Zbytečně dobrej aneb problém s „překvalifikovaností“

Příliš dobrý na to, aby hrál s hvězdami

Můj nově nalezený bubenický kamarád mi vyprávěl neuvěřitelné historky ze svého života. Zakládal Firewind s Gusem G (ex-kytarista Ozzyho Osbourne), hrál v Helloween a o vlásek mu unikla bubenická židle ve Scorpions – jenže Mikkey Dee z Motörhead byl po smrti Lemmyho najednou volný. To je docela rána, když už jste jednou nohou v kapele a souhrou náhod vás vyšoupne slavnější kolega.

Náš bubeník poté oslovil několik velkých managementů s cílem najít si místo ve velké rockové kapele, ale dostalo se mu vždy stejné odpovědi: „Víš, ta tvoje kariéra a zkušenosti jsou úžasné, ale pro kapely, které znám, jsi prostě příliš dobrý. Nevěděli by co s tebou. Nebo ty s nimi, haha.“

A tehdy jsem poprvé narazil na problém „overqualified“ – když jste příliš dobří na danou pracovní/hudební pozici.

Moc přemýšlení škodí

Billy Sheehan v jednom rozhovoru prohlásil: „You think, you stink!“ (česky tedy doslova: „Když myslíš, smrdíš.“) Myslel tím samozřejmě hudebníky, kteří při hraní příliš přemýšlí, nejsou plně v přítomném okamžiku a vše příliš analyzují a řeší.

Docela zvláštní prohlášení od virtuózního baskytaristy, že? Billy je slavný svojí neskutečnou technikou hry, dechberoucími basovými sóly a ekvilibristikou na hranici lidských možností. Aby tohoto mistrovství dosáhl, musel přece strávit desetitisíce hodin s nástrojem v ruce! Vím od kamaráda z Los Angeles, že Billy cvičil na basu i u vaření kafe nebo na záchodě. Přišli jste k němu na návštěvu a on při povídání s vámi pořád hrál na basu. Prostě ji ze sebe nesundal. Extrémní příklad odhodlání dosáhnout mistrovské úrovně v ovládnutí nástroje.

Význam prohlášení „You think, you stink!“ tedy ze všeho nejvíc odkazuje k tomu, že je potřeba odlišovat cvičební rutinu od vlastního hraní. Když je Billy v místnosti s jinými hudebníky, prostě vypíná mozek a nechává se unést inspirací, okamžikem, kdy spontánně reaguje na hudební impulzy spoluhráčů. To samé se děje i na koncertě: nechcete řešit noty, chcete prostě hrát!

Myslím, že přemíra řešení a přemýšlení se právě často nachází u „overqualified“ hudebníků. Jsou ve svých znalostech a zkušenostech tak daleko, že zapomínají na spontánnost a radost z hraní. Jejich vědomosti a dovednosti jsou jim vlastně na obtíž. Zasekávají se na detailech, řeší do hloubky každou drobnost a vyžadují perfekcionalismus od všech okolo. Nálada je na bodu mrazu a spoluhráči jsou ve stresu.

Blok z lepších spoluhráčů

Může se to stát nevědomě i z pohledu druhé strany. Představte si, že hrajete s někým, o kom víte, že je o světelné roky dále než vy, má ohromnou techniku a zásobu nápadů. Ten tlak a zodpovědnost vás znehybní, kreativita se dostane pod automatickou kritickou palbu vašeho mozku a radost z hraní je pryč.

Hrát s hráči, kteří jsou lepší než vy, je ale úžasná zkušenost. Já osobně jsem vždy vyhledával spoluhráče, od kterých jsem se mohl učit. Není mi příjemné být „overqualified“ typem hráče v místnosti.

Veďte jako uvaděč v divadle: jste o krok napřed, ale spolu

Někdy se ale v této pozici ocitnete díky souhře náhod a je pak na vás se z toho dostat. Nemusíte snižovat svojí úroveň, schválně dělat chyby, předstírat, že jste někdo jiný nebo se snažit být „cool“. To budete tak akorát za blbce, protože všichni vaši falešnou skromnost nebo předstíranou shovívavost vycítí.

Vypněte mozek, soustřeďte se jenom na hraní, reagujte na nápady ostatních a nechte věci proudit. Není třeba hned vše řídit, tlačit na pilu a mít plán. Dejte věcem prostor, odstup. Pokud to jinak nejde, převezměte iniciativu, ale veďte stylem uvaděče v divadle: když vás vede k vašemu místu, kráčí směrem, kde je vaše sedadlo a očekává, že ho budete následovat. Nespěchá, čeká na vás, přizpůsobuje svou chůzi vašemu tempu a po očku sleduje, jestli jdete za ním. Jdete spolu, přičemž ten, kdo vede, je jen lehce vepředu. A to je i vaše pozice, pokud jste s hudebníky, kteří od vás očekávají vedení díky vašim zkušenostem a dovednostem.

Nechte se vést a nepanikařte

Pokud jste v pozici, kdy naopak potřebujete vedení, dělejte to samé. Nesnažte se „na to přijít“, dejte věcem odstup a držte se vedoucího – kapelníka. Hrajte podle ucha a pocitu spíše než podle rozumu, který se vám bude snažit namluvit, že máte počítat takty, dávat pozor na tempo, poslouchat to nebo tamto, utěšovat vás, kritizovat vás nebo vám sem tam hodit úplné dada v podobě myšlenek na film, který jste viděli před týdnem nebo podezření, že se na vás bubeník mračí. Jsou to všechno nesmysly.

Žádné myšlenky, jen čistá flow

Pokud vám hlavou proletí myšlenka: „Jé, já hraju na basu a hezky nám to teď šlape,“ nebo „Ty jo, dneska to nějak drhne,“ znamená to, že nejste plně ponoření do hraní, ale do her svého mozku. Když hrajete a jste plně ve splynutí s hudbou, nemáte na myšlenky čas.

Buď jste plně přítomni v daném okamžiku, nebo vaše mysl lítá někde kolem. Obojí najednou nejde. Takže když máte při hraní tyhle vnitřní dialogy a hodnotíte, co se děje, neděláte to pořádně.

Závěrem

Myslím, že přesně tohle může být problém „overqualified“ hudebníků. Pokud bezpodmínečně vyžadujete určité standardy, jasný plán, profi přístup a náležité ocenění své vysoce kvalifikované práce, může se stát, že žádnou nedostanete. To ale neznamená, že máte brát všechno, nemít standardy nastavené vůbec nebo hrát zadarmo. Každopádně, v hudbě za vás mluví pouze vaše umění a pokud lítáte dostatečně vysoko, tyhle přízemní záležitosti vás úplně minou.