Jack White pokračuje ve svém divokém experimentování

Ne náhodou vypadá Jack White na promo fotkách jako Joker. Jen šílenec totiž dokáže zkomponovat desku tak jako on. Mix digitálních a analogových výstupů, elektronické zvukové koláže, tvrdé kytarové fuzzy riffy – to vše nabízí hned v první skladbě Taking Me Back. Jako kdyby Jack opravdu posluchače lanařil zpět do dob, kdy Captain Beefheart lámal na padrť rock'n'roll Beatles či Rolling Stones. Kralují tu tu nasekané syntetické pazvuky, rytmické kejkle a power rock ze 70. let. Král zvukových barev míchá další triky jak z minulých dekád, tak ze současné moderny.

Ve The White Raven zazní freestylový saxofon a industrializace tu jde po krku zažitým módům a postupům. Totéž nabízí skladba Hi-De-Ho, která se klaní kresleným Gorillaz. Zároveň ale vzbuzuje pocit, že z téhle srandy šlo vytěžit ještě víc. Maniodepresivní zářez Eosophobia (nemoc, kdy má pacient hrůzu z denního světla) tu má paralelu se současností, kdy se svět potácí v pandemické krizi i ve strachu z jaderného konfliktu. Jack tuto úzkost převtělil do prog funku a math rocku s prvky jazzu. Pálení čarodějných hudebních nauk pak pokračuje ve skladbě That Was Then, This Is Now s garážovou produkcí, ve What's The Trick se vzpomínkou na The Beastie Boys či v Shedding My Velvet, která nás vrátí v čase do něžného osmdesátkového rocku.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Jack White si natočil všechny party sám. Kytarové efekty, vrstvené vokály, staré hammondky i moderní syntezátory – to vše podmíněno bláznivými lyrickými tématy o rozbitých mezilidských vztazích jen umocňuje zuřivost a žánrovou neukotvenost alba. To je možná jen předzvěstí toho, co bude následovat. Jack ohlásil totiž na letošní rok hnedle dalšího následovníka. Šílený rockový cirkus má tedy pro letošek zelenou.

Jack White – Fear Of The Dawn

Third Man Records, 40 min.

80 %