Tichá voda Longital na letošní novince znovu omývá břehy vlastního světa

Po desce Dočista, která nechala Longital znovu nadechnout v hravosti a jemné elektronické abstrahovanosti, přichází dvojice Shina a Daniel Salontay s návratem k intimní podstatě svého tvůrčího dialogu. Krajina beží dolu vlastným brehom je jejich čtrnáctou řadovou deskou, ale zároveň jakýmsi zrcadlem k období alb Teraz a Revoyaged, případně i deskám, které skupina nahrála pod původním názvem Dlhé diely, kdy se jejich hudba stahovala k jádru a důvěrnosti. Deska vydaná na domácím labelu Slnko Records otevírá nové vrstvy akustického i duchovního prostoru – bez zbytečné okázalosti, zato s vnitřní jistotou, že skutečná síla Longital tkví v jejich schopnosti zpomalit čas a přetavit ho ve zvuk.

Longital v nových materiálech mluví o vědomém „návratu k práci ve dvojici“ a o hudbě jako útočišti, které se neomrzí a v němž lze „vypnout pozornost a něco v sobě objevit“. Z této optiky působí Krajina beží dolu vlastným brehom jako soustředěná intimní výprava: texty otvírají vnitřní otázky bytí, radosti i pomíjivosti, ale místo patosu volí klidný, zduchovnělý tón a „zralou pozitivitu“ bez banalit. Způsob, jakým Moja radosť tiše rozsvěcuje prostor a jak Príď za mnou přidává tep a rytmiku, přitom drží jednotný, organický rám. Pomáhá tomu i akusticko-experimentální instrumentář (guqin, rezofonická a lap-steel kytara či elektrický „propeller“) a spolupráce s Jiřím Philippem Jandou, architektem a průkopníkem generativního umění, jehož vizuál podtrhuje kontemplativní charakter nahrávky.

Co na desce jako muzikanti oceníte?

Hudební stránka Krajina beží dolu vlastným brehom vychází z typického rukopisu Longital – z křehkého propletence akustiky, elektroniky a hlasu, který se neustále proměňuje, aniž by ztrácel přirozenost. Daniel Salontay tu znovu ukazuje, jak široce dokáže pracovat s barvou tónu: od rezofonické kytary po jemně vrstvené efekty, které místy evokují ozvěnu raných desek Sigur Rós nebo současných ambientních písničkářů typu José Gonzáleze. Shina zůstává ústřední silou celého vyznění – její hlas je civilní, ale přesně zacílený, a čím víc se přibližuje tichu, tím víc rezonuje. Produkce působí průzračně a otevřeně; místo studiové uhlazenosti tu dominuje přirozený prostor, v němž slyšíme dech, vibrace strun i nepatrné zvukové nedokonalosti, které k téhle hudbě patří.

Zajímavým momentem je i nenápadné pronikání generativního umění do světa Longital. Spolupráce s Jiřím Philippem Jandou, jehož vizuál k Príď za mnou vznikl kombinací architektonického myšlení a algoritmické obrazotvornosti, se tu odráží spíš v duchu než ve formě. Hudba sama jako by dýchala podle podobných principů – opakuje motivy, nechává je samovolně rozvíjet a v jistém bodě přenechává tvar náhodě. Místo komponování na efekt vzniká proud zvuků, který se přelévá a přirozeně mění, jakoby měl vlastní dech. Tím se nové album přibližuje současným trendům ambientní a experimentální písničkářské tvorby, ale zároveň zůstává hluboce osobní – zakořeněná v poetice dvojice, která vždy hledala rovnováhu mezi lidským dotykem a abstraktním prostorem.

Krajina beží dolu vlastným brehom uzavírá další kruh v příběhu Longital – návrat k původní dvojici se proměňuje v tichou oslavu vzájemnosti, času a prostoru, který mezi sebou umí sdílet jen ti, kdo spolu tvoří celý život. V době, kdy většina desek bojuje o pozornost, tahle si ji zkrátka nežádá – ona ji přirozeně přitahuje.

Longital – Krajina beží dolu vlastným brehom

Slnko rec.; 2025; 00:37:29

80 %