Přejít k hlavnímu obsahu
Když jsme začali, byli jsme přátelé. A do dnešního dne mezi námi panuje základní, nezničitelná loajalita  | Foto: Gabo
Když jsme začali, byli jsme přátelé. A do dnešního dne mezi námi panuje základní, nezničitelná loajalita | Foto: Gabo
Petr Adamík - Po, 23.11.2020 - 08:00

Breiti (Die Toten Hosen): Je důležité dát jasně najevo, že jsme proti rasismu a bojujeme za lidská práva

Německá punková legenda Die Toten Hosen je aktivní téměř čtyři desítky let. V 80. letech se vyšplhala na špičku německé hudební scény, na které se drží dodnes. Letos byli kvůli pandemii nuceni zrušit své akustické turné, ale stihli alespoň připravit nové album cover verzí Learning English Lesson 3 MERSEY BEAT! The Sound Of Liverpool, které se, jak už název napovídá, zabývá liverpoolským hudebním děním 60. let. Zpěvák Campino se bohužel kvůli pracovní vytíženosti, spojené s vydáním jeho nové knihy, rozhovoru zúčastnit nemohl, ale ochotně se nabídl kytarista Michael Breitkopf, známý jako Breiti. Ten nám povyprávěl o vzniku nové desky, o postojích kapely, ale zavzpomínal i na koncerty s Rolling Stones nebo na jejich nechvalně proslulé vystoupení v Československu v roce 1987.

Právě vám vyšla další, už třetí část vaší série Learning English, předchozí dvě Lesson 1 a Lesson 2 z let 1991 a 2017 obsahovaly hlavně písně starých anglických a amerických punkových klasiků, na Lesson 3 jste se zaměřili na Mersey Beat a kapely jako The Beatles, The Searchers nebo Gerry & The Pacemakers. Proč jste se soustředili zrovna na tuto scénu? 

Campino teď sepisoval knihu, která pojednává o jeho lásce k Liverpool FC, o historii anglické rodiny jeho mámy a dalších věcech. Během toho procesu jsme se tak nějak začali zajímat o liverpoolskou hudební scénu z raných šedesátých let. V naší zkušebně jsme si jen tak zkusili zahrát některé z těch skladeb. Užili jsme si okolo toho hodně zábavy, no a o tři týdny později jsme měli hotovou nahrávku. Současně jsme se tím hodně naučili o tehdejších kapelách a uvědomili si, jak důležité byly pro rozvoj rock´n´rollu v Evropě. 

V předchozích případech jste také k jednotlivým skladbám vždy přizvali původní autory, jak tomu bylo tentokrát?

Konceptem jedničky a dvojky bylo nahrát mnoho našich celoživotně oblíbených punkrockových skladeb s lidmi, kteří je původně napsali. Natáčeli jsme s Joeym Ramonem, Captainem Sensiblem z The Damned, Jimmym Purseym z Sham 69, Charliem Harperem z UK Subs, Jello Biafrou a spoustou dalších. Pro lekci 3 byla myšlenka jiná. Bylo to víc jen o zábavě, o tom zahrát si ty písně a něco se o těch časech a hudebním stylu přiučit. 

Podle čeho jste jednotlivé skladby a interprety vybírali? Volilo se podle osobních sympatií a žebříčků nebo jste se spíš soustředili na to, které skladby by se hodily pro styl Die Toten Hosen?

Rozhodovali jsme se podle všech těchto faktorů. Samozřejmě vždycky chceš natočit skladby, které ty osobně máš rád. Chtěli jsme ale taky, aby to byl dobrý mix jak klasických pecek, tak i méně známých písní. Hlavně by měly všechny znít dobře v našem podání. Ve skutečnosti to bylo celkem snadné, a proto jsme se taky rozhodli, že to natočíme a vydáme. 

Jak probíhalo natáčení? Vzali jste to pěkně postaru a natáčeli všichni naživo s cílem získat šmrnc 60. let nebo jste nástroje točili postupně? Tuším, že celý nahrávací proces musí být u vás nyní něco jiného, než tomu bylo v roce 1982, kdy jste byli mladí a divocí pankáči.

Když nahráváme, tak vždycky hrajeme všichni společně a až potom dohráváme přídavné kytary, různé nástroje a zpěvy. Tentokrát to bylo trochu jinak a dohrávat jsme příliš nemuseli. Jelikož to byly cover verze, tak jsme přesně věděli, jak chceme, aby zněly. Celé nahrávání bylo vážně rychlé a snadné. Když jsme jako kapela začínali, tak to bylo často docela chaotické, a to samozřejmě i ve studiu. Museli jsme se tomu, jak natáčet naši muziku, postupně naučit všemi možnými způsoby. 

Die Toten Hosen nebyli nikdy hudebně čistě jen punkovou kapelou, nebáli jste se do své hudby zapojovat i jiné prvky, ostatně to jste předvedli už v roce 1983, když jste vydali hip hop/rockovou skladbu s hip hopovým průkopníkem Fab Five Freddym. Myslíš, že i tato otevřenost jiným žánrům stojí za tím, že hudba Toten Hosen je stále populární a zahrnuje široké spektrum posluchačů?

Punk a hip hop mají podobné pozadí, oba tyto hudební styly začaly v garážích a na ulicích více méně jako protest proti politické nespravedlnosti a stejně tak proti arogantním rockovým a popovým hvězdám. Když jsme se potkali s Fab Five Freddym, stali se z nás nejdřív přátelé, až pak jsme si řekli: „No, proč spolu něco nezkusit nahrát?“ Pro jednou jsme předběhli dobu tím, že jsme se snažili sjednotit punk a hip hop. (smích) Nemyslím si, že všechny naše hudební experimenty jsou důvodem toho, že jsme stále populární. Domnívám se, že hodně lidí chce Die Toten Hosen takové, jací jsou, když si koupí nové album. Pro nás osobně bylo ale vždy důležité zkusit něco nového. Udržuje nás to svým způsobem stále svěží. Pokaždé, když jsme psali nové skladby, tak jsme často zjistili, že umíme nějaké nové finty a jiné způsoby psaní, než v minulosti. 

Jak vlastně spolupráce s Fab Five Freddym vznikla? Líbilo se vám jeho účinkování ve skladbě Rapture od Blondie, a tak jste jej zkusili oslovit?

Náš tehdejší bubeník Trini se s Freddym potkal na filmovém festivalu ve Španělsku. Stihli se tam spolu opít a spřátelit se. Trini ho pozval do Düsseldorfu. Lítali jsme s Freddym po dálnici rychlostí dvě stě kiláků za hodinu a u toho poslouchali Motörhead na plné koule, vzali jsme ho dokonce s sebou na koncert do Paříže, který provázelo spoustu problémů a tak dále. Navzdory rozdílným hudebním stylům jsme spolu strávili skvělý čas a předali si hodně nápadů. Společné nahrávání tak byl prostě jen další logický krok. 

Jak už bylo naznačeno, za dva roky kapela oslaví už neuvěřitelných čtyřicet let. Plánujete být německými Rolling Stones?  

Před dvaceti lety se nás lidé začali vyptávat, jak dlouho chceme s kapelou ještě pokračovat. Od té doby je naše odpověď stále stejná, a sice ta, že my se nemůžeme dívat do budoucnosti více než na dva roky. Kdo ví, co se stane zítra? Zvláště v této situaci vidíme, jak rychle se věci můžou změnit. Každým dnem se něco může stát, takže si raději užíváme každou chvilku, dokud můžeme s kapelou ještě pokračovat, protože je to to nejlepší, co v životě můžeme dělat. Jsme za to velmi vděční. 

Mimochodem Rolling Stones jste v roce 1990 předskakovali v Kolíně na jejich turné Urban Jungle. Jaké to bylo? 

Na některé koncerty Stones byly pořád ještě k prodeji volné lístky, a tak se nás promotér zeptal, jestli bychom nechtěli dělat předskokana. V té době nám vyšlo naše první opravdu úspěšné album Ein Kleines Bisschen Horrorshau, takže si myslel, že tahle kombinace by mohla fungovat a že by to přitáhlo ještě nějaké lidi, kteří by si ty zbývající lístky koupili. Byli jsme pro, ale jen na dva koncerty v Kolíně. Zkusit hrát pro publikum, které přišlo na Rolling Stones a ne na nás, bylo celkem dobrodružství. Byla to sranda, nejdříve jsme se ale ujistili, že nebudeme ošizeni na zvuku. Používali jsme celé pódium, po kterém jsme běhali, což jsme ale měli stage manažerem přísně zakázáno. Andi, náš basák, se na pódiu pozvracel, protože jsme předchozí noc měli skvělou párty. Nakonec nás ale jejich tým akceptoval, protože jsme sklidili úspěch a líbil se jim náš přístup. 

V té době už jste byli zřejmě na velká pódia zvyklí. Kapela se pomalu přesouvala do hal a na stadiony, měli jste za sebou vyprodanou Westfalenhalle v Dortmundu a tak podobně. Jak jste se s přicházející slávou vyrovnávali?

Ve skutečnosti jsme na větších místech začali hrát krátce před těmito akcemi se Stones. Jak se postupně koncerty stávaly většími a většími, učili jsme se, jak na to, ale obecně jsme se veřejnosti i nám samotným spíš snažili za náš úspěch omluvit. Měli jsme v kapele taky velké problémy s drogami, ne kvůli přicházející slávě, ale spíš proto, že se naše dřívější drogová dobrodružství začala proměňovat v návyk, což nejde ruku v ruce se zodpovědností hrát každou noc pro tisíce lidí. Museli jsme se naučit hodně věcí a učíme se je vlastně dodnes. (smích)

Ve skladbě Wort Zum Sonntag z roku 1986 jste zpívali „Dokud bude Johnny Thunders žít, budu pankáčem.“ Johnny Thunders zemřel v roce 1991, stále se cítíte jako punk rockeři? 

Punk rock bylo hnutí na konci 70. let, které vytvořilo určitý styl muziky, ale zároveň také myšlenky jako DIY, udělej si sám. To znamená, že ať už jsi talentovaný nebo ne, je to jedno, jestli chceš hrát v kapele, tak to prostě udělej. Jestliže neexistuje žádná nahrávací společnost, která by s vámi chtěla podepsat smlouvu, tak si založ svůj vlastní label. Jestliže o tobě nepíšou média, založ si svůj vlastní fanzine, a tak dále. Punk rock byl také proti rasismu a proti turbo kapitalismu, který v té době silně prosazovaly vlády Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové. Po letech jsme nálepku punk rock přestali používat, ale myšlenky punkového hnutí nás ovlivňují do dnešního dne. Vedeme náš vlastní malý label a koncertní agenturu, takže jsme zcela nezávislí. Ceny za vstupenky na naše koncerty se snažíme držet mnohem níž, než jaké by mohly být. Chceme se k publiku chovat s respektem a ne arogantně. 

Léta fungujete v nezměněné sestavě, co je klíčem k tomu, že jste spolu tak dlouho vydrželi?

Když jsme začali, byli jsme prostě přátelé, kteří proto spolu chtěli být v kapele, ne proto, že bychom byli dobří muzikanti. Všichni z nás jsme sdíleli stejnou vášeň pro muziku a do kapely jsme investovali všechen náš čas a energii. A samozřejmě mezi námi do dnešního dne panuje základní loajalita, která se zdá být nezničitelná. 

Breiti/foto: Gabo

Die Toten Hosen se vždy striktně vymezovali proti rasismu. Pomáhali jste s různými dobročinnými činnostmi. Naposledy jste svá stanoviska dali jasně najevo, když jste vystupovali na koncertě pro uprchlíky nebo když jste v Drážďanech z korby náklaďáku hráli na demonstraci proti krajně pravicové Pegidě. 

Tím, že jsme narozeni v Německu, byla nacistická diktatura a holokaust něco, co nás pořád pronásledovalo. Prostě jsme si mysleli, že tohle se nikdy nesmí opakovat. Pro nás osobně, i jako kapelu, bylo vždycky důležité dát v tomto ohledu jasně najevo, že jsme proti rasismu a bojujeme za lidská práva. Tohle vedlo ke spoustě akcím, jako třeba k té, co jsi zmínil nebo k naši spolupráci s Pro Asyl, lidskoprávní organizací, která pracuje pro uprchlíky. Hodně lidí sdílí stejný postoj, ale samozřejmě si tím vyrobíš také spoustu nepřátel. 

Většinu textů má na svědomí Campino, ztotožňuješ se s nimi? Stalo se někdy, že byste Campinův text z nějakého důvodu odmítli?

Campino má zvláštní talent vyjádřit své pocity v několika řádcích a většinou se s jeho texty kompletně ztotožňujeme. Někdy, když pracujeme na nové skladbě a text se nám moc nezdá, probereme to. Někdy si na to taky musíme zvyknout, protože když máš k písni najednou slova, může se charakter písničky kompletně změnit. 

V tomto roce jste měli naplánované akustické turné Alles ohne Strom, kvůli Covid-19 jste jej ale nakonec zrušili úplně, aniž byste hledali případné termíny pro 2021. Proč jste se takto nakonec rozhodli? A je tedy možné, že se tohoto turné fanoušci ještě dočkají?

Když jsme se museli rozhodnout, jestli to odložíme na rok 2021, bylo tam stále hodně nejistot, nevědělo se, co se bude dít, takže jako jediné možné řešení se jevilo zrušit to úplně. Vždycky se k tomu můžeme vrátit, je tedy možné, že v budoucnu to v nějaké formě uděláme. 

Co se ti vybaví z vašeho vystoupení v socialistickém Československu, kdy jste v roce 1987 hráli v Plzni na Mírovém koncertě. Vzpomeneš si ještě na něj? Pro Československé publikum to byla tehdy velká, dá se říct přelomová událost.

Máme na ten den hodně vzpomínek, jelikož byl stejně důležitý i pro nás. Jmenovalo se to Mírový festival Olofa Palmeho, jedna událost se konala v Mnichově a druhá v Plzni s kapelama ze západu i východu. Týden před koncertem v Plzni jsme o tom mluvili v rádiu West-Berlin, a tak se tam snažilo dostat hodně punkerů z východního Německa. Hodně z nich zastavili na hranicích policajti, ale i tak se jich mnoho do Plzně dostalo. Festival byl v nádherném amfiteátru. Hráli jsme někdy odpoledne a bylo to pro nás velmi dojemné, hrát pro lidi, kteří šanci vidět nás běžně neměli. Ve východním Německu jsme mohli hrát pouze ilegální akce v kostelech a v Československu jsme před tím nikdy nehráli. Atmosféra byla úžasná a my si to užili. Po koncertě jsme v šatně začali popíjet pivo s pankáčema z NDR a z Plzně, zatímco na pódiu hrál další interpret (Michal David, pozn. autor). Lidi na něj začali házet kameny. Bylo nám řečeno, že to bylo kvůli tomu, že byli příliš prorežimní. A náhle byla všude policie. Nějací policajti v civilu přišli do naší šatny a snažili se vyhodit všechny, co nebyli z kapely. Začali jsme se s nimi rvát. Einstürzenden Neubauten, kteří měli hrát jako další, zakázali vystoupit. Asi třicet nebo čtyřicet policajtů utvořilo řadu a donutili nás odtáhnout si naše vybavení zpátky do autobusu. Mezitím přešly tisíce lidí z hlediště na parkoviště, kde jsme byli dostrkáni do autobusu, podávali nám piva přes okýnka, policie je pak zatýkala a odváděla pryč. V autobuse byli policajti se psy a nakonec nás s jedním policejním autem před náma a druhým za náma vyhnali zpátky na hranice, kde nás z autobusu vyhodili. Byli jsme totálně nasraní, a tak jsme poničili autobus a vše, co jen šlo. Nakonec nás taxíkama dostali za hranice, kde jsme skončili v nějaké malé vesničce v bavorském lese. Tyhle koncerty ve východní Evropě, v zemích jako Polsko nebo Maďarsko, pro nás byly velmi důležité. Hodně jsme si z toho odnesli a vedle všech těch dobrodružství jsme se přesvědčili, že hranice ani policie by neměly lidem bránit ve sjednocování, i když v době studené války jsme byli oficiálně považováni za určitý druh nepřítele. Mysleli jsme si, že tohoto jsme v minulosti měli už dost. V tomto ohledu to tedy skutečně byl mírový festival, protože jsme oslavovali s lidmi, kteří s námi sdíleli vášeň pro stejný druh muziky a měli stejnou představu o míru a svobodě. Jen autority a policie se k tomuto nechtěly přidat.

Tagy Osobnost týdne Breiti Die Toten Hosen
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock & Pop, Rock & All, Rock History a nyní také Frontm...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY