Přejít k hlavnímu obsahu
Working Men's Club | Foto: Andy Nicholson
Working Men's Club | Foto: Andy Nicholson
Pavel Zelinka - Po, 07.12.2020 - 13:45

Working Men's Club spojili postpunk, pop a rave v barevnou, pulsující skládanku

Británie má svou letošní, klubovou vycházející hvězdu ve čtveřici Working Men's Club, která na svém eponymním debutu napojila postpunkové kořeny na tanečně elektronickou infúzi a už teď se objevuje v řadě výročních žebříčků na vysokých pozicích. Právem?!

Když před dvěma roky neznámá parta Working Men's Club vedená mladíčkem Sydney Minsky-Sargeantem debutovala singlem Bad Teeth, profilovala se jako pravověrná postpunková úderka. Vedle štik jako Shame, IDLES, nebo Fontaines D.C. by jistě na vzedmuté vlně zájmu pro sebe urvala jisté procento posluchačů. Jenže Sydney řekl ne a kormidlo kapely stočil směrem k taneční elektronice. To nevydýchali jeho tehdejší spoluhráči, a tak se stále náctiletý zpěvák a kytarista začal poohlížet po nových spolupracovnících akceptujících jeho vize. Jimi se nakonec stali elektronik Liam Ogburn, multiinstrumentalistka Mairead O'Connor a kytarista a basák Rob Graham.

U dívčího elementu v kapele se zastavíme. A to ne kvůli jejímu půvabu, ale kvůli jejímu angažování v The Moonlandingz, šťavnatě podvratnému bočnímu projektu Fat White Family, jedné z ústředních kapel vlny nazvané New Weird Britain (více o tématu ZDE). Právě ona je nejviditelnějším znamením aktuálního přerodu kapely. Tak či onak, ono seskočení z rozjetého postpunkového vlaku se nakonec ukázalo být chytrým krokem na vlastní autorské cestě kapely.

Zatímco dřívější britská hudební scéna byla výrazně dravější řekou s několika základními proudy, které na sebe strhávaly veškerou pozornost, dnešní situace připomíná spíše mělkou, do široka rozlitou deltu s mnoha menšími proudy, které se navíc potkávají, prolínají, kříží a zase rozpojují. Mimo New Weird Britain kapely registrujeme na ostrovech ve stejný čas kulminující postpunkové šílenství, urban dominanci, novou jazzovou vlnu, euforii z folkového revivalu a u výčtu dalších výrazných proudů bychom ještě nějakou dobu mohli pokračovat. Working Men's Club přesně zapadají do dnešní doby, protože ve své hudbě spojují hned několik, někdy až protichůdných vlivů dohromady ve vlastním, výrazně hybném novotvaru. To anglický hudební tisk na čtveřici cení asi nejvíce.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Už dlouho jsem se nesetkal s tak velkým množstvím přirovnání, jakých se dostalo debutové desce Working Men's Club. „Drsná elektronika post-punkové scény zahřátá detroitským technem a italským housem,“ hlásá The Guardian. „Spojnice mezi The Fall a New Order poloviny 80. let,“ přihazuje portál Loud And Quiet. „WMC zní jako Fat White Family, kdyby strávili své formativní dny v Haciendě s Happy Mondays místo v hospodě v Brixtonu,“ dodává ve své recenzi redaktor portálu Dork.com. Všichni se pak spojují ve chvále kvarteta, které všechny tyto vlivy zpracovává do horečnatě tanečního novotvaru.

Už úvodní singl Valleys se plně hrouží do tanečních témat. Následující A.A.A.A. k nim přihazuje kytaru a postpunkovou basu. I dalších osm položek pak kombinuje elektroniku s kytarami, kdy spojnicí je spíše jízlivě deklamující než zpívající Minsky-Sargeant. Všechny tyto ingredience dokážou vytvořit powerpopově optimistický kousek White Rooms and People, nesmlouvavě postindustriální hymnu Teeth nebo přirozenou kombinaci obého v John Cooper Clarke, kdy mladý zpěvák k tanci deklamuje v post-existenciální krizi, že „i nejšťastnější muž pod sluncem jednou zemře“. Silnou tečkou za albem, které uplyne jako voda, je výtečně vygradovaná Angel, kdy se kapele podařilo postpunkový základ skladby s živými bicími a pouze doprovázející elektronikou vygradovat do nesmírně působivé sonické katarze. Pokud koncerty kapely z průmyslového West Yorkshire mají podobně očistný charakter, pak se nominacím v anketách o ostrovní Desku roku částečně nedivím.

Working Men's Club - Working Men's Club

Working Men's Club – Working Men's Club

Heavenly/PIAS, 2020, 42:13

Pop, rave, postpunk

85 %

Tagy Recenze alb Working Men's Club
Jsem vystudovaný učitel zeměpisu, který nikdy pořádně neučil, bývalý skautský vedoucí, který miluje město, křesťan pořádající gotické koncerty. Láska k hudbě se nejprve zhmotnila na vlnách. Ve studentském Radio Strahov jsem nejprve vysílal a posléze ho 8 let vedl (od roku 2004...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY