Mastodon na Marrow Deep: Druhý dech po pádu
Odejít může člověk, kapela ale musí pokračovat. V případě Mastodon to po odchodu Brenta Hindse platí dvojnásob. Jeho následná tragická smrt proměnila novou desku v něco víc než jen další položku v diskografii. Marrow Deep je album, na kterém se čtveřice musí vyrovnat s prázdným místem, které po jednom ze zakládajících členů zůstalo. A přestože Hindsův hlas, kytarový rukopis i jeho nezaměnitelný jižanský twang na nahrávce citelně chybějí, Mastodon z této ztráty neudělali pomník. Udělali z ní výzvu.
A zvládli ji velkolepě.
Mastodon se vracejí v mimořádné formě a zdá se, že skutečně chytili druhý dech. Kapela nenechala nic náhodě a do svého zvuku vpustila nové hudebníky, nové aranže i nové barvy. Nick Johnston přináší do kytarové práce jiný druh virtuozity, elegantnější, techničtější a místy až hypnotický, zatímco João Nogueira rozprostírá nad tradičně těžkým zvukem Mastodon širokou psychedelickou oblohu. A právě sedmdesátkové klávesy patří k nejpříjemnějším překvapením desky. Trudnomyslnému, bahnitému světu Mastodon sluší překvapivě dokonale.
Už Barbarian Blood spouští masivní riffovou lavinu. Mastodon se v ní valí vpřed s jistotou kapely, která přes dvě dekády přesně ví, jak má znít její vlastní chaos. Jenže pod povrchem se neustále něco mění. Riffy se rozpadají, tempo uhýbá, sludge se potkává s grindem a disharmonické pomalé pasáže vytvářejí prostor pro zoufalé vokální výkřiky. Poisonous Weapons na tento tlak navazuje a ukazuje kapelu v její agresivnější poloze.
Skutečným emocionálním bodem alba je ovšem Your Ghost Again. Pocta Hindsovi není sentimentální ani prvoplánová. Mastodon v ní spíše oživují vlastní minulost – výrazné změny tempa, blouznivý vokál, brutální crescenda a mezi tím archaicky působící klávesové mezihry. Je to skladba, ve které minulost na okamžik vystoupí ze stínu, aby se následně opět rozpustila v současném zvuku kapely.
A právě tady je Hindsova absence nejcitelnější. Jeho hlas byl jedním z poznávacích znaků Mastodon a žádný nový kytarista jej nemůže jednoduše nahradit. Pro ortodoxní fanoušky tak může být Marrow Deep místy až skličující zkušeností. Kapela je pořád Mastodon, ale není to úplně tentýž Mastodon.
Na druhou stranu – možná právě proto zní tak svěže.
Snakes for Dinner je divočejší, grooveovější a přivádí na scénu Joshe Hommeho. Jeho účast nepůsobí jako povinné hvězdné cameo. Homme zde přirozeně zapadá a jeho vokál trochu zjemňuje agresivní proud skladby, přičemž zároveň připomíná, jak zásadní součástí DNA Mastodon vždy byl jižanský groove. Tam, kde dříve přirozeně působil Hinds, teď dostává prostor host.
Ještě výraznější je setkání s Geezerem Butlerem v The Vanishing. Jeho sabbathovský basový úvod je současně poctou i chytrým dramaturgickým tahem. Bublající basa okamžitě evokuje rané Black Sabbath, ale Mastodon se nespokojí s retro obrázkem. Skladba se postupně rozvine v poklidnější, hypnotický jam, který připomíná Crack the Skye. Zastřený vokál připomene Planet Caravan a prostor dostává i další host, Joe Duplantier z Gojiry. Výsledkem není muzeální exponát, ale živý organismus, který své vzory respektuje a současně je dokáže přetavit.
Pokud někde Mastodon opravdu sundávají rukavice, je to A Vampire's Demeanor. Randy Blythe z Lamb of God do skladby vtrhne se surovostí, která působí, jako kdyby do pečlivě vystavěného světa někdo vhodil granát. Corový vokál zní téměř jako z jiné dimenze. Proti němu staví kapela jemnější pasáže, které mohou připomenout šílený soundtrack k psychologickému thrilleru. Jeden z vrcholů desky.
A potom je tu Moth and Bone, možná nejodvážnější skladba z hlediska práce s jazzem. Mastodon zde dokazují, že jejich technická zdatnost není samoúčelná. Brann Dailor je opět rytmickým motorem, který jako by odmítal nechat skladbu stát na jednom místě. Jeho polyrytmická hra, prolínání bicích s kytarami a neustálé drobné změny vytvářejí napětí, zatímco Sandersova basa drží celý útvar v těžkém bahně. Právě tady je krásně slyšet, proč Mastodon nikdy nebyli jen sludge-metalovou kapelou.
Co oceníte na nahrávce jako hudebníci?
Hudebníci si na Marrow Deep ostatně přijdou na své. Dailor opět dokazuje, že jeho bubnování stojí někde na hranici metalu, jazz fusion a progresivního rocku, Troy Sanders drží spodní patro svým špinavým basovým tónem a Bill Kelliher zůstává rytmickou kotvou, přes kterou se může zbytek kapely vydávat do stále komplikovanějších teritorií. Nová kytarová sóla pak nepůsobí jako náplast za Hindse. Jsou novou kapitolou. A právě to je na celé desce nejcennější.
Mastodon navíc nezapomínají na schopnost napsat silnou píseň. Out Like a Lamb i Golden Spires ukazují, že technická bravura může být pořád podřízena kompozici. Moth and Bone zase otevírá dveře jazzu a psychedelii, zatímco The Vanishing se pomalu přelévá mezi sabbathovskou temnotou, progresivním jamem a melancholií. Nic tu nepůsobí jako výplň.
Závěrečná trojice A Vampire's Demeanor, The Vanishing a The Three Fates pak funguje téměř jako malý monument. Poslední jmenovaná skladba se rozvíjí do osmiminutového prog-metalového finále a mluvené slovo Neila Fallona z Clutch jí dodává podivně teatrální závěr. Mastodon nekončí triumfálním refrénem. Spíše nechávají posluchače stát uprostřed trosek a přemýšlet, co všechno právě zmizelo.
Marrow Deep není dokonalá deska. Její délka a hutnost mohou být místy náročné a prostřední část vyžaduje od posluchače více pozornosti, než je dnes běžné. A kdo miloval Mastodon především kvůli Hindsovi, jeho hlasu a jeho kytarovému rukopisu, ten se bude muset s novou realitou smířit.
Jenže právě o tom tahle deska je.
Mastodon nepředstírají, že se nic nestalo. Hinds chybí. Citelně. Zároveň ale odmítli zůstat stát na místě. Do bolesti pustili nové hudební nápady, nové spoluhráče, nové barvy a především obrovské množství energie. Výsledkem je návrat, který má skutečně velkolepé parametry.
Marrow Deep není album o smrti. Je o tom, co po ní zůstane. A také o tom, že i z nejhlubší rány může vzniknout něco nového.
Mastodon - Marrow Deep
Mastodon 00:65:00
80 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
