Ráda bych si zachovala hravost v přístupu k hudebnímu vyjádření a možnost jakékoli inspirace. Samozřejmě s tím, že to musí celé držet pohromadě.

Už před lety jsme mi řekla, že na začátku každé písně jdete po textu, že vaše skladby se často rodí třeba i z drobné básně, která vás inspiruje k další tvorbě. Platí to stále?

Rozhodně ano. Základem mé tvorby je práce s emocemi a myšlenkami, které se pak rozhodnu pustit, nebo naopak nepustit dál do světa. Někdy to může být třeba jen jedna jediná věta nebo emoce, která ve správný čas dozraje do bodu, kdy se o ní můžu rozepsat víc. Do mobilu si už léta ukládám věty a úryvky, které tam pořád jsou a čekají na svůj další život. Čas od času dělám takové čistky, kdy třeba smažu něco, o čem vím, že už se k tomu nikdy nevrátím. Ale hodně mi toho v mobilu pořád zůstává a když cítím potřebu psát nové věci, tak si ty nashromážděné kousky procházím a zvažuju, co má potenciál přerůst v příběh, který budu chtít rozpracovat a dál vyprávět.

Možná nejsou všechny ty úryvky určeny pro vás, ale čekají na to, až je rozpracujete pro jiné interprety. To vás nenapadlo – skládat i pro své kolegy?

Zatím to nedělám, i když už jsem byla mnohokrát oslovena. Ještě jsem ale neměla odvahu někomu něco nabídnout. Je to i tím, že ve chvíli, kdy je písnička anebo její zárodek ve stavu, kdy si za nimi můžu stoprocentně stát, vezmu si to pro sebe a vznikne skladba, kterou zařadím do vlastního repertoáru. Když si za něčím stoprocentně nestojím, mám problém dát to někomu jinému. Nechci nabízet něco, co mně samotné není dost dobré.

Ale mám teď rozepsané dvě skladby, o kterých si myslím, že bych je mohla nabídnout konkrétním zpěvačkám, k nimž by se ty písně podle mě hodily. Jenže se toho pořád trošičku bojím. Bylo by asi dobré začít autorskou spolupráci s někým, koho dobře znám a s kým bych mohla komunikovat o tom, jak tu písničku uchopit. Takže psát pro jiné interprety by se mi líbilo. Jen překonat ty autorské obavy.

Vaše básničky nemusí být jen črtami k budoucím písním – vyšla vám i řádná básnická sbírka Ostrov, co chutná jako pomeranče, mimochodem je vyprodaná. Jak byste své básně charakterizovala?

To je hrozně těžké. Já se nepovažuju vyloženě za básnířku, i na těch básních mám vlastně nejradši tu svobodu, kdy můžu napsat jak báseň, která má v sobě mnoho skrytých významů a ne každý ji pochopí na první přečtení, tak srandovní říkanku, která je totálně na první dobrou, má čtyři řádky a pochopí ji úplně každý. Líbí se mi, že si nemusím vybírat, jestli půjdu jenom tudy, nebo jen tamtudy. Moje básnická tvorba kombinuje obě zmíněné polohy, básně i ty říkanky, které sice nemají zásadní sdělení a hloubku, ale zároveň jsou pochopitelné pro široké spektrum lidí. To mi přijde důležité obecně. Chtěla bych psát i srozumitelné věci, které můžou mít v jednoduchém rýmu nebo sloganu větší zásah a údernost než sebepromyšlenější písně a básně.

V únoru s novou deskou vyrážíte na turné. Proměnilo se nějak složení obecenstva vašich koncertů od doby, kdy jste začínala? Na jednom z vašich nedávných koncertů jsem si všiml, že máte publikum hodně barvité, od vašich vrstevníků po lidi ve věku vašich rodičů. Což není úplně obvyklé.

Publikum se mi určitě rozšířilo. V posledních letech přichází hodně fanoušků Davida Stypky, protože pořád milují kapelu Bandjeez a myslím, že docela chápou i to, co dělám já. Ta pestrost publika se mi líbí, těší mě, že na mé koncerty přicházejí jak třináctileté holky, tak manželé ve věku kolem šedesátky. Nevím, jestli chodí víc lidí než dřív, ale to spektrum je širší, od teenagerů po starší lidi. Z toho mám samozřejmě dobrý pocit.

Kolik písní od Davida Stypky dnes s Bandjeez hrajete?

Jednu až dvě skladby, podle toho, jak dlouhý je koncert. Někteří lidé by jich určitě chtěli víc, ale já prostě nejsem David, moje cesta je jiná. Současně ale chci jeho písně dál hrát, protože v Bandjeez je David pořád nějak přítomen a my bychom moc chtěli, aby se pořád vědělo, že tu byl tenhle fantastický člověk a umělec.

Na desce Plamen máte i dvě písně s hostujícími zpěváky, jednu s Milanem Caisem z Tata Bojs, druhou se Štěpánem Kozubem. Jak vznikaly?

Písnička Nový dům je možná nejstarší z celé desky, vznikla právě v pandemii, kdy jsem si říkala, že bych vážně potřebovala, aby tam nahoře někdo byl a dával na nás všechny pozor. Tak jsem o tom napsala píseň – v mužském rodě, protože pro mě je to písnička o Bohu. Na koncertech ji hrajeme už hodně dlouho, ale když jsem se rozhodla, že ji zařadím na nové album, uvědomila jsem si, že mi v ní chybí jistota hlubokého mužského hlasu, už kvůli tomu, o čem ta píseň je a co vyjadřuje. A pak jsem si vzpomněla na Milana, se kterým jsme už dlouho kamarádi, a napsala jsem mu. Jeho zaujalo, že vlastně nejde o klasický duet, a šel do toho. Jsem za to moc vděčná a mám pocit, že teprve na albu se nám tu písničku povedlo ztvárnit tak, jak jsem ji od počátku cítila.

Skladba Znamení se Štěpánem Kozubem asi překvapí leckoho, kdo Štěpána zná jen jako komika a moc neregistruje jeho komorní písničkářskou tvorbu s Jiřím Krhutem. Jak jste si tuto dvojici objevila vy?

Potkali jsme se v Karlových Varech, kde jsme hráli s Bandjeez a kvůli koncertu jsme přijeli o den dřív, kdy ve Varech hrál právě Štěpán s Jirkou Krhutem. Naživo jsem je tam slyšela poprvé. Jejich muzika mě dlouho míjela, ale když jsem viděla, jak citlivě a současně s nadhledem umí Štěpán písničky podat, bylo mi jasné, že právě on je tím, koho bych v písni Znamení měla mít.

Mimochodem právě tahle skladba je jednou z těch, jejichž motiv jsem měla uložený v telefonu a po letech jsem ten prazáklad rozvinula. Je to písnička, která z desky vybočuje tématem i energií, je hodně dramatická – a Štěpán tu dramatičnost podtrhnul.

Vedle sólových vystoupení jste se v poslední době objevila i na několika příležitostných koncertech, zpívala jste v Lucerně na osmdesátinách Marty Kubišové – a loni v březnu i při inauguraci prezidenta Petra Pavla. Jak se stalo, že padla volba na vás?

Vybrali si mě. Ta nabídka se ke mně dostala přes manažera Martina Červinku, kterému zavolali z Hradu a on pak volal mně. Byla jsem zrovna u našich na Vysočině, četly jsme si ségrou v posteli – a v devět večer telefon... Do rána jsem si to nechala projít hlavou, skoro jsem nespala, ale nakonec jsem usoudila, že ta zpráva je sice šok, ale hezkej šok. Takže jsem souhlasila.

Zpívat při prezidentské inauguraci je velká čest – při uvedení Baracka Obamy do úřadu zpívaly Aretha Franklin a Beyoncé, na inauguraci Joea Bidena zase Lady Gaga... Měla jste na Hradě větší trému než při běžném vystoupení?

Trému jsem měla strašnou. Pokažte při takové příležitosti českou hymnu! To nechcete... K tomu jsem ještě měla chřipku. Ale i tak to byl zážitek.

Ráda cestujete a párkrát už jste o svých výletech něco napsala. Na desce Sami máte písničku o Paříži, ve které jste ale v době, kdy jste o ní psala, ještě nebyla. Už jste to konečně napravila?

Představte si, že ano! Loni už jsem se tam vypravila. Je ale pravda, že v písničce zpívám o zmáčené Paříži, ale když jsem do toho města přijela, nejen že nepršelo, ale bylo vedro k padnutí, snad čtyřicet stupňů. Takže do Paříže musím ještě jednou. Za deště...