Znělo to jako loučení, ale Haim říkají „I quit“ s novou silou

Album otevírá Gone, syrová modlitba ztráty s beatem, který by si klidně mohl vypůjčit z pozdního trip hopu Massive Attack, zatímco vokální harmonie jako by přivolávaly ducha George Michaela (spolupodepsaného jako inspirační zdroj) – silné, niterné a přitom vzdušné jako ranní chlad v L. A. Tahle skladba nastavuje tón celého alba: bolest není konec, ale proces.

All Over Me je návratem ke kytarové rozvláčnosti nultých let, kdy indie pop ještě nebyl algoritmem. Sladký falzet v refrénu, zarámovaný do minimalistických kláves a zadrhnutých bubnů, připomíná, že i chaos může být uhlazený.

Na Relationships dívky rozvíjejí poetiku rozbitých vazeb. Seznam autorů (Jesso Jr., Rechtshaid) není náhodný – píseň balancuje na pomezí konfese a tanečního beatového tracku, připomíná, co by vzniklo, kdyby Robyn zpívala pro Fleetwood Mac. „Nevím, kdo jsem, když nejsi se mnou,“ zazní a člověk to cítí až v bránici.

Down to Be Wrong už klopýtá víc do temných emocí. Post breakup song, kde sesterské vokály rotují jak pásky VHS. Tady už jsme v devadesátkách naplno – beaty jako z Portishead, ale bez paranoie, spíš s odpuštěním.

V Take Me Back se zraňuje naplno, ale skladba přitom zní jako z letního playlistu: sluncem nasvícený pop rock, který se ale v refrénu zlomí do šepotu. Haim umí dát bolestem těla a ducha eleganci a jas.

Druhá půlka alba jako by postupně uvolňovala šrouby: The Farm a Lucky Stars zní jako písně, které by kdysi mohly vyjít na kazetě s označením for your crush. Mimochodem, Lucky Stars by si zasloužila samostatný singl – jednoduchý motiv, který zraje v hlavě jako víno na slunci.

Vrcholy přicházejí ke konci. Million Years, poskládaná s pomocí Justina Vernona, mění pop na něco éterického – kytary jsou roztřepené, hlasy deformované, ale emoce přesné. Everybody's Trying to Figure Me Out se pod tímto halucinogenním obalem přetváří v existenciální statement.

A pak přijde Try to Feel My Pain, nejkratší, nejdůraznější – tiché obvinění, že bolest není módní doplněk, ale niterná pravda. Skladba připomene, jak skvěle Haim ovládají formu krátké písně – jako kdyby chtěly odejít dřív, než to bude příliš.

Cry a Blood on the Street se pak znovu pokoušejí sloučit devadesátkový beat s patosem – druhá z nich dokonce flirtuje s ambientními plochami. Závěrečná Now It's Time není ani hymnou, ani ukolébavkou – je to otevřený konec. Ne manifest, ale pohled přes rameno.

Deska I Quit je zralejší, citlivější a produkčně sofistikovanější než cokoli předtím. Svoboda tu není v euforii, ale v rozhodnutí nebýt definován bolestí. Haim se nezříkají melancholie – přetvářejí ji v melodii, kterou lze poslouchat na slunci i za zatažené oblohy. A to je jejich síla. I když zpívají „I quit“, rozhodně to není konec.

Co na nahrávce oceníte jako muzikanti?

Především její produkční vrstevnatost a cit pro detail, který se nikdy nestaví na odiv, ale pořád drží emoce v rovnováze. Přechody mezi akustickými nástroji a elektronickými beaty působí naprosto přirozeně – nic nepřebývá, nic nechybí. Způsob, jakým sestry Haimovy pracují s vokální harmonií, je mistrovský: v každé skladbě zní jako jeden nástroj rozštěpený do tří těl.

Cení se určitě i odvaha nehrát na první signální, nebát se ticha, nechat věci vyznít. Například v Try to Feel My Pain je to právě omezenost prostředků, která dává emoci prostor. A v Million Years nebo Gone je slyšet, jak skvěle funguje propojení s producenty jako Rostam nebo Justin Vernon – vzniká atmosféra, která má tělo, duši i prostor.

Z muzikantského hlediska je album lekcí v tom, jak držet písně v napětí, bez zbytečných efektů, a přesto s hlubokým dopadem. Tahle deska zraje s každým poslechem – a to je, myslím, známka opravdového řemesla.

Haim – I Quit

Haim productions 00:55:03

85 %